Fear
Režie:
Gerald KarglKamera:
Zbigniew RybczyńskiHudba:
Klaus SchulzeHrají:
Erwin Leder, Robert Hunger-Bühler, Renate Kastelik, Josefine Lakatha, Elisabeth Fez, Karin Springer, Claudia Schinko, Beate Jurkowitsch, Rosa Schandl (více)Obsahy(1)
Film vykresluje útok maniaka na nic netušící rodinu. A to hned těsně po propuštění z vězení. Tento film nemá obsáhlý děj, je to spíš takový portrét a ukázka činů vraždícího násilníka během 24 hodin. Obsahuje minimum dialogů, ale celé řádění je doprovázené vrahovým monologem o jeho dětství, minulosti, traumatech, sadistických touhách atd. (Flipnic)
(více)Recenze (112)
Strach v jejích očích a nůž v hrudi. To je má poslední vzpomínka na matku... Tohle není příběh žádného příležitostního vrahouna, ale té pravé, společnosti krajně nebezpečné, brzcitné bestie. Náš hrdina je vyzáblý, zubatý, upocený, fatálně nevyrovnaný slaboch, nemocný člověk. Většinu života strávil ve vězení a čekal na den, kdy ho propustí. Čekal s vědomím, že až se tak stane, nic mu nezabrání opět zabíjet. Věděl, že musí... My jsme svědky právě onoho propuštění a následných 24 hodin. Nedojde na žádný vyložený extrém, dočkáte se ale výtečně syrového provedení. Osobitý, výborně zvládnutý profil vraha, který si navíc on sám odvypráví. (screeny) ()
Velmi znepokojivý pohled na řádění vraždícího individua, které bylo právě propuštěné z vězení. Je to vyloženě nepříjemný, zlý film, který svému divákovi na náladě nepřidá. Horror movie of the year ()
Jako...účel to splnilo na jedničku. Už od chvíle, kdy meganechutně žere klobásu je jasný, že se to bude snažit být co nejnepříjemnější. A daří se to dokonale. Pomocí voiceoveru to dosáhne vykreslení psychiky vraždícího maniaka a celý film je pouze detailní zobrazení vraždy. Tam se tvůrci ničeho neštítí a velmi vynalézavá kamera nám zážitek umocňuje používáním divných úhlů. Nic z toho by nefungovalo bez pořádně úchylného ksichtu v hlavní roli. A to je teda pervert k pohledání. Vypadá jak Theon Greyjoy a furt hnusně čumí a slintá a je takovej upocenej a shrbenej, prostě odpuzující existence. Na náladě to nepřidá, ale nebývalou intenzitou konání chorého mozku si to vaší pozornost určitě získá. ()
Naturalistická, syrová a lehce depresivní atmosférou obdařená jednodenní malebná procházka po boku právě propuštěného vraha - ve společnosti jeho pokřivených myšlenek, vzpomínek, plánů a skutků. Představitel hlavní role je naprosto přesvědčivý a s oběťmi se vyloženě nemazlí (herci si nejspíš vytrpěli své) a syntezátorový hudební doprovod skvěle dolaďuje syrovost a absolutní "podzimní" chlad celého snímku (snad až na ty "úsměvné etudy s psíkem" - ty si mohl autor odpustit, protože zbytečně odlehčovaly atmosféru). Co je však na celém filmu to nejvýraznější a zároveň nejhodnotnější, je kamera. Rybczynski se vykašlal na "obvyklý" rutinní styl snímání a dělá si s kamerou absolutně co chce (člověk si říká, odkud asi Gaspar Noé čerpal inspiraci). ..... Celkově je Angst z rodu těch filmů, které náladu rozhodně nezvednou. (4,5*) ()
Ách! Tenhle horror jsem si zapl v 11 hodin večer a po půl hodině vypnul a zapnul až ráno,protože tohle je ten typ filmu, který mě děsí a z kterého bych mohl mít pořádné noční můry. Angst je nepochybně jeden z nejdepresivnějších a nejznepokojujících filmů o sériových vrazích vůbec. Angst pojednává o schizofrenikovi,který nekontrolovatelně vraždí a vybírá si náhodné oběti. Co však film dělá drsný, jsou velmi reálné vraždy, keré zahrnují například velice syrový Rape/Murder. Hlavní herec Erwin Leder je jeden z nejhnusnějších a nejslizčích chlapů vůbec,kterého budete nesnášet od začátku do konce a svou roli zahrál velice přesvědčivě,občas jsem pochyboval o tom zda to hraje,či si to užívá. Hodně silná věc! ()
