Mnichov

Rozpolcenost současných vymezení vkusu i pojetí kvality a nekvality v současném umění vůbec je zarážející. Projevuje se plně i v těch částech, kde umění stále zůstává názorným. Podezřívat v případě MNICHOVA židovsky ovlivněného Spielberga z chladu a nepodjatosti je velmi politováníhodným nedorozuměním. Izrael, přestože z krve a bolesti nejen židovské vznikl před dlouhými šedesáti lety, nepřestal být podstatnou částí arabského islámského i křesťanského světa považován v blízkovýchodním kontextu za cosi nepřirozeného a chorobně cizorodého. Místo toho, co by spory tišil, mírnil a řešil, je naopak rozevírá a podněcuje. Na jedné straně se miliony zahraničních židů vykupují z toho, aby se do Izraele stěhovat nemuseli, na straně druhé téměř šest milionů palestinských Arabů má jistotu, že se v dohledné budoucnosti příštích 30-50 let do své staré vlasti, z níž byli postupně bezdůvodně vypuzeni, nevrátí. Ze současných zhruba 7 mil. obyvatel Izraele je téměř půldruhého miliónu Arabů; z více než 5 milionů Židů si statisíce zvykly na tuto zemi a považují ji za svoji vlast. Tragédie Mnichovské olympiády 1972 vyrůstá právě z tohoto nekončícího řetězce ztrát, frustrací, zločinů, válek; konflikt je permanentní, neustále probíhá a ročně polyká minimálně stovky lidských životů.; je součástí také naší současnosti. Filmový příběh, soustředěný zhruba do let 1972-1974, přesvědčivě - skoro by se chtělo říci až sympaticky nehollywoodsky - ukazuje tuto odvrácenou tvář, střetání proslulého Mosadu a palestinských terorizujících partyzánských bojůvek, i to, jak se na pozadí mrtvol často nevinných lidí v hlubokém míru relativizují a posléze postupně rozplývají zdánlivě jasné skutečnosti dvou nepřátelských černobílých pohledů do bezradného ztracena. Zůstává jen krev a nenávratně utracené lidské životy. Kvalitní herecké výkony, úspěšně zvládnutý pokus o ústřední motiv filmu (průběh atentátu) i brilantní kamera posouvají film na rozhraní uměleckého a lehkého thrillerového žánru kinematografie hraného filmu. Napětí z něj neustupuje ani ve zdánlivě klidných scénách. Je jisté, že V MNICHOVU Spielberg dosáhl na jeden z vrcholů své dosavadní tvorby. (01.02.2009)

Spielbergův asi nejvýpravnější a nejrozsáhlejší film s obrovským poselstvím o nesmyslnosti jednoho aktuálního konfliktu. Podepřený špičkovými tvářemi, okořeněný i psychologickým vývojem postavy Erica Bany, se skvěle vytvořenou dusivou atmosférou těžkých špiony a vrahy prolezlých 70. let v Evropě (takhle zajímavá byla Evropa naposledy za Napoleona slovy jedné z postav) a hnusně podrobně zobrazovanými vraždami. Studená válka v celé své kráse, vyjádřená tímto filmem sice s trochu jiného pohledu než obvykle, ale stále velmi podrobně a dobře. Délka 2 a půl hodin uplyne jako voda, flashbacky na samotnou tragédii jsou špičkové (hlavně ten doslova děsivý poslední) a po pár letech tu zase máme velmi důležité a výpravné dílo. Trochu mi ale vadila jistá chladnost a vykalkulovanost některých činů a taky postav. Stejně to ale je téměř 5 (10.02.2011)

Je mi líto, ale nemůžu jinak. Většinu času jsem nevěděla, kdo je kdo, kdo po kom vlastně jde, kdo koho zrovna zabíjí a hlavně - vůbec s nikým jsem nesoucítila, žádná smrt ve mě nezanechala ani trochu dojmu a nikomu jsem nefandila. Míchá se ve filmu jedna organizace přes druhou, nerozeznáme od sebe pomalu teroristy, policajty, Izraelce... Tímhle filmem mě Steven Spielberg zklamal ještě víc, než rádobydojemným Terminálem. Tenhle film jsem opravdu protrpěla, s velkým přispěním neskutečné délky a nicneříkajícího "příběhu" (masakr - schůzka - vražda - soulož - příprava - vražda - příprava - vražda - ... - příprava - vražda - soulož - retrospektiva na masakr - soulož - konéééééééc). Práce s kamerou a hudba Johna Williamse (která ovšem ve filmu vynikne až v titulkách) sice byly perfektní, ale to je dost málo. (19.04.2007)

