Režie:
Jan MatějovskýScénář:
Miloš SmetanaKamera:
Alois NožičkaHudba:
Milan ŠolcHrají:
Petr Haničinec, Daniela Kolářová, Václav Postránecký, Zdeněk Buchvaldek, Jan Kanyza, František Němec, Václav Švorc, Václav Neužil st., Bohumil Šeda, Miroslav Částek, Karel Vlček, Jiří Zahajský (více)Obsahy(1)
Epizoda ze života Jiřího z Poděbrad, posledního krále z českého rodu... Hra Miloše Smetany zachycuje úsek ze života Jiřího z Poděbrad od korunovace po úmrtí (1458–1471) a vytváří tak portrét pozoruhodného panovníka, jehož jméno zářilo jako symbol české státnosti, jako symbol vítězného vojevůdce a rozvážného státníka; mohutné, složité a rozporuplné osobnosti uprostřed velmi dramatického patnáctého století. Třináct let samostatné vlády chtěl ze všech sil uhájit to, co vybojovalo husitství; chtěl to uhájit i v době a v prostředí, které naopak chtělo s husitstvím zúčtovat. Právě v této napjaté době vznikla Poděbradova myšlenka vytvořit spolek panovníků, kteří by konflikty řešili dohodami a smlouvami, a ne válkou. I jako otec přinesl oběť své milované zemi, když korunu českého krále nepředal svému synovi, ale polskému králi Vladislavovi. Ne nadarmo jej František Palacký nazval „knížetem míru“. (Česká televize)
(více)Recenze (18)
Portrét Jiřího z Poděbrad už je dnes v mnohém překonaný. Určitě bych ho nelíčil jako slabého či nerozhodného krále. Nebyl krve královské, navíc podobojí, jeho pozice v evropské diplomacii byla mimořádně těžká. Jeho přirozený spojenec též nekrálovský zvolenec Matyáš Korvín mu podrazil nohy ve chvíli, kdy si oba mohli být prospěšní. Jako milovník míru proválčil Poděbrad většinu své vlády a mír za něj uzavřel až nástupce Vladislav. Fakticky byl králem českým, ve vedlejších zemích nevládl. Inscenace pozoruhodná, nutno předem znát dějiny a hlavně postavy, které v ní vystupují. 70% ()
Ryze divadelní formou zpracovaná televizní hra na historické motivy. Formě jsou tudíž přizpůsobeny i herecké výkony, takže jako filmové - či televizní dílo vyznívá tahle inscenace dosti ploše. Každopádně v kontextu tehdejší normalizační tvorby jde nesporně o zajímavý a po více jak třiceti letech i stále shlédnutelný >umělecký< počin... ()
Nesporné divadelní pojetí bych v tomto případě viděl naopak jako přínos. Totéž bych přiřknul i hlaholně hovorným dialogům, resp. jejich nepřímé charakterizační funkci. Vedlejším efektem Smetanovy metody se totiž stává sevřenost děje a místa - určitě ve srovnání se strnulou a obsahově prázdnou "akčností" - a následkem toho schopnost na poměrně malé ploše v zásadě úspornými prostředky vyjádřit podstatné skutečnosti časově krátké, ale událostmi a napětím nesmírně bohaté "doby poděbradské". Smetanovi se navíc podařilo vyjádřit i složitost a nejednoznačnost Poděbradovy osobnosti, dokonce i okamžiky pochyb a nejistoty a vdechnout život těm, o nichž není známo o mnoho víc než jméno a datum smrti (Zdeněk Kostka z Postupic). Mimo výborný Haničincův výkon je nutné upozornit na přesvědčivou, lidsky moudrou a ve výrazu křehce dívčí královu manželku Johanu Rožmitálskou z Poděbrad ve skvělém ztvárnění Daniely Kolářové. Klady mají v tomto případě i své stíny: Zde je lze nalézt v nepotlačitelném sklonu k rétoričnosti a romantické deklamaci, jakkoliv je na druhou stranu zjevné, že nebezpečí tohoto druhu dokázal Smetana udržet pod autorskou kontrolou. I po třiceti letech se ve výsledném přehlédnutí jedná o hru autorsky i lidsky zralou a přesvědčivou, která vypovídá poutavou formou vše podstatné o jednom z největších Čechů všech dob. ()
