Režie:
František ČápKamera:
Karel DeglHudba:
Otakar JeremiášHrají:
Zdeněk Štěpánek, Jiřina Štěpničková, Nataša Tanská, Miroslav Červený, Terezie Brzková, Jan Pivec, František Kovářík, Míla Pačová, František Roland (více)Obsahy(1)
Věčný příběh manželské lásky, důvěry a zrady... Na pozadí atraktivního divadelního prostředí se odehrává příběh věkově nesourodého manželského páru. Jejich soužití je však šťastné, oba lpí na dětech a zdá se, že jim nic neschází. Mladá žena se však ve slabé chvíli dopustí nevěry. Manželova chorobná žárlivost propuká při představení Shakespearova Othella… Příběh o lásce a nevěře natočil podle námětu Josefa Rovenského známý český režisér František Čáp. Ten začal pracovat jako elév v Lucerna-filmu počátkem 30. let, od roku 1935 spolupracoval jako scenárista s předními režiséry – Hugo Haasem, Otakarem Vávrou a Martinem Fričem. Svůj režijní debut – Ohnivé léto – natočil v roce 1939. Premiéra Preludia se konala v prosinci 1941. V tomto roce to byl po filmu Noční motýl a Jan Cimbura již třetí jeho snímek, který se s pouhým měsíčním odstupem dostal do kin. Františku Čápovi se v něm podařilo mistrně zachytit duševní stavy hlavních hrdinů, které virtuózně zahráli Zdeněk Štěpánek a Jiřina Štěpničková. Roli jejich dcery dostala nadaná, tehdy dvanáctiletá, Nataša Tanská. Hudbu pro film napsal významný český skladatel Otakar Jeremiáš. (Česká televize)
(více)Recenze (24)
Velice dobrý protektorátní film s perfektně civilní Jiřinou Stěpničkovou a jako vždy silně divadelním Zdeňkem Štěpánkem, kteří hrají utrápenou manželskou dvojici. On podléhá anonymu z řad svých pavlačových sousedek a ona málem dopustí rozvod a rozdělení jejich dvou dětí do samostatných domácností. Její matku hraje Terezie Brzková a její dceru Nataša Tanská, takže tu najdeme i silné dozvuky režisérovy práce na Babičce. Syna hraje Miroslav Červený, o tom se nám zatím nepodařilo mnoho vypátrat. Celé panoptikum komorního dramatu pak už jen doplňuje spolupracovník Štěpánka Jan Pivec a z hereckého ansáblu divadla pak vyčnívá skutečně kvalitní Otto Rubík. Všechny ostatní role mají v maximálně negativistickému duchu na starosti osvědčené epizodkářky a epizodáři. Ráda sleduji kontrastní filmy Jiřiny Štěpničkové, tu za selského prostředí, tu z pražského a vždycky v nich najdu zalíbení, jen to párování se Štěpánkem se mi nezdá vyloženě nejšťastnější. Ovšem stejně jako Vlasta Burian nebo Sophia Loren, i Jiřina Štěpničková patřila mezi herce s naprosto odzbrojujícím hereckým umem, který ostatní postavy potřebuje jen jako odrazový můstek pro vlastní hru. Film vytvořený podle námětu Josefa Rovenského tedy považuji ze jeden z těch šťastnějších v první polovině protektorátu a nemám důvod se divit době jeho realizace, protože čtyři léta jsou tak akorát. ()
František Čáp po nechal výraznou stopu v československé kinematografii. Troufám si tvrdit, že byly mnohem výraznější, než jeho stopa balkánská. Měl vynikající vkus na výběr námětu i kameramanů. Osobně ho mám nejvíc spojeného se závažnějšími tématy s vynikajícím zpracováním postav, ale v zahraničí dokázal, že mu jdou i jiné žánry. Téma Preludia je nadčasové, zpracování originální, výsledek je silný divácký zážitek. ()
Základním pravidlem při psaní obsahů na databázi je neprokládat obsah vlastními pocity z filmu či dokonce konkrétními závěry. Toto pravidlo by rozhodně neuškodilo aplikovat i na oficiální texty distributorů. Brilantní manželské drámo, se zdánlivě tuctovým tématem, je pojato s takovou citlivostí, že není možné považovat výsledek za nepřesvědčivý. I v době, kdy se nám pokoušejí komerční televize uměle nastínit rodinný vztah 21.století, je možné se ponořit do opravdové a silné atmosféry činžovního soužití, rodinného rozkolu i ztráty manželské důvěry. Veřejné tajemství se již nešeptá, ale dostává konkrétní podobu, protože zájem o situaci v rodinně mají bohužel a především ti druzí, vyzbrojeni falší a povrchností. Přichází nekompromisní upřímnost, kterou nelze již déle skrývat. Dobrovolné přiznání i přijetí důsledku. Ženu rekvizitářovu stíhá osud Desdemony, onu hru řídí už jen rekvizitář, jenž je vystaven před zásadní rozhodnutí. Vůle odpuštění visí ve vzduchu, záleží jen, jestli neulétne. Naprosto excelentní dvojice manželská i dětská, ponurá všeříkající hudba a velmi silné okamžiky. ()
