Yûkoku
Patriotism
Obsahy(1)
Dramatik a románopisec Yukio Mishima týmto krátkometrážnym filmom predpovedal svoju vlastnú samovraždu. Všetky exempláre filmu "Patriotizmus" (Yukoku), v ktorom popísal seppuku (rituálnu samovraždu) námorného dôstojníka, boli po Mishimovej smrti v roku 1970 zničené. Našťastie sa zachoval negatív a film po 35 rokoch znova uzrel svetlo sveta. Film zobrazuje opisy sexu a smrti. (matriosa)
(více)Recenze (14)
Mishimova velmi osobní "esej" o absolutních hodnotách. Za ty považoval čest, patriotismus, upřímnost, lásku a smrt. Vše je zde podáno do nejmenšího detailu. Myslím, že z obsedantní pečlivosti bylo zřejmé, jak moc to Mishima myslí vážně, a zde jej už nejspíš nešlo před smrtí zachránit. Chválím kameru, a netradičně, osvětlovače: film má dokonalou estetiku černobílého aktu poloviny 60. let (kdy bylo toto umění na vrcholu), a to i v neerotických scénách. Výborné, pomalé filmové narativní dílo (pokud hledáte něco jako Battleship, budete poněkud zklamáni). ()
Estetizácia sucídia (samovraždy). Je to tak japonské. Veď už ten názov - harakiri - reže brucho ostrou hranou samurajského meča. Estetizácia beletristická (film je podľa poviedky, člení sa na kapitoly, oboznamujúce epištolárnou formou dej kapitoly) aj tanečná. Tá prevláda a za tou jemnou rečou mnohorakých významov ostáva ten, čo som napísal v úvode - akési poetizujúce snenie o smrti. Nuž pozriem si to, ale keďže mi to nikdy dvakrát myšlienkovo nevoňalo, na opakovanie dôvod nemám. Zas tak skvelé to nebolo. Vážnosť situácie z celku priam tryská na všetky strany, tu humor a nadhľad miesto nemajú. Toto je vážne. Až moc. ()
Minimalistická, ale zároveň perfekcionisticky vypiplaná půlhodinová záležitost, o které sám Mishima prohlašoval, že v ní je vše, co se celý život snaží sdělit. Kontrast velmi klidné hudby s intenzivním obsahem "děje" dává vzpomenout, že v Japonsku je (či spíše donedávna byla) smrt vnímána jako součást života a ne jako jeho vytěsněný protipól. Interiér je stylizován v duchu divadla nó, bílé prostředí (značně náročné pro kameramany či osvětlovače - kterým zde patří nesporné uznání) vytváří vizuálně velmi čistý a působivý účinek. Těžko hodnotit jinak - toto dílo je přesně tím, čím se snaží být, ať už si o tom myslíme cokoli... ()
No, jak mi to ze začátku moc nesedělo, tak na konci už vážně zvažuju pátou hvězdu.. Opravdu silný art v mixu poetiky a syrového naturalismu- tak jak to umí snad jen japonci.... Ale je fakt, že je to kapku zdlouhavé a ten Wagner je dost těžkopádný (i když to k tomu vlastně sedí) ()
K filmu jsem se dostal díky výběru Gaspara Noého při návštěvě Criterion Closetu. Rozhodně pozoruhodně poeticky ztvárněné harakiri, které bylo předzvěstí sebevraždy samotného tvůrce. Zlatý fond japonské kinematografie. ()
Z filmařského hlediska bráno, jedná se o takový mix stylů Bergmana a Pasoliniho a v leččems je tento film převyšuje. U prvního jmenovaného mám na mysli například explictiní motivy - jak už zde bylo trefně poznamenané, pouhý záběr na Reikino břicho je působivý stejně jako případné obnažení. Ale i doslovné naturálie jsou tím, proč si budu Mišimovo filmové dílo pamatovat. Kontroverzní neorealista je zase znát v metafoře mocné politické síly, kterýžto střet s ní je velmi nebezpečný a přitom někdy se mu nedá vyhnout. Jelikož si Mišima nesnažil jít až tolik na dřeň jako Saló, které mám na mysli, je toto dílo pro ty, které neblaze proslulé dílo odpudilo, vhodné. ___ K filmu obecně - děj na první pohled působí chatrně a Flipper již správně poukázal na to, že kdokoli jiný by si vystačil s maximálně deseti minutami. Rozvláčnost ovšem filmu výrazně přidává, například v tom, že jsem si třeba dokázal uvědomit, jak byť jen jeden bezvýznamný střípek z mého bytí dokáže v konečném důsledku být ryzí a že je na místě užívat si každou