Jiří z Poděbrad, panovník, který v mnohém předběhl svou dobu. Jeho strategie založená na toleranci a diplomacii ovšem musela v tehdejší Evropě pod žezlem papežů tvrdě narazit, stejně jako plán vytvořit jakési středověké "společenství národů". Od začátku své vlády se musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením – výraznou většinou vzdělané Evropy i domácími odpůrci byl považován za husitského kacíře a povýšence nízkého původu, který se zmocnil panovnického trůnu neprávem. Jeho převratné a v mnohém svou dobu předbíhající myšlenky nakonec nenašly pochopení a místo evropského sjednocení vedly k dlouholetému konfliktu. Televizní inscenace Jana Matějovského věnovaná jedné z největších postav našich dějin není jen opakováním známých událostí a dat. Zamýšlí se spíše nad významem, který měl český panovník v evropském kontextu, a zároveň nabízí jednu z volných interpretací této části naší historie. Zárukou mimořádného uměleckého ztvárnění je bezesporu i výběr hereckých představitelů v čele s Petrem Haničincem, který svého krále "dvojího lidu" charakterizuje v dramaticky působivé zkratce, jako člověka pevného, rozhodného a spravedlivého. Ze zástupu vedlejších hereckých kreací lze vedle Daniely Kolářové (královna Johanka) a Václava Postráneckého (Matyáš Korvín) upozornit i na neprávem opomíjeného Zdeňka Buchvaldka v roli Zdeňka Konopišťského ze Šternberka, úlisného šlechtice, který svými intrikami uspíšil mocenský pád Jiřího z Poděbrad. ()
Smutný příběh království českého. Historická inscenace s jejimž duchem jsem stále pevně spjat, i když větry nových dob přináší jiné pohledy. ()
"Na štěstí a mír bratře králi..." Televizní hra o "husitském" králi Jiřím z Poděbrad, kterému "láska k moci nebyla silnější než láska ke kalichu" a který svou "víru za království neprodal", trpí typickými neduhy starších československých inscenací. Jde především o poněkud papundeklové kulisy, což mě asi nejvíce vadilo v části, kdy spolu po bitvě u Vilémova mají v Uhrově jednat Jiří z Poděbrad se zajatým uherským králem Matyášem Korvínem. Přesto jde o poměrně zdařilou inscenaci, zejména díky špičkovému hereckému obsazení. Zvláště Petr Haničinec v titulní roli krále Jiříka je výborný. Zaujala mě ale i třeba Daniela Kolářová v roli královny Johanky z Rožmitálu. ()
Nenechte se odradit tím, jak herci -zvlášť ze začátku- divadelně přehrávají; s přibývajícími minutami je příběh stále zajímavější. Opravdu. I pro mě to bylo dost nečekané, neboť jsem dobu Jiřího z Poděbrad doposavad vnímal jen jako takový předěl mezi husitskými válkami a Jagellonci. Až tohle dílko mi otevřelo oči, jak šeredně jsem se mýlil. Král Jiří se pro mě rázem stal jednou z nejpozoruhodnějších figur mezi českými panovníky. Něco si o něm asi seženu. ()
Děje poskrovnu, zato nikam nevedoucích dialogů přehršel. Slušné herecké obsazení, ale žádné nezapomenutelné výkony. slabé 3* ()
Velmi divadelne pojate, Jiri z Podebrad to nemel snadny... to je jediny co jsem si z toho odnesl. :) ()
Kulisová televizní hra s historickou tématikou života a vlády Jiřího z Poděbrad, který to opravdu neměl lehké. ()
Příšerná nuda! [134. hodnocení, 12. komentář, 61%] ()
Divadelní hra ve filmovém hávu se povedla. Na rozdíl od mnohých netrpěla neduhem přepálené stopáže, výborná režije a skvělé obsazení udělali své. Ani vliv doby natáčení,na ní naštěstí nezanechal výraznější vadu na kráse. Za mne spokojenost. 75%. ()
Československý historický televizní film odehrávající se v 15. století za vlády Jiřího z Poděbrad (1420-1471), jediného českého krále jmenovaného z české šlechty. Snímek začíná jeho zvolením českým králem v roce 1458 a končí smrtí, přičemž nejvíce se věnuje Jiřího konfliktu s papežem kvůli zachování Basilejských kompaktát z roku 1436, která zaručovala v českých zemích přijímání pod obojí, tedy uznávala jak víru katolickou, tak i kališnickou. Českého panovníka, jenž se za žádnou cenu nechtěl vzdát výhody náboženské svobody a současně usiloval o vyřešení všech vnitrostátních i mezinárodních sporů mírovou cestou, ztvárnil P. Haničinec. Jeho druhou manželku Johanu z Rožmitálu, moudrou ženu, s níž často rozmlouval o politických záležitostech a věrně stojící po boku až do Jiřího smrti, si zahrála D. Kolářová. Králova syna Viktorína z prvního manželství představoval J. Kanyza a Jiřího největšího politického protivníka Matyáše Korvína, který se spojil se zrádnou českou katolickou šlechtou a byl vyobrazen poněkud mdlého rozumu, hrál V. Postránecký. Ve snímku se objevili i dva papežové, Pius II. a jeho následník Pavel