Partyzán
Padatik
Guerilla Fighter, The
Obsahy(1)
Film je situovaný do doby nepokojného konce 60. let provázeného v Indii hladomorem způsobeným rozsáhlou migrací v době Bangladéšské války za nezávislost. Mladý revolucionář (Dhritiman Chatterjee) je před pronásledováním policií ukryt do prázdného konspiračního bytu, absurdně luxusního a středostavovského, bytu, o němž ví pouze to, že patří jakési dívce (Simi Garewal), která jej sice sama zapůjčila pro tento účel, ale za pár dní v něm opět začne bydlet. Dívka pracuje v reklamní agentuře na filmových spotech propagujících dětskou výživu. Společná klauzura v bytě se protahuje a když muž svěří své spojce svou deziluzi a skepsi, odvrací se od něj jeho revoluční ústředí… (garmon)
(více)Recenze (3)
Film z dob, kdy ještě mělo smysl za něco bojovat a lidé ještě četli noviny - novinový svět, jejich estetika, jejich modus operandi režisér přejímá pro svůj snímek, který tím získává místy až formálně experimentální postup na úrovni jiných tehdejších nejprogresivnějších tvůrců "třetího světa", jako byli Glauber Rocha a Tomás Gutiérrez Alea: tiskárna novin chrlící v nezpomalitelném sledu jeden novinový titulek událostí za druhým, imitujíc tím chladnou neúprosnost dějin, před nimiž a v nichž je nucen hlavní hrdina konat, je zdvojena o nemohoucnost každého čtenáře novin vůči událostem, které nemůže ovlivnit. Stejně tak hlavní postava je režisérem fakticky znehybněna v útrobách konspiračního bytu a je nucena sledovat, jak se pohyb dějin odvíjí za okny jeho žaláře - který si sám zvolil? Protože Mrinal Sen je již poučeným režisérem onoho "třetího světa", takový, který zjevně nakoukal evropskou uměleckou produkci (nejen) té doby a neinspiroval se jí jen co do formálních lehce avantgardních postupů (ostrý střih spojující zdánlivě nesouvislé reality nepřipomíná jen logiku často nelogické juxtapozice novinových článků, ale i školu ejzenštajnovsko-godardovoskou), ale i v tónu, který získala po jejích neúspěšných revolucích: tedy inspirace deziluzemi evropských intelektuálů a jejich filmů, kteří se od 70. let oprostili od politického buřičství a nechali své postavy bloudit již jen existenciálním labyrintem světa a dějin, které ubíhají jiným tempem a jiným směrem, než postavy samotné (např. Bellocchio, Bertolucci). "Padatik" je ještě příliš zapuštěn v realitě země, kterou v jiném typicky pozdně šedesátkovém postupu nechává dokumentaristicky zcizovat fikci, a tak nám předkládá skvělý a dnes již ne často vídaný žánr politického existencialismu. ()
Politický film. Dionysos píše vše podstatné. Snažil jsem se dohledat, za co v té době v Indii bojovali (Bangládéšská válka o nezávislost?) a jaká že byla cenzura (cenzorní lístek předchází všem indickým filmům té doby a tenhle film zjevně prošel). Nepovedlo se mi to úplně. Bude v tom to magické čáslo 1968, levice, ale může to být nějaká jeho lokální derivace. Kalkata. Film mi připomněl Válka skončila od Resnaise, asi hlavně pro stejný motiv konspiračního bytu, kde se skrývá revolucionář. Vzpomněl jsem si i na Costu Gavrase, ale tohle kino je střižené moderněji. Připomnělo mi to i Petriho Dělnickou třídu, především pro všudypřítomnou frustraci z toho, kam se revoluce poděla. Film samotný je hbitý, tepající, má šmrnc. Poučení novou vlnou je v něm znát skrz použití obrazových mrtvolek, různé zcizováky i skrz dokumentárnost. Kamera je často ruční trhaná až k chaosu. Je to pěkné. Materiál je tak dřevní, že se nedá mluvit o starobě. Jen prostě ty barevné francouzské ženy mají víc magického kouzla i když třeba nejsou tak krásné jako Indky. Mladičký Dhritiman Chatterjee je roztomilý a bezprostřední. ()