poster

Last Chants for a Slow Dance

Drama

USA, 1977, 90 min

Režie:

Jon Jost

Scénář:

Jon Jost

Kamera:

Jon Jost

Hudba:

Jon Jost

Střih:

Jon Jost
(další profese)

Komentáře uživatelů k filmu (4)

  • Matty
    ***

    Zapomeňte na Shirley Clarkeovou, Johna Cassavetse nebo Barbaru Lodenovou – tohle je nejryzejší ukázka nezávislé americké filmařiny. De facto jde stále o narativní film, ale od filmu strukturálního jej dělí jen kousek. Mnohaminutové záběry-sekvence, vícekrát zabírané nehybnou kamerou, střídání, resp. kombinování černobílého a barevného obrazu, rozvolněná kauzalita (scény by za sebou nutně nemusely následovat v pořadí, v jakém je vidíme), improvizované herectví, zhuštění času (cca patnáctiminutová nepřerušovaná scéna v ložnici pokrývá delší časový úsek, než by odpovídalo její délce) opakované záběry, dlouhé scény, v nichž obraz ustupuje do pozadí (protože vidíme jenom tmu nebo ubíhající silnici) a otěže přebírají countryové balady. Estetická radikalita zčásti vyplývá z guerillového natáčení. Road-movie s rozpočtem sotva 3 tisíce dolarů napsal, režíroval, na osmimilimetrovou kameru natočil (veškerý zvuk byl tudíž dodán postprodukčně), sestříhal a hudbu k němu složil, nahrál a nazpíval Jon Jost. Jeho kritika maskulinity vyrovnávající se s novými společenskými výzvami je ještě vyhrocenější než v některých filmech Nového Hollywoodu (Taxikář, Prsty). Jestli v sobě najdete dost empatie, abyste na homofobním mizogynovi s názory jako z dob osidlování Divokého západu („all women are pussy“) našli něco sympatického, šokující závěr vás stejně přesvědčí, jak velkou chybou snaha o pochopení tohoto hovadského kovboje byla. Stejně jako Gary Gilmore, jehož životem se film volně inspiroval, také Tom ublíženecky rezignoval na začlenění do systému a smířil se s rolí sociálně vykořeněného. Westernová ikonografie nás přitom upozorňuje, že jeho agresivní a sexistické projevy představují aktualizaci hodnot, na kterých byla postavena moderní Amerika. Tím dokáže film nepřipraveného diváka rozhodit ještě víc než svou experimentální formou, dějovou vyprázdněností a jedním pohoršujícím záběrem s králíkem. 70%(4.9.2017)

  • Revanx

    Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete.(15.2.2009)

  • Dionysos
    *****

    Pravá road-movie - ne žádné simulakrum z Hollywoodu, ale monotónnost stovek zdlouhavých mil cesty za marným cílem. Obsahem film vyrůstá z americké reality, přesto si vypůjčuje mnoho formálních postupů evropských filmů: dlouhé záběry statické kamery, pomalé tempo, ale hlavně nesoustředěnost na zákruty v ději - film staví zejm. na předání vzrůstajícího pocitu frustrující beznaděje formou splynutí diváka s časem a pocity samotného hlavního hrdiny, a toho je dosáhnuto právě nutností vplynutí do depresivně jednosměrného vektoru jeho poutě, v níž není prostor pro dynamiku příběhu, ale jen pro zklidnění divákova tepu v trpělivém očekávání vyústění. Protože každý tuší, jak asi film musí skončit. Jde o to, zda se Jostovi podaří předat pocit stereotypní marné snahy změnit vlastní zpackaný život, manifestovaný bezcílnou dálniční poutí, která není pohybem po horizontále, ale po vertikále - stále hlouběji. A to se mu kinematograficky skvěle daří několika postupy: už prvním záběrem monotónní betonové silnice Jost ustavil zprostředkující prvek, jenž bude oddělovat jednotlivé části syžetu - tedy záběry odosobněných silnic, stále stejných, byť simulující pohyb par excellence (když se nepřibližujete k cíli, jenž je nedosažitelný, vlastně stojíte). Dále: pomalé stmívačky, izolovanost individuí, s nimiž se hrdina střetne, a to v izolovaných setkáních (přímá komunikace s vlastní ženou jen zprostředkovaně - zrcadlo, telefon), zdlouhavé promluvy bez pointy či vyústění, končené ne porozuměním, ale hádkou atd. Celý film je cílevědomě strukturován po vzoru pravidelnosti amerických highways, vedoucích své oběti, ty bez peněz, ke zklamání z toho, že samy nikam nevedou - a taky k zoufalým činům.(20.10.2015)

  • kaylin
    ***

    Rozhodně zajímavý film v tom, jak je vyprávěn a jaké záběry používá. Hraní si s dlouhými záběry, které jsou v podstatě nehybné, protahování relativně nudných scén o ničem a nakonec vedení až do finále, které může být mírně překvapivé, vzhledem k tomu, že hlavně hudbou se film snaží o pozitivnější tón, o matení diváka. A funguje to. Tady nevíte, co čekat.(28.10.2015)