Jedno z mála excelentních dramat, které by se dalo zařadit do žánru "portrét vraha a jeho skutků" ... Naprosto jednoduchý film o tom, co provede propuštěný maniak jedné rodině, u jejíž domu se náhodou ocitne. Divák sleduje jako by naprosto věrně a reálně zobrazené úsilí zprovodit oběti ze světa a sexuálně se při tom ukojit. Při tom všem poslouchá vnitřní monolog, který jasně propojuje vrahovo dětství s aktuálně prováděnými činy a úkony (kdo nepochopil tuto souvislost, nepochopil nic a ať se podívá na film znova). Je to psychologické drama, které navíc dosti věrně ukazuje, "jak to vypadá", když se vyšinutý maniak dostane do bytu nebohých potencionálních obětí. Herecký výkon hlavního herce je excelentní plus to, že na roli má ještě dokonalý vzhled... "Herecké" výkony obětí a dalších krátce zúčastněných jsou však otřesné!! Zejména mladá dívka nehraje vůbec svoji roli oběti vraždícího násilníka, ale jako by nezúčastněně "byla v příběhu". Ale jinak je to perfektní okrajové dílo, hodně nepříjemné, znepokojující a psychologizující... Nehledě na to, že se ve filmu skoro nic konkrétního neděje a že snad jednu třetinu času vrah poponáší mrtvoly a všelijak s nimi manipuluje, jsem se ani chviličku nenudil. Film, stejně jako podobný snímek "Henry: Portrét masového vraha", nevsází na gores-cény, ovšem jedna vražda je zde tak extrémně hnusná,krvavá a násilná, že si ji budete ještě dlouho pamatovat. Osobně si myslím ,že tento film byl ve své době a zemích vzniku něco jako u nás film "Smrt stopařek", nadčasový, syrový, reallistický ... ()
Karglův první a poslední počin je hodně mrazivou a nepříjemnou podívanou, navíc skoro němou, proloženou občasným monologem hlavní postavy. Tou je zde psychopatický šílenec, který ihned po propuštění z kriminálu myslí na zabíjení. Poté, co mu nevyjde vražda taxikářky, vyhlédne si v odlehlém, starém domě jednu trojčlenou rodinu. A samozřejmě takovou, s níž se mu bude pracovat až nezvykle lehce. No uznejte sami, že stará bába, mentál na vozíku a mladá blondýna mu za soupeře rozhodně nebudou. A ne, mladá dívka je tu jen od toho, aby jí vyšinutý hrdina vykuchal a za studena opíchal... Pak už je to jen o trochu zdlouhavém zbavování jejich mrtvol, což se mu nevyvede zrovna nejlíp. Ten závěr na benzince mně ale přišel dost stupidní. Henry byl lepší. ()
Skvělá kamera s citem pro ty nejméně příjemné úhly, které jen prohlubují nervozitu z toho, co střed našeho zájmu udělá. Jednoduché, ale víc než účinné. Především právě díky té vizuální zajímavosti a dějové nestravitelnosti. Přitom zde není zdaleka tolik krve jako v amerických souběžnících. Je vidět, že někdy zobrazit méně tím správným způsobem znamená víc. ()
Nutno uznat, že jde o velice nevšední a odvážný počin. Totálně zmatené pako tady s velkými obtížemi likviduje jednu nepříliš početnou rodinku, skládající se z nemocné stařeny, její dcery a mentálně postiženého invalidy. Zabere mu to hodně času a úsilí, a po celou dobu svého upoceného řádění nás přitom oblažuje vnitřním monologem, jemuž jsem ale nerozuměl, protože byl německy. Předpokládám, že by mě jeho myšlenkové pochody pouze ujistily, že se jedná o přesně takového chudáka, jakým se dle svých skutků zdá být. Zatímco Henry v Portrait of a Serial Killer (filmu, který je s tímto občas srovnáván) působí naprosto suverénním a sebejistým dojmem, vrah z Angst (jenž měl jistě stejně nelehké dětství jako jeho americký kolega) působí jako zmatená troska, u které si nejsme celou dobu jisti, zda se mu krvavé dílo vůbec podaří. Sledovat jej, je skutečným utrpením, a divák se těžko brání pocitům nevolnosti a trapnosti. Dojem z Henryho je úplně jiný, hrůzný a monumentální - strach zde na celé čáře vítězí nad nevolností. Oba filmy jsou od sebe stejně odlišné jako jejich antihrdinové. Společné mají jen to, že se jim dá věřit. ()
