Salamandr

Další z filmů pětihvězdičkového režiséra. S dalším neokoukaným příběhem "ze života" a dalším námětem pro vlastní úvahy. Kde je předěl mezi spontánností a konformitou. Jaký je rozdíl mezi volnou imaginací (Paul) a investigací (Pierre), kde mají meze. Co se stane, když mezi ně vstoupí někdo jiný - filmový divák? A co salamandra, Rosemonde, brát či nebrát? (16.06.2021)

Dvaja pisári, jeden s portrétom Marxa v izbe, druhý zarábajúci si ako štukatér, sa zídu aby napísali scenár v štýle sociologickej štúdie pre telku. Majú rozpracovať príbeh na osnove skutočnej udalosti. Neter údajne postrelila strýka vojenskou puškou do ramena, no po dlhšom pobyte vo väzbe bola napokon oslobodená. A tak obaja mumáci začnú zisťovať fakty o pozadí príbehu. Postupom času začnú s dievčinou - reálnou neterou postreleného uja - spolu bývať. Neverili by ste, že obaja strýcovia nastupujúceho stredného veku sú ňou postupne očarení (ah, aké filmové prekvápko!). Príbeh viazne, dievča postupne strieda krátkodobé džoby v mäsiarskej fabrike i ako asistentka predaja topánok. A hádajte, čo sa stane? Nič. Dievča je trochu bláznivé, užíva si svoju verziu slobody, spočívajúcu v okamžitom opustení toho, čo sa jej náhle znepáči, či už je to práca alebo rodina alebo chlap. Nuž, to mi je prekvapenie! To fakt? Aha a ešte kdesi má nemanželské dieťa, ale nezájem. Jaj, aj také sa deje? Celé je to čiernobiele, s celkom sympatickou hlavnou hrdinkou, pár veselými momentami, ironickou protikapitalistickou rétorikou. Lepší priemer, nič viac. Ani herecky, ani scenárom. Nakrútené fajn, ale to ešte výnimočný film samo osebe nerobí. (08.07.2021)

Po zhlédnutí Salamandra mi už ani jeho remake Fourbi nepřijde tak zlý (bane – hudba tam byla opravdu mnohem, mnohem horší) – pochopil jsem leccos, co zůstává skryté a) nešvýcarovi, b) člověku neznalému Tannerova světa. Co zde má fungovat (a ne vždy funguje) jako hlavní motor humoru a děje jsou opravdu oni dva pisálkové - tyhle šašky mívá buď jako hospodské kibice anebo jako automechaniky či připitomělé dělňase napříč filmy co jsem od něj viděl. A kostřička hvězdička Bulle je sice ta jiskra, o které se stále mluví a která film vždy rozzáří (třeba závěr je na pět hvězd), ale nemá v celku natolik výrazně napsanou roli, aby film táhla (– přesto: scéna s jejím „tancem“ i po vypnutí rádia je emblematická podobně jako vyvolávání „New York Herald Tribune“). Ženská je tu důležitá pro to, co z ní schází. Oproti předchozímu Charles živý, nebo mrtvý mi v Salamandrovi občas pokulhával temporytmus – komická dvojice moulů to občas shodí až někam k televizním bakalářům, ne vždy jejich statický humor prorazí skrz titulky až k cizozemci. Co je zde oproti většině Tannerů velmi zvláštní je trendy šedesátková hudba, která celek chvilkami strhává někam úplně jinam. Ale to je detail. Nejzajímavější na filmu je znovu a opět uchopení ženské figury. Má být hloupá, ale už ne naivní. A učí se, kdo je její nepřítel. Bulle oproti té bábě ve Fourbi řekne vlastně vše. Nu, ta druhá měla čtvrt století na to vymyslet si svoje vykrucování a stejně mě nezajímala zdaleka takhle. A že je Bulle salamandrem, bytostí obrozující se z vlastního popela připomíná i to, že jinou svou figuru, námořníka z Bílého města, definoval Tanner jako axolotla. Jinak, zde je Ogier opravdu nezničitelná – je white thrash (jako já), ale je plná života, prostě se nějak protluče i jako prekariát – a až zajde, přijde další generace - v tom je optimismus celku. (19.09.2022)

Perfektní film se silnou vizuální stránkou, podivným příběhem, krásnou Bulle Ogier (jedna z jejích nejlepších rolí), ne se zběsile přeintelektualizovanými dialogy a několika hodně vtipnými momenty o osobě s nutností svobody. (18.12.2010)