Gillesova žena

Spousta hluchých míst je kompenzována pouze dvěma mimořádnými sekvencemi, jednou je taneční zábava, na níž by se pomalu houstnoucí atmosféra dala krájet, a druhou je závěr s věšením prádla. Opatrně rozvíjené téma vzdušnosti, která laxně přechází pomocí tmavých tónů povalu do deprese, se kolem diváka ovíjí jako stahující se smyčka. Samotný závěr je naprosto úžasný, v závěrečné scéně je nejen shrnutí celého filmu, ale vlastně i vysvětlení jednání hlavní hrdinky. Problém mám s tím, že chování Gillesovy ženy mi přijde až chorobně hloupé. (28.05.2021)

Nesrovnatelné s předchozím snímkem Frédérica Fonteyne, Pornografický vztah, ve kterém všechny city, emoce a vlastnosti vztahu vylíčil v dokumentárním stylu. Zde pouze předkládá trochu jiný příběh o věčné lásce, zamilovanosti, pobláznění, sexu a schopnosti obětovat se pro druhého. Pokud se divák nedokáže vcítit do nějaké postavy a nebo nechápat pohledy ženy, která své pocity vyjadřuje pouze mimikou a gesty, pak se bude velmi nudit, protože tohle není film, kde se vše říká pouze slovy. (17.04.2008)

Silně působící drama ryze ženského pohledu na svět, tichá výpověď o tom, jak může být někdy úděl ženy krutý a deprimující. Film hodně komorní, pomalý, se statickými záběry (symbolicky přírodní koloběh vody okolo příbytku ústřední dvojice - okap s podzimním listím, zamrzlá pumpa...) vytvářejícími předěly. Obrazy jsou hlavním nositelem významu - opisují ženské vnímání tvořené hlavně složkou pocitovou (úžasně natočený závěr plný statických záběrů sušícího se prádla, jejichž řetězení přímo evokovalo bouři pocitů uvnitř hlavní hrdinky...). Ten zvláštní milostný trojúhelník byl hodně zajímavým řešením situace, bylo interesantní ponořovat se do otevírající se bolavé ženské psychiky a duše... Dlouho jsem si říkal, co všechno ta silná ženská postava vydrží, obrácení filmové kamery (a duševního i hodnotového světa hlavní hrdinky) na konci filmu ale bylo racionálním vyústěním situace...dlouhodobé vytěsnění frustrace do oblasti podvědomí se muselo nějak projevit... Citlivý film plný těch nejběžnějších životních situací ... a přitom tak mezních a výjimečných osudů... Nádherně stylizovaný film působivých obrazů se skrytou vnitřní silou... Obraz vnitřního světa jasně vymezeného typu ženy - obětavé matky... (na mne ale především ze začátku poněkud rozvláčněný a zdlouhavý) (26.03.2008)

Dlouho jsem neviděla žádný film, kde by bylo tak minimálně dialogů a přesto v něm lze vyčíst všechny emoce, které si jen dovedete představit. Příběh o neskonalé a trpělivé lásce Elisy ke svému manželovi, ale hlavně o chorobně posedlé vášni Gillese ke své švagrové. Přestože situace vypadá beznadějně, tak Elisa to nevzdává, ale snaží se zapřít svoje pocity pro záchranu jejich vztahu a dělá pro to co může. Má můj neskonalý obdiv, dnes by se to vyřešilo rychlostí blesku, okamžitým úprkem z takové domácnosti. Elisiny oči vyjadřující bolest, smutek a zklamání, ale i naději zahrála Emmanuelle Devos skvostně. Geniální záběry kamery na zdánlivé maličkosti, které měly v tu chvíli, v ten daný moment svůj velký význam, je jedna z věcí, která mě doslova fascinovala. A další obdiv patří právě tomu postupnému odkrývání vnitřní osobnosti Elisy, její gradující frustraci a kde nakonec všechno skončilo tak, jak se dalo předpokládat. Je to jeden ze snímků, který si musí svého diváka najít a který pak nebude zklamaný třeba ani tím zdánlivě pomalým tempem. (25.05.2013)

Hodně zvláštní film, který dokáže solidně nudit, ale na druhou stranu zaujme, vyděsí, otevře ústa v nechápavém pohledu, zvrásní čelo usilovným přemýšlením. A to vše stojí na výkonu Emmanuelle Devos, který je velmi autentický... Smutný film, natočený bohužel hodně nudně. HUDBA: Vincent D'Hondt - hudba je jedním z největších pozitiv filmu a už kvůli ní stojí za to ho vidět. Smyčcové pasáže se střídají s až industriálními zvuky a akordeonem. Radost poslouchat. (27.03.2008)