Unforgivable Blackness: The Rise and Fall of Jack Johnson

Ken Burns režie (01.05.2018)

Trénovaný boxer je schopný napráskat kdekomu. Jack Johnson napráskal rasistické Americe, když navzdory nevoli bílých coby první barevný vyhrál titul mistra světa těžké váhy a stal se pravzorem sportovních celebrit moderního střihu. Sečtělý, chytrý, oprsklý; dělal si co chtěl, ale hlavně; nikdy neměl mindrák z toho, že je černý. Na předsudky bílé i černé mainstreamové společnosti zvysoka prděl. Alespoň nějakou dobu -- gravitaci neunikl nafurt. Dokument o vzletu a pádu jaksepatří zbytnělých koulí mimo jiné poskytuje i vysvětlení, proč se box tak dlouho nacházel za hranici legality i legitimity, přestože vévodil panteonu svatých sportů -- trénovaný boxer byl nebezpečný zjev, obzvlášť pokud byl černý. Problém chytlavě zpracovaných obrázků doby, kdy Amerika byla vitálním kouskem planety plným rozporů a problémů, ale zároveň s nedozírným potenciálem, je, že z Johnsona přece jen dělá oběť a delegáta utlačených černochů. Jack byl přitom sólista -- rozhodně ne oběť. Je úplně fuk, zda se coby dvanáctiletý skutečně na vlastní neotřískanou pěst vypravil z Texasu do New Yorku jen proto, aby potřásl rukou Stevu Brodiemu (Irovi, který skočil s brooklynského mostu), nebo si zkazku později vybájil -- je jasné, že chtěl, ale hlavně: s nikým jiným než se sebou nepočítal. Dokument vůbec neřeší, odkud se vzal Jackův neochvějný svéráz (Johnson vyrostl v osvícené části Texasu, kde bílí i černí žili pokojně promíseni. Rodiče bílých kamarádů s ním nejednali jinak než s vlastníma dětma. Proto později věděl, že je zbytek Ameriky mimo.) Taky se zcela vyhýbá spekulacím ohledně férovosti zápasu Jeffries-Johnson a mnoho prostoru nevěnuje ani faktu, že Johnson -- stejně jako běloši před ním -- žádnému černochovi nedal šanci boxovat o titul, a ještě celkem vtipně argumentoval tím, že by to nejspíš americká veřejnost těžce nesla. Narozdíl od bílých šampionů zděšených možností, že by titul skončil v černých rukou, Jack coby černoch nevytyčil rasovou, ale čistě výkonnostní hranici. V černé divizi totiž na vlastní kůži poznal, jak dobří jsou McVey, Jeanette nebo Langford (I don‘t wanna fight that little smoke! -- prohlásil, když se Sam ozval, že by chtěl boxovat o titul) a dobře věděl, že s bělochy to alespoň nějakou dobu bude o něco snazší. Dokument má zkrátka jinou agendu; víc prostoru než úplné historii Johnsona dává bílým čtyřicetiletým historikům zdůrazňujícím, jak fujtajbl ohavně rasistická společnost před sto lety byla. To je škoda. Přesně takhle totiž mrtvému Johnsonovi upírá totéž právo, které živému Jackovi rasistická společnost upřít nesvedla: být plnohodnotný člověk, v dobrém i zlém. A to Jack byl. Sám na sklonku života řekl, „...I was a man“. Narozdíl od tohoto jinak velmi zdařilého dokumentu -- s koulema. (06.04.2016)