minutu, stejně tak je pěkné vědět, že obecně přijímaný přístup k věcem je vlastně pláčem nad rozlitým mlékem... Po stránce detailů je na světě jen málo takto diamantově vybroušených děl. Jediný problém by mohl být s japonskou symbolikou, která, jak zde správně poznamenal gjjm, je specifického charakteru a pro laika, jako jsem třeba já, může být překážkou. Osobně si pomáhám metaforami a empirickým podobenstvím, ovšem zde můžu zajít až k dezinterpretaci celého díla. Přesto v tomto případě v hodnocení zohledním emocionální zážitek proti tomu ideovému. ___ P.S. Už zde sice je funkční odkaz, nicméně bych si dovolil přihodit ještě jeden, a to z důvodu odlišného hudebního doprovodu. Nevím, zda se na UbuWebu nachází původní téma, nicméně naladění tónů mi díky přechodu z pomalé na rychlou melodii celkem kazilo zážitek. Naproti tomu ten mnou nalezený dle mého soudu mnohem lépe vystihuje melancholickou náladu celé této tragédie a při premiéře (viděno dvakrát) málem vyvolal i plačtivou lítost nad zobrazeným nevyhnutelným osudem. Ačkoli jméno Aarona Embryho je v hudebním světě trochu upozaděné, mé místo si díky zdejší odvedené práci získal. http://video.google.com/videoplay?docid=9201439452997071422# 100% ()
Jednoduché, bez slov, krvavé a totálne podriadené rituálnemu protokolu. Kraťas, počas ktorého vám behá mysľou: Nie je to iba propaganda? ()
Jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů, Jukio Mišima, se čtyři roky před svou prazvláštní sebevraždou pokusil o autorský film, který toto jeho směřování reflektuje. Autorský v podstatě od produkce k napsání titulků. Příběh poručíka Takejamy a jeho ženy Reiko, příběh o vlastenectví a samurajských ideálech v moderním světě, končící sebevraždou - která je vlastně tím, co uvidíte na plátně. Film, vlastně spíše filmový rituál (protože celý děj se odehrává mimo to, co se děje na plátně, to je jen symbolické a čistě rituální vyvrcholení celého příběhu) je němý, většina děje se odehrává v rukopisných titulcích (v angličtině - mimochodem, nejsou psány ve formě titulků, ale ve formě povídky, což je samo o sobě dost zajímavé). Z jeho knih i tohoto filmu je evidentní autorova záliba v tradičním japonském divadle a jeho obřadném pojetí, a také perfekcionismus grafický i výrazový. Vynikající kamera, hudba a herecké výkony, nesmírně důmyslný scénář a režie. Vynikající smysl pro stavbu scény, výtvarnou symboliku (všimněte si, že po většinu filmu - i v erotických scénách - má Takejama oči zakryté štítkem vojenské čepice) a vytváření nálady, úžasné herecké výkony (představitelka Reiko, zvlᚍ ve chvíli, kdy sleduje Takejamovu sebevraždu, je v tomto směru o trochu lepší než sám autor v roli Takejamy). I zde se projevuje to, co mne na něm literárně fascinuje nejvíc - za prvé do dokonalosti dovedená symbolická platnost každého zdánlivě bezvýznamného detailu a za druhé rozpor mezi touhou a neschopností naplnit své ideály (ten se projevoval i v Mišimově životě - na jednu stranu prosazoval návrat ke staré japonské morálce, na druhou stranu fotil akty a předstíral homosexualitu, aby provokoval ty, kteří se ji snaží dodržovat čistě z pokrytectví). Ve filmařském stylu mi to krom němých filmů dost připomínalo Bergmana, a to nejen ponurou atmosférou, syrovostí myšlenek a erotickou otevřeností. Někteří si to podle popisu děje asi spletou s romantickým nebo erotickým filmem, ač to čistě podle obsahu k obojímu opravdu nemá daleko. Nepleťte si to – je jednoduché napsat: japonský důstojník osouloží svou manželku a pak si bodne katanu do břicha, ona se na něj chvilku dívá, přepudruje si nos a podřeže krk. Ale to s Júkoku nemá nic společného, a v Júkoku by to viděl jen hodně povrchní idiot. Film mluví obřadnou, koanovitou řečí symbolů, kterou my, Evropané, ne vždy chápeme, a zanechává víc otázek než odpovědí - protože, jak zdůrazňuje Mišimou často citovaný mistr Mumon Ekai, odpovědi musí vycházet z otázek, ale otázky nemohou vycházet z odpovědí. Nevím, jestli tento film mohu doporučit každému – rozhodně ne povrchním idiotům (tady nemyslím nikoho konkrétního) - , ale musím uznat jeho vynikající kvality myšlenkové i technické. Protože pokud je možné objektivně něco prohlásit za dokonalý krátký film, tak Júkoku k tomu opravdu nemá daleko. Ke shlédnutí na: http://www.ubu.com/film/mishima_rite.html ()