Luxusní, velmi sugestivní kamera často se vznášející nad hrdinou a šedivá podzimní výprava, díky kterým to má atmosféru, plus typově dobře vybraný maniak. Ale tempo je hodně volné, psychologické násilí se nekoná vůbec a to fyzické má podobu legračního wrestlingu s nerealisticky tichými oběťmi nebo celkem nudných vražd. Pro mě podobné zklamání jako Funny Games. ()
Brutálně naturalistický kousek, jeden z nejvěrohodnějších filmů na podobné téma, jaký jsem měl možnost vidět. Další čárka do mé sbírky filmů s předlohou skutečných masových a seriových vrahů. Tentokrát je předobrazem Werner Kniesek. Milý Rakušák ze Salzburgu, který šel do vězení za zastřelení třiasedmdesátileté babičky. V roce 1980 byl propuštěn několik týdnů před oficiálním termínem, aby si mohl najít práci. Film Angst vám představí první den jeho znovunabyté svobody. Komentář Mi Nü-Chai si sice každý přečte, ale v tomto případě střílí těžce vedle. ()
Prepustenie šialeného sériového vraha z vezenia bude mať katastrofálne následky. Toto je jeho spoveď. Prevažne monológovo vyrozprávaný príbeh v ktorom sa hlavný "hrdina" spovedá zo svojich hriechov, činov, dôvodov, prečo koná tak ako koná. "Angst" je akýsi psychologický pohľad do temnej duše, chorej mysle jedinca, pre ktorého je jediným spôsobom ako dovŕšiť "orgazmus", vražda. Musím uznať, že tak, ako herecký výkon hlavnej postavy, aj snímok samotný, pôsobí veľmi realisticky. Pokiaľ fanúšik hororu očakáva nejaký výnimočný slasher s bohatým gore, môže zabudnúť. Tu ide o myšlienku, ktorej prevedenie nemusí sadnúť každému - 70%. ()
,,Strach v jejích očích a nůž v hrudi. To je má poslední vzpomínka na matku. Věděl jsem, že se to stane znovu, musí, ale tentokrát mě nedostanou!" Psychologická studie vyšinuté osobnosti, která našla vzrušení ve strachu druhých, mučení a zabíjení. Chladná hudba K.Schulze, neklidná kamera, často jakoby přilepená k hlavní postavě, dialogy nahrazené vnitřním monologem a gejzíry krve ve vrcholné scéně sebeukájení. Jen mi přišlo, že hlavní postava je kromě naprostého vyšinutí také totální magor. Představitel, E.Leder, chvílemi opravdu vypadal jako smyslů zbavený (od poloviny filmu pořád). Během natáčení si asi chudák zacvičil, jelikož vláčet tolik těl sem a tam, to chce pěknou fyzičku. Jen mi uniká označení horor, což ale nevadí. Snímek se blíží až dokumentu. Občas jsem si říkal, proč ten magor je tak neschopný, proč nepředvídá, ale to byl zřejmě záměr. Bohužel hlubší stopu to vě mně nezanechalo.... (zajímavostí jsou detaily - na začátku čte muž v kavárně noviny s palcovými titulky:WAR, na konci filmu mají na titulní straně napsáno: PAX) ()
Studie jednoho nemocného vraha! Opravdu silně znepokojivé.. ()
Tak tohle je docela tvrdý oříšek. Na jednu stranu až děsivě znepokojivé svou jednoduchostí a brutální výřečností, na druhou stranu ale nepěkně amatérské a strašně odtažité. Jediným motivem filmu se mi zdá být snaha šokovat, a to samo na kvalitní výsledek zdaleka nestačí. Zvláště pak, když hlavní postava vraždícího maniaka vystupuje jako naprosto odporné a zmateně se chovající individuum, jehož úchylné jednání musí být trnem v oku každému divákovi, který praktikuje logické přemýšlení. Vrahovy vnitřní monology doprovázející scény násilí mi tak byly úplně ukradené, protože o té nelidské a zvrácené bytosti jsem se ani nechtěl nic konkrétního dozvědět. Ovšem zase je třeba si uvědomit, že takoví lidé mezi námi opravdu žijí, a z toho pohledu se stává Angst skutečně oním kontroverzním a znepokojujícím thrillerem, který stojí zato vidět. Myslím si dokonce, že se zde skrývá námět pro velmi zajímavý remake..55% ()
