První den mého syna

Já vím, že věčné fňukání a porovnávání filmu s knižní předlohou čtenářů-diváků nikoho nezajímá, ale stejně si fňuknu - to, co dle mého fungovalo v knize, moc nefunguje ve filmu. Knížka mi i přes celkem tíživý děj připadala taková odlehčená, epizodická, kdežto film působil dost depresivně, notabene se snažil tvářit hudbou a častými prostřihy na závěrečnou scénu na molu tak nějak mysteriózně. Knížka navíc začíná na záchytce, moc nechápu, proč je potřeba ve filmu sledovat dvacet minut Oldřichův tah hospodama. Notabene když si knížku do scénáře přetransformoval sám Kříž... 50% (29.11.2019)

Poetika autentických, starých, ale stále žitých, otevřených i skrytých lokací. Kdyby ničím jiným, tak už jen tímto mají Helgeho filmy (oba, které jsem dosud viděl) svou krásu a trvalou hodnotu. Zde Brno a jeho dnes už neexistující místa. No a k tomu tedy "queer tématika" - anotace, která mě předem spíš odrazuje, jako něco mimo můj záběr, ne-li něco, co mému záběru překáží. Jsem si myslel. A? Podle některých diváků je tam teplej snad úplně každý, jiní diváci naopak sdělují, že tam teda nic "queer" nevidí. Síla Helgeho filmu je mimo jiné v tom, že oba tyto pohledy jsou legitimní. Půl století po svém vzniku může diváka velmi subtilně oslovovat způsobem, jakým svého současníka oslovoat asi nemohl (a jakým by na druhé straně sotva mohl - stran dotčené tématiky - oslovovat i zcela totožný film vziklý až dnes). Ostatně slovo "tématika" jsem nezvolil šťastně, naopak Flakotaso příhodně "unikátní queer podtext"; tématika je zde jiná, ale podstatný je právě onen "podtext" a koexistence nemožnosti jeho samozřejmé konstatovatelnosti s možností jeho hypertrofizace. To v součinnosti s Helgeho poetikou vyvolává něco úplně jiného než nutkání k interpretaci. Skutečně by stálo za studii či poučený esej, jak to, že zrovna Helge je pro širší publikum (donedávna i pro mne) autor již prakticky neznámý. Ze zdejších komentářů stojí za přečtení zvláště Marthosův. (02.02.2018)

Brno jako fotogenické město je značně nezvyklé. Munzar jako sexy frajer je možná o něco nezvyklejší. Dodám, že oběma to hodně sluší. Munzarovi, který je zde v roli vhodné spíše pro svého dvorního dabovaného herce, Paula Newmana, to sluší více. Vizuálně je film velice vydařený. Příběh odpovídá době svého vzniku, snaží se o zobrazení života špatné mládeže, nejde příliš do hloubky, spíše hledá pro Jircka obhajobu a konfrontuje ho s vyspělejším vrstevníkem, který vede řádný život. (26.12.2020)

"Odpouštěním nikoho nevychováš." Pravda pravdoucí. Počkala jsem si na tento film dlouho do noci, abych pak s vypětím všech sil ho zvládla dokoukat. Bylo to náročné, to musím uznat. Stačilo mi to jednou. Nedá se mu však upřít ta myšlenka a taky co všechny rodiče dříve či později potká, že ti jejich mladí začnou vším opovrhovat a někdy i dokonce řeknou, že se vás neprosili, abyste je sem přivedli ("Blbinec a bordel, kterýmu říkáte svět!"). Naštěstí se z toho řada dostane za pár let a já pevně doufám, že tak tomu bude i u mých dětí. Zajímavý příběh novopečeného tatínka, který se v den narození svého syna setká s klukem, který mu ten jeho šťastný sen o budoucnosti řádně naruší a donutí ho přemýšlet o věcech, o kterých tatínkové od miminka hned z fleku rozhodně neuvažují. (09.03.2016)

To je přece nesmírná blbost, co se tady děje s člověkem! Helgeho filmy (zdaleka ne všechny) jsou paralyzujícím pohledem na tehdejší dění ve společnosti a přístup, jakým Helge zkoumá jednotlivé aspekty socialistického života, je svým způsobem nonkonformní. Tady je ta nonkonformita vyjádřena i neurčitým, přesto snadno vytušitelným queer podtextem, přičemž jak Pucholtova, tak i Munzarova postava nabízí mnohem složitější přístup k dané problematice, než jak se na první pohled může zdát. Sedmnáctiletý hejsek (Pucholt), drzý, nevychovaný, ale vnitřně nejistý a rozechvělý, právě tak jako arogantní, sebejistý a rozkolísaný "mistr" (Munzar) mají společnou nejen frustraci, pramenící ovšem u každého z odlišných struktur, ale především svou společenskou neukotvenost, na což ostatně film velmi tvrdě naráží. Závěr, který Helge záměrně ponechal v novém, tentokrát neradostném vystřízlivění, jasně naznačuje, že jakýkoliv zásah (zvenčí) do života mladých a nespoutaných lidí, kteří prostě jenom nevědí, co se sebou, znamená hořkou prohru. Ano, nikdo nikoho nebude do konce života tahat za ruku. Je lepší špatným být, než se špatným zdát. (05.02.2018)