Přebytečný člověk

Cože, čtyři útočníci??? No, to je tedy... s tím kosočtvercem to vlastně nechtěně vystihl - se nedivím, že ho v Neapoli nikdo jako trenéra nechtěl. To by bylo moc i na Pepíka Hnátka a Slavoj Houslice. Jako Sorrentinově prvotině lze filmu leccos odpustit, včetně ne moc povedené snahy vměstnat jednu postavu do hlavy druhé postavy, nutno ale konstatovat, že jeho další opusy jsou po všech stránkách o několik levelů výše. (23.07.2023)

Nenudilo ma to, ale nepadal som z toho na zadok. Jediné čo môžem naozaj pochváliť je výkon Toniho Servilla. Inak pomerne tradičný film o tom aký je život nespravodlivý a že cesta od sláve k chudobe je veľmi krátka. Sorrentino vo svojej prvotine absentuje na dlhé zábery a presviedča nás, že tempo filmu odpovedá Taliánskemu temperamentu. Ale ja som mal vždy radšej pomalejšie filmy, hlavne keď vezmem v podtaz ako strašne ukecaný tí Taliani vlastne sú. Nejedná sa o zlý film, ale podobne ako v prípade Božského ide téma a jej spracovanie mimo mňa. Pritom Sorrentinov Americký This must be the place zbožňujem. (24.10.2015)

Z toho, čo som od Sorrentina videl, tak zatiaľ Prebytočný človek vychádza ako divácky najvďačnejší film. A to bez toho, aby snáď pôsobil menej inteligentne, ako jeho neskoršie diela. Možno skôr naopak, v porovnaní s jeho súčasnou tvorbou na veľmi tenkej hranici gýča a ťažkotonážneho umenia ide o v mojich očiach úprimnejšiu výpoveď o svojich hlavných hrdinoch. Zaujímalo by ma, čo by povedal Laco Borbély na taktiku rozostavenia so štyrmi útočníkmi, popravde sa ale ani problémom s hľadaním práce mladšieho z dvojice aktérov ani nečudujem, jeho metóda pôsobí až príliš revolučne... (29.07.2018)

Dvojí život Antonia. Debutující Sorrentino se rozcvičuje na paralelně vyprávěných příbězích dvou mužů, kteří žijí různé a přesto stejné životy. Podobně jako v mystickém dramatu od Kieslowského, také zde jsou osudy obou postav zvláštním způsobem propojené – jedna podněcuje druhou k aktivnímu převzetí kontroly nad trpně prožívanou každodenností. Prázdnota, osamělost a opouštění charakterizují existenci obou mužů, dvou věčně poražených hráčů, kteří marně hledají vhodnou (hrací) pozici. Se Scorsesem sdílí Sorrentino nejenom zájem o frustrované muže, jejichž (sebe)destruktivní jednání pramení z neschopnosti dostát svým ambicím (finále v hrubých rysech připomíná Taxikáře), ale také stylistickou suverénnost. Nemusí přitom svého slavnějšího amerického inspirátora okatě citovat (vplutí do klubu á la Mafiáni), abychom pochopili, že stejně jako on nemá rád statické kompozice, tradiční úhly kamery a otřelé kombinace hudby a obrazu. Soundtrack, nejen vytvářející nepatřičné audiovizuální kombinace, ale také přímo propojující oba hrdiny, patří k nejsilnějším složkám filmu, který má jinak neopomenutelné problémy s tempem i s nestálostí uplatňované fantaskní nadsázky. Zas tak zdatný ve stylové kontaminaci, aby elegantně skloubil Scorseseho s Fellinim, Sorrentino na počátku své kariéry nebyl. Ve svých pozdějších filmech dokázal množství uměleckých vlivů, z nichž vychází, lépe zkrotit, a hlavně se v nich mermomocí nesnaží zužitkovat každý lepší nápad. Přesto by bylo milé, kdyby srovnatelnou řemeslnou zručností vynikalo více debutů. 75% (30.10.2015)

Môj (aj jeho) prvý Sorrentino o témach, ktorým sa vlastne venuje dodnes. O tom, ako ťažko sa znižuje štandard a nových začiatkoch, ktoré nemusia vyjsť. Už na začiatku tvorivej dráhy tento režisér ukázal, ako to vyzerá, keď končí veľká nádhera... inak ale nijak zvlášť vyčnievajúci film, proste relatívne typický, remeselne zručný a kvalitný taliansky neorealizmus. (03.09.2019)