Musím přiznat, že takto vizuálně zpracovaný film jsem ještě neviděl. Nepředstavitelně šílené úhly kamery pod jakými je snímáno veškeré dění + otáčivý pohyb samotné kamery, v jehož středobodu se většinou nachází hlavní hrdina, který má svou mysl ještě pokřivenější než všechny úhly, pod kterými je snímán. Mezi realistickými sondami do života skutečných vrahů je tento film naprostý vrchol, ke kterému se lze dostat a absolutně bych nevěřil, že Angst byl natočený v roce 1983, kdybych to neviděl napsáno v titulcích. ()
Austrian extremity. Ojedinelý pokus o nonkonformnú, otvorene brutálnu štúdiu psychopata a 24 hodín v jeho živote. Myšlienkovú opozíciu voči tematicky spriazneným dielam Krzysztofa Kieslowskiho (Krótki film o zabijaniu) a Fritza Langa (M) mení, sníma z nej bremeno štatútu verejnej obžaloby a povyšuje na unikátne explicitnú a šťavnatú kameramanskú exhibíciu (výškové snímanie, prestrihy na detaily a tie najnepríjemnejšie pozičné uhly) so sugestívnym story-tellingom cez voiceoveri predčítané Robertom Hunger-Bühlerom. Realizmus, naturalizmus a animalizmus vo výbuchu nespútanej maniakálnej agresie, ktorá sa pozvoľne, dômyselne gradujúc vymyká kontrole a zmieta narušeným vrahom, čím zneisťuje diváka v otázka, či svoje dielo vôbec dokáže dokonať. Rybczynskiho kamera je bezkonkurenčná a Schulze je považovaný za jedného z priekopníkov elektronickej hudby 80. rokov, takže písať ódy na jeho adresu je úplne zbytočné. Polopatistické okienko je u konca, čas na finálny verdikt. 100% ()
Ze začátku nudnější, ale když se psychopat rozjede, stojí tato Německo-rakouská podívaná za to. Pohled na řádícího psychopata není zrovna příjemný, poněvadž celý film se věnuje právě jemu. Divák by měl ocenit i délku celého filmu, protože není zbytečně natahovaný.. 6/10 = 65% ()
Dost syrovej snímek o sadistické jízdě jedné totálně choré mysli. Jako docela hnus, vyloženě film pro silnější povahy a vzhledem k tomu se podivuju nad rokem vzniku. Doporučit se dá pouze skalním hororovým fanouškům. 75% ()
Film natolik brutální a kontroverzní jako Angst si jednoznačně zasluhuje delší rozbor - či spíše obhajobu. Jsem totiž přesvědčen o tom, že by se tento X-ratingový a snad ve všech zemích zakázaný výstřelek pro otrlce měl správně promítat dětem ve školách. A to z toho prostého důvodu, že staví na hlavu obvyklou idealizaci, popularizaci a komercializaci sérových vrahů známou nejen z amerických žánrovek. Na rozdíl od těchto filmů, které sériové vrahy nejednou vykreslují coby romantické figury, jež se vymanily ze spárů konformní společnosti (John Dillinger, Bonnie a Clyde), popřípadě je mají za umělce zla, tzn. za extrémně chytré a vynalézavé figury libující si v citátech řeckých myslitelů a zajímající se o umění jako Hannibal Lecter nebo Kevin Spacey ze Sedm; na rozdíl od nich není sériový vrah z Agnstu ani atraktivní, ani inteligentní, ani kreativní a už od začátku si počíná nesystematicky a dělá chyby. Všichni známe případ Kajínek, kterému posílají české ženy milostné dopisy, do stejné sorty patří známý sériový vrah Ted Bundy, vystudovaný právník a psycholog, inteligentní a milý chlapec, lehký úsměv á la Mona Lisa, kterému chodily fandit ženy na soudní přelíčení. Pointa je v tom, že dokud lidé nevidí, co skutečně vrah provádí, a neznají dopodrobna hrůzy, které spáchal, idealizují si ho – kdyby ženy žádající Kajínka či Teda Bundyho o ruku byly přítomny jenom jedné takové