Zmiňovat na tehdejší dobu nezvykle civilní herecké výkony snad ani nemá cenu. Zmínit novátorskou kameru, která se může směle postavit před současné nejmodernější pojetí, už cenu má. A hlavně by bylo vhodné si říci něco o filmu samém. Příběh sám není běžná prvorepubliková červená knihovna, jedná se o skutečné psychologické drama o vině a odpuštění. A k tomu všemu se přidávají naprosto důvěryhodné dialogy, ve filmu se nemluví spisovně, což patří k mimořádným zážitkům i v kontextu následujícího půlstoletí. ()
Když v listopadu 1937 zemřel náhle a nečekaně režisér, scénárista i herec Josef Rovenský, ztratil v něm český film jednoho ze svých nejvěrnějších a nejlepších synů. Smrt jej zastihla uprostřed činorodé práce, žel nedokončené. Cestovatel a novinář Antonín Jaroslav Urban (1899 – 1962) býval blízkým přítelem Rovenského a ve složitém pomnichovském období, kdy se jen stěží mohl prosadit ve své původní profesi, se načas vrátil k filmu a filmovým scénářům. Rovenského šuplík naštěstí nezůstal prázdný a drama manželské nevěry slibovalo leccos zajímavého a mimořádného. Režie byla svěřena Františku Čápovi, který se po předchozích úspěšných filmech a také zásluhou úzkých osobních kontaktů s majitelem Lucernafilmu Milošem Havlem zařadil mezi privilegované osobnosti protektorátní kultury. Příběh opravdového odpuštění mezi mužem a ženou nemohl být svěřen vyumělkovaným hvězdám, jejichž manýry by mohly ohrozit celkové pojetí filmu, a proto Čáp do hlavních rolí obsadil Jiřinu Štěpničkovou a Zdeňka Štěpánka, herce, kteří se mezitím vypracovali v dokonalé profesionály na jevišti i před kamerou. Nadčasové, moderní dílo, vybavené tím nejlepším, čím tehdy barrandovské a hostivařské ateliéry disponovaly, patří k vzácným okamžikům absolutní umělecké vyváženosti. ()
"Tuhle sousedka prý viděla ve snu černýho kocoura !! Je to prý zlý znamení !!" - "Ale jděte, na to já nevěřím !!" ()
Zdeněk Štěpánek, Jiřina Štěpničková, Nataša Tanská, Terezie Brzková. Sledovat tyhle herecké osobnosti na plátně, to je podívaná pro bohy! Čistý a dokonalý zážitek, zvýrazněný kamerovými nájezdy na obličeje a oči herců v dramatických situacích. Kamera Karla Degla celkově utváří samostatný děj v příběhu ze života, kde se hlavní hrdina dozvídá o manželčině nevěře, které zprvu nechce věřit, dokud mu to psychicky zničená žena sama nepřizná. Co bude dál a jak se s touto ránou oba vypořádají? Perfektně je udělaný, jak se Karlovi (Štěpánek), jenž pracuje jako rekvizitář v divadle, do jeho života prolíná Othellův příběh. Parádní jsou také pavlačové drbny Anna Steimarová, Hermína Vojtová a Lola Skrbková, mazec! Excelentní psychologické drama v režii Františka Čápa s ponurou hudbou Otakara Jeremiáše. ()
Vyborne pojate psychologicke drama o vztahu v jedne rodine. Dobre dialogy a herecke vykony, hlavne Jiriny Stepnickove. Z postav byla nejlepsi dcera v podani Natasy Tanske. Vdecne vyobrazene sousedske vztahy na pavlacich... ()
Něco málo o vině a trestu ... přičemž psychologie a vnitřní pohnutky hlavních i vedlejších postav, stejně jako konstrukce, napětí a dynamika zápletky jsou nad očekávání dobře zvládnuté. Snad se filmaři kromě vlastních zkušeností, znalostí a dovedností řídili také intuicí, která, řekla bych, stojí u zrodu každého dobrého příběhu. ()
František Čáp vedel natáčať. Opäť ma zmietol z paluby. A rovno mi podal záchranné koleso. Ďakujem. ()
Pro zahraniční distribuci byla vyrobena německy dabovaná jazyková mutace pod názvem Vergib mir. ()
V přeludu neumí, když přetrhne se na lásce její podíl. ()
"Tatinku, mohla bych odejit s maminkou?" ()