Veľmi diskutabilné 4*. Spielberg bohužiaľ dospel a emocionálna plochosť a akademický chlad, ktorý sa dal prepáčiť jeho Vojne svetov, sa už Mníchovu prepáčiť nedá. Vojna svetov totiž perfektne fungovala ako čistý horor, technickými aspektami filmárčiny naháňajúci hrôzu a zimomriavky. Mníchov sa snaží o duchaplné rozoberanie vážnych tém, na čo premakaná technická precíznosť nestačí. Z celého zdĺhavého filmu tak skutočne funguje iba jediné - naturalisticky chladné vraždy, obzvlášť tá slečny assassinky na lodi. Niekto mi môže oponovať, že ma Mníchov neoslovil, pretože muslimsko-židovský konflikt ide mimo mňa, no nie som ani Žid a Schindlerov zoznam mám v Top 10 najobľúbenejších filmov. Pretože má srdce ako slon. (14.03.2006)

"Mnichov" Stevena Spielberga jsem očekával s nemalým napětím. Nejen proto, že klasik americké kinematografie svým posledním filmem "Válka světů" ukázal, že dovede brilantně pojmout i téma řekněme brakové. S napětím jsem očekával, jak se Žid Spielberg vypořádá s tak palčivou a bolestivou otázkou, jakou je vztah Izraele k terorismu. Nejsem zklamán. Naopak. Jsem zaskočen a emocionálně nevídaně zvalchován. Rozsahem je "Mnichov" typickým zástupcem Hollywoodu posledních let – masivní stopáž přeje slabším místům, mnohomluvům, ztrátám tempa. Přesto filmař Spielbergovy extratřídy dokáže rozumně vybalancovat adrenalin a ideu, aniž by jedno či druhé příliš utrpělo. "Mnichov" tak střídá adrenalinové sekvence jednotlivých nájemných vražd s vyklidněnými meditativními úseky, v němž hrdinové přemítají o etice, právu a spravedlnosti. Střídání obou pasáží je někdy strhující (to když se idea prolne do akční sekvence, jak je tomu např. při athénské akci), někdy působí "etické" úseky až příliš rozmáchle a ztrácejí vnitřní napětí. Je neobyčejně chválihodné, že se Spielberg v mezích možností vyhnul jednoznačné odpovědi na palčivou otázku "kdo je vinen". Jeho jedinou odpovědí je hrdina Evram v naprosto strhujícím provedení (troufám si už říci) herecké osobnosti Erica Bany. V něm je veškerá dvojsečnost spravedlnosti i otázka morálky spojena do strhujícího dilematu člověka, který ve snaze ochránit domov tento ztrácí, společně se svojí identitou i svým židovstvím. Iluze o spravedlivé odplatě se zvrhává v marný hon za jakýmsi vyšším právem pomsty, do rostoucího seznamu mrtvých na obou stranách, do duševní černé díry, v níž mizí vše, oč se člověk opírá... Čekáte-li rekonstrukci mnichovských událostí, budete zklamáni. Scénář tragédii umně rozkládá do ubíhajícího děje – od prvotního seznámení skrze dobové reportáže až po strhující a zničující finále, které nazíráme jakoby skrze Evramovy představy. "Mnichov" obsahuje několik silných momentů, které ve mně probudily nečekané erupce emocí (Evram, který poprvé slyší hlas své dcery, milostná scéna prolnutá s masakrem rukojmích). Obsahuje také několik momentů, které jsou jakoby navíc, kdy se narativní koncentrace trochu rozptyluje. Ovšem jako celek je to snímek neobyčejně konzistentní, a to i po myšlenkové stránce, která se ze všech sil snaží nekategorizovat a vyhnout se stereotypům. "Mnichov" je velice působivý a silný film. Na jedné reálné události reflektuje všechnu zvrhlost a absurditu jedné z nejhorších krizí humanity dneška. To nejhodnotnější z něj je však právě osobní příběh Evrama, v němž se vše důležité bezprostředně zrcadlí. Přidám ještě výtečný soundtrack Johna Williamse, výtečnou kameru Janusze Kaminského a překvapivě dobrého Daniela Craiga. A znovu zdůrazním Stevena Spielberga, který dokonale prolnul řemeslnou vyzrálost se sebevědomím filmaře, který ví, co chce sdělit. (03.02.2006)