vraždě, v mžiku by svoji náklonnost přehodnotily. V tom je obrovské morální poučení tohoto filmu, které zůstalo samozřejmě zcela přehlédnuto. ____ Která složka ve filmech je nejdůležitější? Přijdeme na to snadno vylučovací metodou: filmy se obejdou bez scénáře, bez herců, bez střihu, bez režiséra, bez hudby a zvuků, bez osvětlení, bez triků; film nemusí být dokonce ani filmem, může se stát divadlem-Karamazovi, plátnem-Greenaway či operou-Bergmanova Kouzelná flétna, ale bez jedné složky se žádný film neobejde - bez kamery; vynecháme-li tedy extrémní případy konceptuálního umění, kdy bychom po vzoru prázdných galerií sledovali v kině prázdné bílé plátno. Ačkoliv svádí film dohromady celou škálu aktivit: geometrii a optiku, scénografii a architekturu, literaturu, poezii i hudbu (nic by nedokázalo lépe vyjádřit jednotu civilizace a úzký vztah mezi poznáním, technologií a tvůrčím elánem) a ačkoliv nikdo vlastně neví, která jeho složka je nejdůležitější, dá se říct, že kamera hraje prim a že je esencí každého filmu. Kamera není jen technologickým vynálezem. Je spíš metaforou posledních sta let: o kinematografii se někdy hovoří také jako o pohyblivých obrázcích, v akademickém světě se do popředí derou vizuální studia, až 80% informací přebírají ze světa naše oči, podle některých nahradí komunikace obrazem v budoucnu písmena atp. Je proto nanejvýš radostné vidět filmy jako Angst, které jsou si esenciálního postavení kamery plně vědomy. Co víc, kamera tady je naprosto fenomenální a de facto ukazuje starou známou pravdu, že umělecký film se vyznačuje celky a detaily, kdežto film klasičtějšího střihu polocelky a polodetaily. Vypíchnout je třeba zvláště užití snorricamu („převrácený“ steadicam). Nejde ovšem jen o to, že je tu kamera drzá, ale že je drzá a funguje. Což je lepší, než když je drzá a nefunguje, to je pak lepší, když není drzá a funguje. Než být poloviční, radši nebýt vůbec, říkali ve starověké Spartě a shodili neduživého chlapce ze skály. S kamerami se to má stejně. ____ Je lepší být Bůh, anebo bůžek? Odpověď na tuto otázku nám překvapivě nedává teologie, nýbrž naratologie. Představíte-li si, že jste Bůh, velmi rychle zjistíte, že vesmír je příliš velký, než aby se dal neustále kontrolovat, a lehce vám něco unikne (staví na tom někteří antiklerikáni jako Mahler, podle jehož scénáře v Lidicích Bůh zavřel oči a bible patří do kamen). Jste-li ale lokální bůžek, snadno si vše ošéfujete a ohlídáte. A úplně stejně se to má s filmy z hlediska naratologie – na jedné straně máme díla vyznačující se vševědoucím vypravěčem, který všechno ví a všechno zná, na straně druhá díla, kde jsme nějakým způsobem omezeni, často na jednu konkrétní postavu. Co neví postava, nevíme ani my a vice versa. Pointa je, že i když je tato narace omezená a mohla by se tedy zdát jako „méněcenná“, nelže nám a říká nám vše, co ví, jako třeba v případě Jeffa z filmu Okno do dvora (pokud by film zatajil např. nějaké jeho důležité jednání, podváděl by nás, ale to se nikdy nestane). Lhají nám naopak spíše filmy vyznačující se oním vševědoucím vypravěčem, třeba tím, že některé pasáže později odhalí jako zásahy shůry či pouhé představy, nebo tím, že nám o postavách podávají jen povšechné informace, což je ovšem vcelku i pochopitelné, neboť máme-li na place kupř. patnáct postav, není možné pracovat u všech s extrémně subjektivizovaným vyprávěním. Má se zkrátka za to, že filmy říkající nám vše hrají s otevřenými kartami, kdežto filmům nějak omezeným, kupř. jako tady na jednu postavu není radno věřit, poněvadž vzpomínky, představy, sny a halucinace oné postavy ji činí značně nespolehlivou. Jenže pravdou je