Le Retour d'Afrique

Jeden z nejtěžších Tannerů co jsem viděl. Podaný náročně, točený bez slitování s divákem. Jakoby se ještě nemohl rozhodnout mezi unylou lyrickou dokumentárností jak vzatou třeba z Godardovy Vdané ženy, a na druhé straně zcela svou a velmi zvláštní asymetrií dramaturgie, kterou pak naštěstí rozvíjel (a s ní i mnohohlasou komediálnější polohu pozdějšího Jonáše). Neatraktivní, trapná situace jako stať, prastarý černobílý materiál, spousta textu, prodlevy; v závěru snad i ještě neorealistický patos - . Salamandr byl v tomhle o něco živější - nechytal tolik zajíců. Nakonec mi tu nejlíp vycházela scéna tří "sudiček - pošťaček" - tam je Tanner sám sebou, je svižný, vtipný a jeho je i téma naděje v další generaci. Celek ale ovládá postava kluka (je to autobiografie?): je prekariát, a zároveň je intelektuál: vydělává si manuálně, ale chodí diskutovat do jakési levicové buňky o možnostech filmu, když řídí auťák a má dobrou náladu, recituje verše (Aimé Césaireho). Když má ale špatnou náladu, pojmenovává při řízení ten městský hnus, co vidí okolo. A když je nasraný, je osina v prdeli; temperamentní, použijeme-li eufemismus. Konfliktní, umanutý, prosazuje své, občas mu hlas přeskočí do hysterické fistule (Marthouret je autentický až běda!). Když nemá chlapec den, hledá na všem to špatné, snadno to najde i u docela náhodného člověka, co mu padne do rany – sám jsem takový. Říkám si, kdo s námi vydrží: s fanfaróny, kteří si jedou hlavně podle svého? Každopádně by mu to při dnešním stupni feminismu už neprošlo: je příliš direktivní a dívka poslouchá. Je ostatně skoro svatá: překrásná v každé situaci, trpělivá, okouzlující, oddaná, vydělává si sama: a poslouchá. „Dones to, dělej!“ Chtěli by děti, ale ne: raději ne, řekli si, že budou rozumní: znamenalo by to totiž konec svobodě a nepřestajné vydělávání a pád do prostřednosti a buržouství. Takže jsou ve výsledku totální pokrytci: předstírají sami před sebou i před svými přáteli, že jsou někdo jiný, někde jinde. Ale asi to jednou zkusí prolomit. (22.09.2022)