Smrt pana Lazaresca

„S nohama nic nemám, paní. Nějak mě bolí břicho, žaludek a skráně.“ - „Však my už zjistíme, co a jak.“ Jen aby už nebylo trošku pozdě…Hodně náročná podívaná. Téměř dokumentární styl vytváří neobyčejný pocit autenticity (divák nemá důvod nevěřit, že přesně takhle rumunské zdravotnictví fungovalo…či ještě stále funguje?), ale zároveň nabízí rozvláčné tempo s velkorysou stopáží, což asi bude pro část publika smrtící kombinace (nemluvě o tom, že sympatizovat tu lze jen s obětavou sestrou, neb k hlavnímu „hrdinovi“ lze cítit spíš odpor). Neznám režisérovu tvorbu natolik, abych si troufl odhadnout jeho záměr, ale nepřekvapilo by mě, kdyby ta převládající (ne)ochota, (ne)empatie, arogance, byrokracie a apatie nebyla obrázkem pouze zdravotnictví, ale rumunské společnosti jako takové. Za mě slušné 4*, netrpělivým a unaveným divákům ovšem nedoporučuju. „Jestli chcete, nechám ho odvést rovnou dolů do krematoria, stejně furt mele, že je mu zima. Na neurochirurgii je plno. Je šmytec! Čas došel…ještě podpis, ať je to v pořádku.“ (06.06.2021)

Vím proč okázale ignoruju rumunskou novou vlnu a tento film je důvodem, abych tak konala i nadále. Nevím zda mám být ráda, že se mě arogance (nikoliv cynismus, který je pro ně zbytný) rumunských doktorů emočně dotkla nebo mám být naštvaná, že sem se naštvala. Formální nekompromisnost čupr, aj s odcizením v titulkách. (17.06.2013)

O Smrti pana Lazaresca se často mluví jako o výstižné kritice zdravotnického systému v postkomunistických zemích, ale ten film není tak jednostranný. Je to opět, jak je u Rumunů v poslední době zvykem, vrcholně realistický portrét společnosti jako celku. Jistě že většina diváků má tendenci ztotožňovat se na základě vlastních zkušeností s nebohým pacientem, ten ovšem taky není žádný svatoušek a lékařům jejich práci neusnadňuje. V úplném základu je to o konkrétních lidech, kteří hrají určitou roli v systému a ani si přes svoje ego neuvědomují, co způsobují. Smrt pana Lazaresca je filmem o shodě nešťastných náhod, o nemožnosti komunikovat, o bezmoci, o takřka kafkovském zmizení lidské duše v soukolí zkorumpované byrokratické mašinerie. Jediný problém, pokud se to tak dá nazvat, který zatím mám s rumunskou novou vlnou, je ten, že ať už je to Puiu, Mungiu nebo Porumboiu, jejich filmy jsou si stylově i tematicky velmi podobné, takřka k nerozeznání. Nikdy nechybí černý až absurdní humor, časté je i symbolické pomrkávání směrem k divákovi přesahující jinak striktně realistický rámec (tady například v jednotlivých jménech: Lazar, Dante, Angel), nechybí hra s očekáváními. I přes svoji nápadnou monolitičnost ale rumunské filmy aktuálně nemají v Evropě konkurenci. (16.07.2011)

Ohromne zbytočný film, s prepnutou dĺžkou, otrasným vizuálom a dejom, ktorý sa snaží o vykreslenie strašného stavu zdravotníctva v Rumunsku, avšak všetky postavy len opakujú otrasné repliky, a snaha o zobrazenie "krutej reality" hraničí občas s trápnosťou. Toť poznávacím znamením vôbec celej "rumunskej novej vlny". Smrť pána Lazarescu je bolestivou zdĺhavou smrťou diváka, ktorý zomrel na nudu. RIP. Nota bene, verím, že kopa divákov priala pánovi L. čo narýchlejšiu a čo najdrastickejšiu smrť - hovorím s humorom, ale bez "nadsázky". Hluchý koniec ma prijmel veriť, že Puiu sa trochu idiotským spôsobom snažil, aby jeho film vyznel artovo. Žiadne posolstvo sa však nekoná a divákovi zostávajú len oči pre plač z toho, ako hlúpo premrhal posledné 3 hodiny života. (14.02.2013)

Nezdieľam všeobecné nadšenie nad týmto filmom. Je pravdepodobné, že poskytuje autentický obraz rumunského zdravotníctva. Chápem, že nebolo možné ukázať politikov a úradníkov, ktorí finančným poddimenzovaním a nezmyselnými predpismi doviedli, nielen rumunské, zdravotníctvo do súčasnej mizérie. Dokonca som v tomto filme oceňoval zvyšky ľudského prístupu zdravotníkov, ktorý v technicky a personálne vyspelejších krajinách už takmer vymizol. Celý film sa točí okolo práv zanedbaného a prechlastaného Lazaresca na zdravotnú starostlivosť. Právam unavených a vystresovaných zdravotníkov na riadny výkon povolania sa už taká pozornosť nevenuje. A predsa povinnosť poskytnúť všetku dostupnú starostlivosť nepoistenému, opitému, páchnucemu a zasvrabenému bezdomovcovi, ktorému treba okrem iného odoperovať ponožky prirastené k nohe (ako sa to stalo na Slovensku) predstavuje taký atak na humánne ideály lekárov z obdobia preberania diplomu, že sa ich zapuzdreniu do otupenosti, ľahostajnosti a cynizmu zmiešaných so strachom a alibizmom ani príliš nečudujem. Vedia, že ak sa nepodarí toho bezdomovca zachrániť, usporiadajú médiá, ľudskoprávnici z povolania a dohliadajúce úrady na koncových vinníkov taký pohon, že aj otrlí zločinci budú radi, že nevyštudovali medicínu. (06.06.2011)