Salamandr

Perfektní film se silnou vizuální stránkou, podivným příběhem, krásnou Bulle Ogier (jedna z jejích nejlepších rolí), ne se zběsile přeintelektualizovanými dialogy a několika hodně vtipnými momenty o osobě s nutností svobody. (18.12.2010)

Po zhlédnutí Salamandra mi už ani jeho remake Fourbi nepřijde tak zlý (bane – hudba tam byla opravdu mnohem, mnohem horší) – pochopil jsem leccos, co zůstává skryté a) nešvýcarovi, b) člověku neznalému Tannerova světa. Co zde má fungovat (a ne vždy funguje) jako hlavní motor humoru a děje jsou opravdu oni dva pisálkové - tyhle šašky mívá buď jako hospodské kibice anebo jako automechaniky či připitomělé dělňase napříč filmy co jsem od něj viděl. A kostřička hvězdička Bulle je sice ta jiskra, o které se stále mluví a která film vždy rozzáří (třeba závěr je na pět hvězd), ale nemá v celku natolik výrazně napsanou roli, aby film táhla (– přesto: scéna s jejím „tancem“ i po vypnutí rádia je emblematická podobně jako vyvolávání „New York Herald Tribune“). Ženská je tu důležitá pro to, co z ní schází. Oproti předchozímu Charles živý, nebo mrtvý mi v Salamandrovi občas pokulhával temporytmus – komická dvojice moulů to občas shodí až někam k televizním bakalářům, ne vždy jejich statický humor prorazí skrz titulky až k cizozemci. Co je zde oproti většině Tannerů velmi zvláštní je trendy šedesátková hudba, která celek chvilkami strhává někam úplně jinam. Ale to je detail. Nejzajímavější na filmu je znovu a opět uchopení ženské figury. Má být hloupá, ale už ne naivní. A učí se, kdo je její nepřítel. Bulle oproti té bábě ve Fourbi řekne vlastně vše. Nu, ta druhá měla čtvrt století na to vymyslet si svoje vykrucování a stejně mě nezajímala zdaleka takhle. A že je Bulle salamandrem, bytostí obrozující se z vlastního popela připomíná i to, že jinou svou figuru, námořníka z Bílého města, definoval Tanner jako axolotla. Jinak, zde je Ogier opravdu nezničitelná – je white thrash (jako já), ale je plná života, prostě se nějak protluče i jako prekariát – a až zajde, přijde další generace - v tom je optimismus celku. (19.09.2022)

Další z filmů pětihvězdičkového režiséra. S dalším neokoukaným příběhem "ze života" a dalším námětem pro vlastní úvahy. Kde je předěl mezi spontánností a konformitou. Jaký je rozdíl mezi volnou imaginací (Paul) a investigací (Pierre), kde mají meze. Co se stane, když mezi ně vstoupí někdo jiný - filmový divák? A co salamandra, Rosemonde, brát či nebrát? (16.06.2021)

Dvaja pisári, jeden s portrétom Marxa v izbe, druhý zarábajúci si ako štukatér, sa zídu aby napísali scenár v štýle sociologickej štúdie pre telku. Majú rozpracovať príbeh na osnove skutočnej udalosti. Neter údajne postrelila strýka vojenskou puškou do ramena, no po dlhšom pobyte vo väzbe bola napokon oslobodená. A tak obaja mumáci začnú zisťovať fakty o pozadí príbehu. Postupom času začnú s dievčinou - reálnou neterou postreleného uja - spolu bývať. Neverili by ste, že obaja strýcovia nastupujúceho stredného veku sú ňou postupne očarení (ah, aké filmové prekvápko!). Príbeh viazne, dievča postupne strieda krátkodobé džoby v mäsiarskej fabrike i ako asistentka predaja topánok. A hádajte, čo sa stane? Nič. Dievča je trochu bláznivé, užíva si svoju verziu slobody, spočívajúcu v okamžitom opustení toho, čo sa jej náhle znepáči, či už je to práca alebo rodina alebo chlap. Nuž, to mi je prekvapenie! To fakt? Aha a ešte kdesi má nemanželské dieťa, ale nezájem. Jaj, aj také sa deje? Celé je to čiernobiele, s celkom sympatickou hlavnou hrdinkou, pár veselými momentami, ironickou protikapitalistickou rétorikou. Lepší priemer, nič viac. Ani herecky, ani scenárom. Nakrútené fajn, ale to ešte výnimočný film samo osebe nerobí. (08.07.2021)