častou přesný opak. Proto bych řekl, že síla tohoto filmu není ani tak v tom, že je sugestivně atmosférický a že se odehrává online, ale v tom, že nám tu nikdo nelže a že jsme omezeni jen na jednu postavu. A o to je to možná horší a nevyhnutelnější, že nám nikdo nelže, že tu prostě není žádná opona, která by se měla rozhrnout. Ve filmech vyznačujících se vševědoucím vypravěčem se nachází vždycky nějaká trhlina mezi událostmi a tím, kdo je řídí, v některých filmech vidíme například rozpor mezi jednáním či směřováním postav a tím, co film vypravuje nebo ukazuje. Je to dáno mnohostí těch událostí, které nutí nějakou vyšší instanci, aby neustále zasahovala do děje, což ale tady, kde dominuje jedna jediná postava, která nesleze z plátna, vůbec nehrozí. Hrdina nic nezatajuje. I když se mu vše hroutí od začátku pod rukama a ztrácí nad sebou kontrolu, všechno přes voiceover přizná. O omezené naraci, jíž dominuje hlavní postava, vypovídá i konec (-spoiler-): hrdina není sražen policajty k zemi, jako by se to snad stalo v jiném filmu, ale v klidu ohromí přítomné obsahem kufru. ____ Je to vlastně kuriózní, ale my ani po 115 letech kinematografie nevíme, co přesně dělá filmový režisér. Respektive ono se to strašně liší, jsou třeba režiséři, kteří odevzdají hrubý materiál a jedou na Havaj (to není metafora, oni tam skutečně jedou), a pak jsou režiséři, kteří se účastní postprodukce, stříhání ap. Když se ale podíváme na komentáře lidí k Agstu, zmiňují všichni kameru, atmosféru, intenzivní herecké podání hlavního představitele, někteří snad i hudbu, ale co je podstatné, o režisérovi ani slechu. Skutečně, film skoro jako kdyby nebyl vůbec režírován. Na tom ale není nic špatného, ba naopak, poněvadž už po tisíce let je největším lákadlem každého tvůrce docílit, aby bylo dílo dílem a ne konstruktem, za kterým cítíme další aktéry. Vedle těchto tradičních filmů, kde máme neustále pocit, že k nám nepromlouvají postavy, ale režisér se scenáristou, existují v zásadě dvě krajní možnosti, jak se s tímto vypořádat: buďto režiséra úplně upozadit, jako se podařilo zde, anebo jej vecpat doslova přímo do dění, kde může rozehrávat sebereflexivní žánrovou hru s divákem, jak to známe u Triera nebo z Hanekeho bijáku Funny Games útočícím proti v násilí si libujícímu sadistickému diváctví. Ačkoliv plně respektuji všechny ty vznešené řeči o režisérským rukopisu výjimečných osobností, způsob Angstu stavím výše, poněvadž režiséra chápu jako stavbyvedoucího – režisér podobně jako stavbyvedoucí nic konkrétního nedělá a na výsledném díle není znát (na rozdíl od práce dělníků nebo architekta). Je-li vidět, znamená to reklamaci, tedy průšvih. Podobně se to má se střihem: čím méně je vidět, tím lépe (nejsme-li tedy na půdě artu). Když přijde za střihačem jeho nadřízený a zeptá se, co udělal, správná odpověď zní: nic. Práce střihače je v tom, aby jeho práce nebyla vidět. A i když zastávám názor, že násilí je člověku bytostně vlastní a že tedy režírovat násilné filmy není tak složité, smutním nad tím, proč zůstal Gerald Kargl u jediného filmu, protože na Angstu je něco hluboce fascinujícího - tématem snad kontroverzní, jinak ale umělecké dílo nejvyššího kalibru. Jeho provokativnost konec konců nespočívá v tématu samém, nýbrž v tom, že je pojednáno umělecky. Ale ono to nakonec není tak překvapivé, že se nám tu snoubí umění s násilím: je-li člověk v dětství týrán, má před sebou jen dvě cesty: buďto se z něj stane násilník (jako Werner Kniesek), anebo umělec (jako Lovecraft – je třeba dodat, že obráceně to už neplatí a že ne každý umělec je v dětství týrán). Ta hranice mezi obojím je hrozně tenká. () (méně) (více)