Rozloučení se včerejškem

Rozlúčka so včerajškom si vyžaduje určitú znalosť stavu nemeckej spoločnosti 60. rokov, takže aj keď sa dá premýšľať nad filmom aj vo všeobecnejších rovinách, s plným pochopením mohol a stále musí Kluge počítať najmä pri domácich intelektuáloch. Prípadne máte šťastie a o filme vám po projekcii niečo "málo" povie Thomas Elseasser, ako sa stalo dnes na VŠMU. Kluge vo svojom debute pôsobí tak sebaisto, akoby išlo o desiaty film myšlienkovo vyzretého režiséra. Takže možno stačí iba vedieť, o čom nakrúcate a mať k dispozícii kvalitný štáb. Klugeho rozhodnutie nakrúcať čiernobielo vo vás môže zanechať pocit, že Nemecko tohto obdobia, ale aj obdobia o dekádu neskôr v Strednej ceste je to najhoršie miesto na život. Cítim v tom značnú autorskú iróniu. (02.10.2017)

Zlatý Lev - výběr (10.01.2006)

Experimentální. Fragmentární (celý film se drobí do úsečných - a useknutých - scén; ty se drobí do osekaných obrazů; zvuk se ztrácí v nečekaných zámlkách a tichu).// Anita se neustále s něčím loučí - nedokáže nikde najít své místo, ač se kdekoliv zdánlivě dokáže přizpůsobit - mluvit tím správným jazykem (či mlčet). Chce se polepšit. Myslí si, že přijde zázrak. Ale něco nefunguje. Dobro není to, "co nám dělá dobře". A rozloučení s minulostí ani naděje v budoucnost asi uspokojivě neustavují přítomnost, zdá se.// Nic o Anitě vlastně nevíme a nic o ní nemůžeme usoudit (to, co se dozvíme, se ukáže jako "irelevantní"). Je to taková žena bez vlastností. Nakonec ji můžeme brát jen jako jistý lakmusový papírek. (29.05.2011)

(NNF) Již u Klugeho celovečerního debutu ROZLOUČENÍ SE VČEREJŠKEM se projevuje to, co je pro jeho následující tvorbu charakteristické: ženská hlavní hrdinka, která se potýká s genderovými nerovnostmi, ve formálně experimentálním snímku, který vychází z estetiky nových vln (především té francouzské). Brechtovská estetika, která je zde užita a která má podobu velice lakonických mezititulků, sporadického, ale ironického komentáře a promluv do kamery či animované vsuvky, má mít ten následek, že se nemáme identifikovat s ženskou protagonistkou, již zde ztvárňuje Klugeho sestra Alexandra, a raději se máme zamyslet nad prezentovaným. Titulní Anita G. je nedostatečně motivovanou postavou, která nemá život ve vlastních rukách, protože je řízena vyšší mocí, např. mezititulky udávají její vnitřní směřování ("chce se polepšit", "chtěla by začít nový život"). Forma je ale napojena na ni, a tak pro ni můžeme mít pochopení: její život se zacyklil, aniž by měl konkrétní cíl, čemuž odpovídá jak vyprávění (ubytování - vyhazov, práce/škola - vyhazov, resp. odchod), tak i styl (neustálé navrácení hudebního motivu, který je ubíjející). Víme, že pro ní studium na vysoké škole není, protože při příchodu do knihovny je zahlcena množstvím informací (rychlé jízdy a tomu odpovídající střih), i když by si ráda přilepšila, aby měla na drahé oblečení (zkoušení si oblečku je inscenováno v dlouhých a promyšlených, opojných jízdách), protože práce ji nepřináší žádnou potěchu (zkoušení pracovního obleku naopak velice krátké). Její rozprava s profesorem na univerzitě poté naznačuje, že vyprávění o židovce, která si chtěla po válce přilepšit, když za ní nemohla studovat, není příběhem mravů, ale sociologickým portrétem. (02.01.2011)

"Co nás odděluje od včerejška není propast, ale změněná situace." Klugeho tvorba se už od prvního krátkometrážního snímku "Brutalita v kameni" vykazovala kritickou reflexí německé nacistické minulosti a jako žák autora "Dialektiky osvícenství" po celou svou kariéru nabádal k neméně kritické ostražitosti před důsledky celé západní modernity. I příběh vykořeněné Anity spojuje oba motivy, film se však naštěstí nesnaží být dalším Foucaultem či Adornem - z francouzské nové vlny si totiž nepropůjčuje jenom formální postupy, ale i svěží mladický nadhled, nevylučující ovšem přesnou diagnózu. A diagnóza vystavená moderní společností hlavní hrdince je jasná - marginalizace neasimilovatelného jedince, odsouzeného se marně pokoušet uchytit ve světě, ve kterém nemá místo (kromě vězení). Postup road-movie umožňuje Klugemu použít jeho oblíbenou fragmentární výstavbu děje, jednotlivé kolize hlavní hrdinky s institucemi moderní společnosti tak slouží jako kazuistika, na níž je demonstrována vykořeněnost člověka bez schopností a prostředků splynout se společností, autoritativně distribuující zdroje (Anita jako neúspěšná prodejkyně), vědění (neuspěšná studentka), nápravu a mravní povznesení (nesvědomitá propuštěnkyně), lásku (žena v rukou muže, ať už milenka či manželka). Nacismus tak neskončil, ale ve změněné situaci přežil a rozpustil se ve společnosti, která byla a je nacistická již dávno před vznikem a po zániku Třetí říše. (15.10.2015)