Bloudění

Bloudění je velice přiléhavý název. Ve filmu se skutečně bloudí, hledá, přechází - od jedné postavy ke druhé, vnitřiní zmatenost a nespokojenost je vyjádřena cestou, setkáváním se a rozcházením. Pokud bych si z bludiček měla vybrat jednu výraznou postavu, byla by to postava řidiče, kterého krásně ztvárnil Jan Kačer. Zde bylo bloudění dotaženo ad absurdum. (19.02.2015)

Císař je nahý, všichni to vidí, ale zatím se musí spokojit jen s resignovaným naznačováním. 1) Zaujal mě bezmála kafkovský rozhovor 17letého Jaromíra Hanzlíka s 29letým Janem Kačerem s lehkým homosexuálním nádechem. Ani 26letý Jiří Hrzán nebyl k zahození. 2) Výstižný koment: fragre****. (19.04.2014)

Teda nevím jestli je úplně fér hodnotit film, když vám ho pustí zpřeházeně, já bych se asi raději hodnocení zdržel. To jen tak na okraj. K filmu samotnému, Máša vychází ze souboje se svými vrstevníky poražen, ale se ctí. Je to horší než filmy Juráčkovi, či Schormovi. Podívejme se na filmy, které mají podobné téma, jsou to: Každý den odvahu (Schorm,sc.Máša) Juráček ( Postava, ten na to však šel přes Kafku), Bočan (Žert), Helge (Stud). Tím tématem je uvolnění poměrů v 60.letech a uvědomění si vlastní viny za zločiny 50.let. Bočan není lepší režisér, ale měl za sebou vynikajicí knihu světovového významu (Žert), Helgův Stud neprávem zapadl, ale myslím, že je to film s lepším scénářem. Je to však také film klasičtější, typická dramatická stavba směřující k tragédii. Zatímco Máša se nevzdává pokusu o umělečtější film ( tak jako Schorm, či Němec ve Slavnosti). Za prvé je potřeba ocenit odvahu, v roce 65 ještě tolik filmů na toto téma neexistovalo, není divu, že si Máša po roce 68 téměř neškrtl. Pasáže, kdy otec hučí do syna o své vině za 50.léta a ten ho vůbec neposlouchá, jsou asi nejlepší. Synův výlet s až dadaistickými prvky je velmi zajímavý, ale jako celek nedrží příliš po hromadě a některé pasáže působí jako pouhá manýra. Avšak Máša tu byl patrně ovlivněm Antonionim, ti dva šašci mi ho dost připomínají. Celkově je to moc zajímavý film, jehož jedinou vadou je, že nedrží moc pohromadě. (06.01.2012)

Film, který trochu doplatil na dobovou intelektuální módu, neb je formálně trochu příliš zaumný, překombinovaný až rozbitý, ale přesto je plný působivých scén a hereckých výkonů (třeba dojemně působící Nataša Gollová), má působivou kameru, a hudba (ač je jí použito skromně) je kouzelná. Děj je o zamlčovaných vinách 50. let, ač zde zatím jen o těch vnitrostranických. Hrdina (J. Hanzlík) - syn příslušníků nové vrchnosti, dříve revolučních intelektuálů, kteří se zabydleli v prostředí a životním stylu poražené buržoazie, byť se tak stalo za cenu ztráty vnitřní integrity (Dejme tomu, že někdy šla revoluce jinou cestou než čest). Zbytky svědomí a strach o pozice je nutí obhajovat své ústupky a snažit se je vydávat za přednosti. Jsou stále tak agilní, že to vypadá jako by vysávali elán ze svých dětí. Hrdina zde působí somnambulně, bez zájmu, jen se můžeme dohadovat, co se děje v jeho nitru, a i jeho útěk nevypadá jako kdovíjaké rebelské gesto, spíše únik. Samo putování stává se sledem surrealisticky působících scén, ale žádnou katarzi nepřináší. Závěrečná procházka po zřícenině, kde každý z rodiny zabloudí jinam, jen potvrzuje naprosté vzájemné odcizení. (13.04.2013)

Bloudění je film s pevnou fabulí. Sedmnáctiletý chlapec uteče z domova. Rodiče prožijí několik krušných dní. Pak se otec vydá syna hledat. Oba, otec i syn, zažijí při svém bloudění řadu setkání, která se stanou v jejich životě událostmi, tedy něčím, co tvoří děj. Ale děj není to hlavní, oč jde ve filmu Bloudění. Chtěli jsme především klást otázky... Ve filmu je řeč o tom, co mnohý z nás zažil buď jako otec, nebo jako syn, nebo jako syn a později i jako otec... Myslíme si, že člověk si rád poslechne o tom, co sám zažil a zná... Myslíme si, že lidé si rádi nechají vyprávět o těch, kteří jsou na tom hůře než oni. To jsou slova tehdy debutujícího režiséra a scénáristy Antonína Máši, citovaná v dobovém tisku (Filmový přehled 2/1966). Film Bloudění skutečně naplňuje slovo ve svém názvu, a nejde jen o tápání generační. Jako u mnoha jiných filmů z počátků zdvihající se české nové vlny i on se se snaží nějak reflektovat dobovou situaci lidí, jejichž iluze o komunismu utrpěly v rámci uvolňování poměrů značné škrábance, když začaly vycházet na povrch drobné "deformace" jinak do té doby neposkrvněného socialismu. V tomto pro svou dobu typickém příběhu o krizi přesvědčení zbyl prostor i pro vynikající herecké výkony. Vedle legend (Gollová) a rodících se hvězd (Kačer, Brejchová, Mrkvička, Hrzán) tu zaujme především tehdy sedmnáctiletý Jaromír Hanzlík, který měl za sebou již úspěšný debut v Sirového Finském noži (1964) a před sebou opravdovou filmovou maturitu v Kachyňově Kočáru do Vídně (1966). Existenciální rozměr filmu spoluutváří působivá práce s kamerou i výrazná Klusákova hudba. (10.02.2021)