Bělyj klyk
The White Fang
Biely tesák
Obsahy(1)
Volné pokračování románu Jacka Londona Volání divočiny nazvané tentokrát podle hlavního zvířecího hrdiny Bílý tesák se dočkalo ve filmovém světě mnoha adaptací. Vždyť téma nespoutané přírody, jejích nepsaných ale o to pevněji vžitých zákonů, lidské chamtivosti, nenávisti ale také odvahy, lásky a dobroty si snadno získávají pozornost diváků a jsou i po více než sto letech od prvního vydání příběhů malého vlka stále nadmíru atraktivní.
Filmová adaptace z dílny sovětského režiséra Alexandra Zguridi není prvním, a zdaleka ani posledním zpracováním. Příběh začíná a je rámován vypravováním důlního inženýra Weedona Scotta. Drsná americká příroda vždy dovolovala přežití jen těm nejhouževnatějším. Lidem, zvířatům, vlkům. Malý Tesák musí od počátku tvrdě bojovat o své místo pod sluncem. Ve smečce, mezi Indiány, i mezi surovými zlatokopy neštítícími se pro peníze vůbec ničeho. Poslyšte tedy jeden slavný příběh. (dopitak)
(více)Recenze (6)
Bylo to neobvyklé, zajímavé a nehollywoodské. Viděl jsem několik verzí, ale tahle byla nepochybně nejvěrnější. Dokonce jsem kdesi četl, že v tomto letitém filmu to ztvárnil pes s příměsí vlčí krve a jeho život se částečně shodoval s osudem Londonova hrdiny. I přes oněch sedmdesáti šesti let se mi to líbilo. ()
Podle stylu natočení bych spíš řekl, že ten film resp. alespoň jeho první část vznikla už o mnoho let dříve. Zkrátka a dobře jsem měl pocit, že sleduji němý film, jemuž k druhé části tvůrci dolepili několik málo dialogů. Dá se na to dívat, je to natočené hezky, ale zub času tady zahlodal opravdu až na kost. V tomhle filmu opravdu muselo dojít ke zranění a smrti zvířat, to je patrné. Ty psí rvačky jsou natočeny dost naturalisticky. Což není kritika, jenom konstatování. ()
Sovietske spracovanie známeho románu sa vyznačuje poctivou prácou. Podobné látky sa im darilo točiť na vysokej úrovni, na svoje si príde nielen detský divák. Film bežal v našich kinách v roku 1947. ()
Dosti věrné zpracování oblíbené knížky mého dětství. Taková pěkná ilustrace k ní. Krásně jsou tady zpracovány Tesákovy štěněčí měsíce, doba, kdy přijde o matku a sourozence a pere se sám s divokou přírodou. Filmy o přírodě točili Sověti dobře, škoda že, když nás soudruzi v rámci školní výuky naháněli na povinné sledování sovětských filmů, nevybírali raději takovéto snímky místo filmů válečných či budovatelských. ()
To jsem netušila, že tahle verze Bílého Tesáka je starší než já ! V každém případě se mi kdysi - před stěží uvěřitelnou spoustou let - hodně líbila. Dnes bych na ni možná měla jiný názor, ale myslím, že ty čtyři hvězdičky mohu dát s čistým svědomím. Už jenom za to, že se jedná asi o nejvěrnější zfilmování románové předlohy pana Londona. Za to, že si tvůrci jenom "nevypůjčili" jméno legendárního psa a prostředí Aljašky k natočení podstatně jiného dobrodružného příběhu, jak tomu bylo později. ()
Jack London a jeho slavný příběh ´Bílý tesák´. Je až s podivem, že se toho hned po válce chytili zrovna ruští tvůrci. Scénář údajně vznikal ještě za války. Pro režiséra Alexandra Zguridiho, který onen scénář právě napsal, to byl filmový debut, neboť před tím natáčel pouze vědecké filmy. Tak, jak tento hraný snímek pojal, je to znát. Tvůrci v Rusku měli ale ohromný problém najít lokaci podobnou americkému Klondiku, až se nakonec se natáčelo v Altaji, což je horský systém na rozhraní Ruska, Kazachstánu, Číny a Mongolska. Ve snímku to však ani není moc znát, neboť scenérií tu je skutečně poskrovnu. Kromě herců si zahráli i obyvatelé altajského území a to přímo indiány. A samozřejmě skupinka nejrůznějších roztomilých zvířátek. Snímek je cílem především pro děti a tak je podle toho také pojat. První polovina příběhu ukazuje narození hlavního psího hrdiny a jak se postupně popral s osudem. Roztomilost zvířátek právě hlavně dětské diváky nejvíce potěší. Druhá polovina je už po dějové stránce nejznámější. Zajímavé je, že tvůrci dali docela velký prostor psímu zápasu. V pozdějších filmových verzích je tato scéna vždy o něco kratší. Vlivem doby vzniku tedy ještě černobílý snímek se řadí mezi literární předloze nejvěrnější a svým způsobem dodnes nejpůsobivější. Zub času samozřejmě i toto dílo ohlodává, ale za povšimnutí stále stojí. Nechybí emoce, city a hlavně se poukazuje na krutosti světa, které překrývá láska a laskavost. Jedná se o výjimečnou klasiku ruské kinematografie, o kterou již dnes není mezi distributory zájem. ()