Džigoku

Takže nejdříve bych chtěl říct že peklo ztvárněné v tomhle filmu je NÁDHERNÉ. Kotle kde se vaří lidi a barvy s tím spjaté jsou opravdu lahoda a vůbec nevypadají vyloženě násilně. Když takhle film popisuju tak možná zní jako gorefest ale skutečnost je ta že ten film není brutální, dobře jsou tu scény kdy někdo rozsekává člověka na kousky ale mimo těch pár scén je film hodně krásně vizuálně udělán. Bohužel ale na samotné peklo si musíme asi 1 hodinu počkat. To předtím je peklo pro diváka, tupé dialogy, postavy o ničem a strašně nezajímavé celkově. Ale rozhodně se vyplatí počkat. (03.12.2013)

Mezi životem a Peklem neexistuje jasná hranice, protože Peklo je především stavem mysli. Ukrutnosti, které jsou v Pekle na obětech páchány, vyjadřují nikoli fyzické, nýbrž psychické strádání. Halucinační část filmu, v níž se hrdinova snová realita pomalu řítí do krvavé absurdity, je proto minimálně stejně děsivá jako konkrétní hrůzy buddhistického Džigoku, které jsou nejzazší fází hrdinova psychického úpadku (do sebe). Výčitky vyplouvají na povrch. Svědomí se nedá – na rozdíl od pozemských zákonů – uniknout. Dlouhou a zdánlivě nesmyslnou částí "ze života" se Nakagawa nesnaží ukázat, jak se postavy do Pekla dostanou (ačkoli je to možno chápat i tak), ale že se v osobním Pekle již dávno nacházejí. Vnitřní drama úzkosti ustavuje již úvodní série záběrů, která zahrnuje předtitulkovou scénu kremace, "polonahé" titulky podbarvené směsicí výkřiků, výstřelů, jazzové hudby a policejních sirén (která shrnuje zkaženost lidské existence) a následný pád do pekelné výhně. Výjevy „ze života“ se navíc málokdy odehrávají na denním světle. Většinu času je scéna utopena v neprostupné temnotě, zatímco měkké bodové nasvícení vytváří kolem postav nadpozemsky bledou auru. Dusnou, eroticky tíživou atmosféru prohnilosti pak doplňuje smyslná hudba a nepříjemné zvukové ruchy. Za každou hrdinovou akcí a rozhodnutím čeká smrt (ve výsledku celý řetězec groteskních úmrtí) a připomínka věčného utrpení, před kterým není úniku. Kruhy, rudá a mrtvolně jedovatá zeleň (odstín záhrobí) zaplavují mizanscénu. Události pomalu přestávají dávat smysl: v řece plují leklé ryby, mrtví se vracejí mezi živé, hodiny se zastavují. A nad tím vším se vznáší tajemná postava Mefistofela s růží, který svádí hrdinu na scestí, zjevuje se na neočekávaných místech a vždy je o krok napřed. Slavný úsek z Pekla, kde fyzický teror zastupuje bolest zdeptané duše, jen prodlužuje horečnatost pozemského zoufalství. A nutno podotknout, že oddělování hlavy od těla, svlékání z kůže, vyrážení zubů a rozřezávání těla na dvě poloviny, vypadá i po více jak padesáti letech velmi sugestivně, třebaže již nedosáhne míry znepokojení, která doprovází pokradmu se rozkládající řád skutečnosti a ztrátu všech jistot. (Poslední film studia Šintóhó před vyhlášením bankrotu.) (05.06.2011)

Tenhle film mě docela zklamal. Údajně jedem z prvních japonských hororů. Celkem zajímavé vizuálně, ale dost připitomělé dějově. Během první poloviny snad všechny postavy zahynou. Druhá půlka se odehrává v pekle, kde jsou "obyvatelé" trestáni za hříchy, jež napáchali, když ještě žili. Nákladné efekty, které si tvůrci jistě nemohli dovlit, jsou nápaditě nahrazeny osobitými barevnými kompozicemi v téměř divadelně stylizovaném Pekle (včetně nepříliš přesvědčivých poněkud naivistických kulis). (27.10.2007)

Ta první hodina je zdlouhavá a ne úplně záživná, ale pokud jí pochopíte jako nutný odrazový můstek před skokem do vařícího kotle, nemuseli byste se prstem prošťourat úplně do mozku. V šikmookém Pekle to totiž stojí za to. Spousta barevného podsvícení, kostlivců, bolesti, křiku. Hlavně toho křiku. A ruku do ohně bych strčil za to, že v červených je to tady hlavně kvůli tomu mučeníčku. Stahování z kůže, porcování těl, vyrážení zubů... z toho zkrátka mrazí ještě dneska. (30.11.2016)

Film s úžasným aftertastem. První shlédnutí nabídne sice veskrze pozitivní dojem, ale přílišné nadšení rozhodně nepřinese. Nelze říct, že Jigoku by byl těžce uchopitelným, ale prostě a jednoduše většina filmu je velmi... podivná. Jigoku nicméně zanechá významný dojem, který nelze jen tak pustit z mysli. No a postupem času tento dojem doformuje obrázek o filmu k nečekané dokonalosti. Jakmile se vše rozleží a vše do sebe tak nějak zapadne tak se Jigoku automaticky vyšvihne z tak trochu podivného snímku na špičku, přesahující žánr hororu. K tomuto dozajista může přispět i bonusový dokument "Building the Inferno", který nabízí skvělý inside do nelehkého vzniku tohoto filmu. Yoichi Numata v něm skoro se slzami v očích přiznává, že se svým výkonem v podivné roli Tamury nebyl nikdy spokojen. Trápil ho pocit, že tuto postavu úplně nepochopil a nebyl si jist jak ji přesně uchopit. Tyto pochybnosti se však ve finále přetransformovali do odhodlání, které zapříčinilo že jeho výkon je naprosto nezapomenutelný. Postava Tamury je jednoduše špičková a stejný podíl na tom nese skvělý scénář a Numata sám. Scénář je bezchybný a film si přímo říká o opakovanou projekci a to jen v tom nejlepší slova smyslu. Narozdíl od fyzického prokomunikovat psychické utrpení a tresty obrazem není jen tak, ale Jigoku to zvládl bezkonkurenčně. Úžasná režie a kamera na tom samozřejmě nesou lví podíl. Jsou ale nesmírně působivé nejen ve finální pekelné části, ale v průběhu celého filmu. Práce s temnotou a barvami je vyloženě umělecká - a to opět - striktně v tom nejlepší slova smyslu. Jigoku je vskutku mimořádný a ve všech směrech revoluční horor, který byl dlouho neprávem přehlížen. (02.11.2014)