Formálně téměř dokonalý film, který zasazuje Mišimovu tvorbu a život do zase trochu jiného kontextu (podle něj Yûkoku reprezentuje vše, co se kdy svojí tvorbou snažil říct), než člověk zná z jeho knih, nebo interview. Je na debatu, jak přesně to vše vnímat, Mišima je opředený vláknem tajemna a ani samotní Japonci nedokážou proniknout hlouběji do jeho duše. Možná proto je i dnes tak hodný pozornosti. Ikonický film ikonické postavy. Veliké plus za to grafické vyobrazení kombinované s prvky lásky a perfektní art kinematografií. Víceméně tady nemáte co vytknout, je to obsahově i formálně přesně to, co se autor snažil říct. Záměr filmu doveden k dokonalosti... a Mišimova fikce nakonec transformována do reality, o čtyři roky později. ()
Že náš život, že svět je řádem. Že láska není jeho rozbitím, a že smrt není jeho koncem. Obojí je rituálem tohoto řádu, rituálem lásky, který vykonávají dva lidé, a rituálem smrti, který vykonáváme sami. Neznal jsem historické souvislosti, když jsem se na Mishimův film díval, ale asi by to nic nezměnilo. Film jako rána do hlavy. ()
Balet. ()
Dost viscerální. ()
Veľmi ťažko hodnotiť a ešte ťažie okomentovať. Polhodinový čiernobiely nemý film rozdelený na niekoľko kapitol a začínajúci záberom na ruky, ktoré pomaly odvíjajú zvitok, kde je popísaný dej a ktoré sa vo filme ešte pár krát vrátia v podobe klasických medzititulkov. Hlavné dianie sa odohráva v jednej miestnosti, celé je natočené divadelne, s citom a dôrazom na senzitivitu. Mladý dôstojník sa vráti zo služby z paláca, kde prebehol neúspešný puč s tým, že na druhý deň má viesť popravu pučistov, ktorí sú ale jeho priatelia a túto dilemu sa rozhodne spolu so svojou ženou vyriešiť po samurajsky, čiže rituálom seppuku, ktorý je spracovaný brutálne, detailne, realisticky a poriadne krvavo a pôsobí o to silnejšie, keď si človek pripomenie, ako v realite Mišima dopadol. Milostná scéna pred rituálom smrti je natočená bez explicitných nahých záberov s dôrazom skôr na romantiku a mierne erotickú nežnosť. K samotnému filmu je ťažké zaujať jasné stanovisko. Na jednej strane z neho jasne vyplýva, že Mišima bol fakt magor, ale na druhej strane z tej úchylnej šialenosti plynie niečo morbídne fascinujúce... ()
Zde se slovo mění v tělesný akt. Japonská ritualizovaná sebevražda slouží jako východisko ze situací, ze kterých nelze už jiné východisko najít.. Měla by být aktem, který zachovává čest toho, kdo ji podstoupí. Navíc je svázaná přísnými pravidly a její spáchání je důležitým aktem společenským. Tohle dílo je téměř dokonalé a ta dokonalost je podtržena tím, že sám autor a herec svůj život ukončil pokusem o převrat a spácháním rituální sebevraždy. Převrat, který měl znovu oživit tradice předválečné Japonské cti, převrat spáchaný ve jménu idejí, které jsou vyjádřené i v tomto krátkém filmu. Většinou se podobné ideje a myšlenky servírují s velkým nákladem patosu, ne však tady. Zde je velmi čistě podaná celá výpověď, nic zbytečného, příprava, poslední milování a krvavá sebevražda. Ani ta není moc příkrášlena, sepuku je zobrazené v celém svém dokonalém hnusu. Zapomeňte na všechny naivní filmy o samurajské cti a podívejte se na tenhle ... zde dostanete naservírovanou esenci japonských nacionalistických ideálů zabalenou ve vysoce stylizované, velmi strohé ale velmi odpovídající formě. ()