II., prezentovaní pro mě neznámými herci, a tito prostředníci Božích slov na Zemi se vyznačovali komickou červenou čapkou, nelítostnou snahou zrušit všechna reformní hnutí ohrožující výsadní postavení římsko-katolické církve a také potřebou omezit moc moc Jiřího z Poděbrad, který byl nazván kacířským králem. V dalších rolích můžeme sledovat královského šaška Palečka (V. Švorc), vždy moudře a upřímně radícímu svému králi a několik věrných českých šlechticů, z nichž nejvýznamnější byl zřejmě F. Němec a J. Zahajský. Režisér J. Matějovský natočil další zajímavé televizní historické dílo, kterých se od různých režisérů objevilo v roce 1974 několik. U tohoto filmu bych se přikláněl k průměrnému hodnocení. ()
Velmi slabě převedený Vančura do divadelní TV inscenace i když herci dělali co mohli. V podání Daňka by to jistě bylo o třídu výše (vzpoměňme na jeho Hříčky o královnách). Divadelní forma - proč ne, ale i v divadle okresního formátu by měli snahu neodehrát důležité scény s jedněmi kulisami, jako zde při jednání papeže a poté Jiřího v Praze. Holt pro normalizační ČST to nebyl zrovna kus, na který by byla ochotna vyčlenit větší peníz z rozpočtu, ten dávala do jinačích projektů, třeba do normalizačních seriálů jako byla Žena za pultem apod. ()
Nepříliš nápaditá TV inscenace, jejímž hlavním posláním bylo zřejmě didaktické přiblížení jednoho z významných úseků našich dějin podle dobově platných školních osnov. V tom svůj účel vcelku splnila, zato po umělecké stránce to dopadlo spíš podprůměrně. O tom, že tvůrci ani zřejmě neměli žádné vysoké ambice v tomto směru svědčí i angažování většinou druhořadých nebo ještě mladých herců, z nichž (alespoň některých) se teprve skutečné osobnosti měly postupně stát. Jedinou opravdu vyzrálou hereckou figurou z tehdejší špičky zde byl jen Petr Haničinec, který jediný také celkové vyznění zachraňoval, sám na to ale pochopitelně nemohl stačit. Doslova otřesný výkon, plný až amatérsky toporného přehrávání, pak předvedla zejména D. Kolářová. Kvalitou typicky normalizační produkt, občasné Jiříkovo titulování "bratře králi" mi v uších znělo skoro jako "soudruhu králi". ()
Klasický žánr historické inscenace. Těchto snímků se natočilo mnoho a skoro žádný neurazil. Tedy ani tento. ()
Prilis pateticke,prilis melodramaticke, prilis ucebnicove. Jako mladsi, lec snesitelnejsi, bratricek Jana Rohace z Dube. Zvolani "Jiri" Danieli Kolarove ma potencial probouzet mrtve ze sna. Hlavni myslenkou snad je vyzva k rozpomenuti se na krest provedeny Janem Zizkou. Hvezdicku lze dati za Vaclava P. v roli Matyase, kostymy, za skutecnost, ze hercum jde dobre rozumet, a take z ucty k dalsim hereckym bardum, kteri jinde osvedcili, ze hrat vskutku dokazou i bez nanosu patosu. Patetickych melodramatickych ucebnicovych dvacet pro. ()
Haničinec se skvěle hodil na Jiŕíka v jeho nejlepších letech. Inscenace chudá až hanba, kulisy nevhodné, režie a herecké výkony, ano ty jsou skvělé, Kanyza jako mladičký, zbrklý, kíže Viktorín je super. Daniela Kolářová slabší, ztvárnila sebevědomou Johanu z Rožmmtálu, snad ani nechápe že jsou přítomny kamery a myslí si že je na prknech vinohradských,budiž. Vše se točí kolem zpochybnění kompaktát a jejich poplatnost pouze pro husitskou generaci. Divadelní hra, nábožensky položena. Jiří s Poděbrad byl skvělý diplomat, námět mohl být jiný, dnešní populace ani nechápe rozdíl mezi katolickou vírou a kališnickou, nebo protestantskou chcete-li. Hra mohla být o diplomatické misi po Evropských dvorech. Tato hra by se mi líbila na divadelních prknech kam patří. Hra Miloše Smetany poukazovala na politickou paralelu když se cizina snaží řídit tvůj národ. Jiří nakonec dojel na svoji mírotvornou diplomacii když ze zničujícího obklíčení propustil na dobré slovo a příslib diplomatického spojenectví krále Matyáše Korvína a zbytek jeho zdecimovaného vojska u vesničky Vilémov. Matyáš zradil jednou, přitom vděčili Jiříkovi za jeho propuštění z vězení když Král “Holec” zemřel. Zrádce zradí opět, jak se krásné historicky ukázalo. ()