Režisérovi F. Čápovi přicházím čím dál, tím více na chuť. Preludium je další z jeho psychologicky laděných dramat, ve kterých si on přímo liboval. Dokázal precizně ukázat a vytyčit povahové rysy člověka, ukázal jak jedná ve vypjatých situacích (zde konkrétně v případě provalené nevěry či nedůvěry, chcete-li). Většina jeho filmů je něčím určitým propojena. Atmosféra nočního baru nás zavádí k "Nočnímu motýlu", výběr herců k o rok starší "Babičce" (Štěpničková - Viktorka, Tánská - Barunka, Brzková - babička), dramatické osudy k "Ohnivému létu", podrobná psychologie postav k "Děvčica z Beskyd" a "Tanečnice" no a posléze podmanivá hudba ke "Znamení kotvy". Je veliká škoda, že musel Čáp tak včas ukončit českou kariéru a emigrovat, myslím, že by nás jinak čekala hromada skvělých filmů (i za cenu natáčení v omezených budovatelských podmínkách). Největší škoda je pak nerealizovaného filmu "Křižovatka", který alespoň podle zpravodaje týdeníku Kinorevue sliboval velmi pěknou podívanou se skvělými herci. Ale zpět k Preludiu. Zaujme Štěpničková, která svůj herecký um dokáže prosadit především za Protektorátu (ani v době První republiky, ani po válce už není tak výtečná), potěší Tánská - na dětskou herečku vyspělá, svůj standard podává Štěpánek, a rovněž perfektní v rolích pavlačových drben jsou Skrbková a démonická Steimarová (jejího záporného charisma se mělo v českém filmu více využít). Po tomto filmu se budu zase více soustředit na Čápa... ()
Mirne melodramaticka podivana v cele s perfektni Stepnickovou a s Natasou Tanskou, ktera me bavi. Lze doporucit. 4+ ()
Nevěra by tu byla, ale nevíme o ní zhola nic, ač i nevěra může mít tisíce podob. Neviditelný milenec neustále slibuje, že toho nenechá a bude vdanou ženu pronásledovat, ale kde nic tu nic, asi proto, že milenec a jeho chování není v nevěřě vůbec důležitý?! Není proto také vůbec jasné, zda to milenec vzdal, tzn. zda nevěra skončila nebo nikoli?! Úmorné rádobypsychologické drámo, kde se psychologie postav scvrkla na utrápené obličeje, slzy a lezení od ničeho k ničemu. Kladem celé této mrtvolnosti je, pravděpodobně nezávisle na tvůrcích, že ukazuje absenci komunikace mezi manželi, která je ale nezbytná pro řešení situace. Utrápený manžel vidí východisko jen v jediném, v tom nejbolavějším řešení, než se skrze slovní pomoc svých přátel dokope k tomu, že je nutné umět odpouštět. Štěpničkovou nemusím a sledovat ji v roli "nevím, jestli jsem jalová nebo březí" je úplná katastrofa. Civilní role Štěpánkovi absolutně nesednou a už vůbec ne role chcípáčků, to je pan herec z úplně jiného těsta - a lze to vidět/ vychutnat si i zde v oné několikavteřinové proměně v Othella = výstup, který diváka udeří jako blesk, herecká světová extratřída! ... Za Othella a dojemné scény s Brzkovou a Tánskou jedna hvězda. ()
Dobrý scénář, herci však poněkud přehrávají. No, tentokrát přihmouřím oko. ()
Těžkopádně natočené drama, co svou těžkopádnost vyvažuje skvělými hlavními protagonisty. Velmi jsem se těšil na dvojici Štěpničková - Štěpánek, celkový dojem ale zůstává spíše rozpačitý. Snad to divadelně městské prostřední a jejich absolutně nedůvěřivá "babička" to trochu kazí. ()
Njn, co už. Zbytečná hodina a půl. I když, panu Štěpánkovi pochopitelně dvacítku dám. Ale jinak tu babu Štěpničkojc nesnáším a scénář také nestál za nic. Zas jen jedna červená knihovna k ničemu. ()
I když na škále variability možných reakcí a způsobů prožívání nevěry milovaného partnera nebo vlastní se dnes nacházíme o kus dál od pólu její fatálnosti, pořád je nadčasovým tématem a pro většinu jednotlivců, jsou-li s ní osobně konfrontováni, dnes stejně jako tehdy věcí mimořádné závažnosti. Spíše než onen škálový posun stran samotného faktu narušení výlučného vztahu je tedy pro dnešního (a ještě víc pro zítřejšího) diváka zajímavý rozdíl, propastný rozdíl, v nereflektovaném zasazení do dobových apriorit. Žena samozřejmě podřízena manželovi. Prozrazená nevěra ji samozřejmě stigmatizuje hanbou (která znečišťuje i podvedeného; v opačném gardu by film nefungoval, protože jeho nevěra by ho pranic nezhanobila). Postižený, jakkoli milující, nedokáže vidět jinou možnost než ženino zapuzení, koketuje se dokonce i s vraždou. Její naprostá beznadějná zkroušenost a mučivá internalizace viny se ve filmu nevyřčeně předpokládá jako jediná možnost odpuštění. Takové společenské determinanty jsou dnes u nás na Západě naštěstí pasé, ale v době vzniku filmu naštěstí nebyly; za dnešních okolností by totiž film o vyrovnávání se s nevěou sotva mohl dosahovat takové hloubky a fenomenologické adekvátnosti. A zase naopak přesvědčivost a hloubka hereckého ztvárňování rozpoložení obou hrdinů (hrdinů!) jsme dnes způsobilí eventuelně vnímat jako nezamýšleně sebeparodický prvek celého filmu, nikoliv proto, že bychom byli cyničtější. Rozdíl v aprioritě je i při vnímání pana neodbytného: Pro tehdejší publikum amorem zasažený naléhavý milovník, jemuž dotyčná musí buď podlehnout, nebo po velkém vnitřním boji odolat, pro nás dnes opruzující stalker, kterého by se hlavně měla rychle zbavit. Řešení této postavy, či spíše tohoto elementu, je pro vlastní téma filmu velmi vhodné. Setká(vá)ní s ním manželka ukončila nedlouho před zapoočetím filmového děje a my sýcháme toliko jeho hlas za dveřmi, na samém prahu domova, takže působí jako jakýsi démon, ba jako její vnitřní démon, což nám skýtá hojnost interpretačních možností stran jejího duševního rozpoložení nejen po, ale i během nevěry a před ní. A potom také ve spojitosti s faktem, že zažehnání následné krize v samém zárodku sama dobrovolně znemožnila, když svůj přečin, nucena nesnesitelným vnitřním přetlakem, konfontovanému, leč důvěřujícímu manželu přiznala. Díky svým formálním postupům, způsobem provedení, je film zážitkem. Nejen díky tomu. Za svou zdařilost a schopnost diváka pohltit vděčí i brilantní Štěpničkové a fenomenálnímu Štěpánkovi, jehož herectví mě i zde znovu fascinuje. Půvabně jeho sílu Čáp využívá ve vložené etudě Othela (tady se na chvilku probouzí manželův démon) v záměrné konfrontaci s šmíráckým projevem anonymního herce divadla, jednoho z hlavních míst, ve kterých se děj filmu odehrává. Skutečnou šmíru v hráčích vedlejších postav nenacházím, což je pro tehdejší filmy dost netypické. Ještě netypičtější jsou pro ně dobře hrající děti, zde však zcela obstojný synek a hlavně typově fascinující dcera, jejíž sotva dvanáctileté představitelky vyspělý projev podtrhuje předčasnou vyspělost postavy samé. Projev, který může působit strojeně, jako i duševní vyspělost dcerky nevěrohodně, ale pro mě je právě jedním z takových "stojených" prvků, jimiž mě Preludium uhranulo. Těmi dalšími uhrančivými stojenostmi jsou četné promluvy hlavních i vedlejších postav, vždy se nějak modelově (každá z přesně určitého aspektu) vztahující k ústřednímu tématickému prvku. Někdo snad řekne, že takové promluvy jsou umělými vychovatelskými proklamacemi všeho toho, co mají autoři k problému nevěry na srdci, a zároveň berlemi posouvajícími hlavní postavy (zejména manžela) do dalších názorových fází. Ale bereš-li vážně, o co v tomto filmu jde, a jsi-li jím tak pohlcen jako já, nehledíš na to, pohled je obrácen dovnitř dění. Neblahou událostí je postupně postiženo několik lidí, další jsou do věci vtaženi jako účastní pozorovatelé, každý z nich má k tomu svou řeč shodnou s postiženým bytím. Přiznávám, počínaje rozumnou domluvou zralé dámy (herečky divadla) pohled ochabl a nadále jsem vnímal trapnost toho, jak je manžel ke kýženému překonání krize nasměrováván fázovaným sledem osvětových domluv, aby se nakonec rozhodl bezprostředně po konfrontaci s faktem, že by jinak přišel o náhradní hospodyni v osobě dcery, která žádá, aby proti jeho původnímu rozhodnutí mohla odejít s matkou. Ale už jsem zmínil dva démony (její milenec, jeho Othelo). Třetí démon, dějově druhý, působící na obě strany, je sbor pavlačových drben, Fúrií v peiorativním i v původním smyslu. Působí-li zde démoni, musí snad recipročně působit i andělé, což je právě úloha těch postav rozumných a smířlivých promluv. () (méně) (více)