poster

Giulio Cesare, il conquistatore delle Gallie

  • anglický

    Caesar the Conqueror

Akční / Dobrodružný / Drama

Itálie, 1962, 103 min

  • AGAMENON
    **

    Celou Gálií se nese jediné slovo - vzpoura, vzpoura proti Římu, jedinému právoplatnému a neoddiskutovatelnému pánu světa. V čelo vzbouřených galských kmenů se staví Vercingetorix, muž, jenž si pěstním soubojem v římském ležení získal svobodu, před zraky samotného Caesara. Podobné chování si však Řím nenechá líbit, jak se vůbec ti zaostalí barbaři dovolili zpěčovat, copak jim nepřinesli kulturu, výdobitky moderní společnosti, ještě by si podle jejich vzorů mohli zachovat ostatní provincie, nepřípustné, proto je do revoltující se Gálie vyslán Gaius Julius Caesar, aby silou svých legií zjednal pořádek v nejdůležitěší římské provincii, na hlavu porazil barbarské válečníky a vůdce vsadil do okovů. Když se v páté a první půli šesté dekády minulého století točily sandálové filmy, byl znát trochu rozdílný přístup amerických a evropských studií, zatímco američané pro své velkofilmy čerpali náměty převážně z Bible, jejich evropští kolegové těžili většinou z řecké mytologie, takže zámořský divák sledoval mravokárné příběhy velkých mužů víry, zatímco se v biografech na starém kontinentě po plátnech kin proháněli Herkules, Samson, Ursus, Maciste a jiní, ztělesňováni v drtivé většině kulturisty, Evropané rezignovali na nějaká vyšší poselství, chtěli hlavně bavit. Občas však učinili výjimku a zfilmovali nějakou uznávanou literární klasiku, či se inspirovali skutečnými událostmi. Caesarovo dobytí západní Galie je jeden z jeho největších válečnických triumfů, dokonce o nich sepsal knihu "Zápisky o válce gálské", dodnes živé dílo, ozdobou antické literatury, byl to muž mnoha předností a jakožto každý člověk i nectností, tato kapitola přímo vybízí pro zfilmování, leč je dobré k tomu míti i dostatečné finanční prostředky, sice se obejdeme bez náročných staveb věčného města, na druhou stranu nesmíme šetřit na davových scénách, aby film nepůsobil dojmem laciné televizní inscenace. Producenti mohou si vypomoci tím, že budou natáčet v zemi, kde za stejnou práci zaplatíme méně, než v našem domovském státě a bývalá Jugoslávie mezi tyto destinace patřila (dříve než si ji oblíbili filmaři z tehdejšího západního Německa a snažili se nám (úspěšně) namluvit, že takto vypadá divoký západ), byla často využívána italskými producenty pro natáčení historických filmů, odpověď na otázku proč zrovna tato země je na snadě, komunistický režim vždykcy rád uvítal západní filmaře platící v tvrdých západních měnách, naopak Jugoslávci mohou nabídnou pěknou přírodu, velké ateliéry a ochotné lidi všech pomocných profesí. V roce 1960 byla podobná úsporná opatření bohužel nevyhnutelná, protože diváků kvapem ubývalo, tudíž šéfové studií se zachovali podle naprosto logického zákona, méně diváků = méně peněz na natáčení. Italové s oblibou do svých filmů obsazovali americké herce, avšak aby nedošlo k nedorozumnění, na velké hvězdy neměli peníze, tudíž angažovali buď herce za zenitem nebo začínající, Cameron Mitchell, obsazen do titulní role má blíže k tomu prvnímu, místo vedlejších rolí v Evropě najednou dostává úlohy hlavní, že často byly těmto hercům svěřovány role v docela obskurních záležitostech ponechme stranou, dle mého soudu bylo jeho obsazení šťastnou volbou. Nemá sice toho moc co hrát, přesto má tu důstojnost jakou bychom u podobné postavy očekávali. Do role jeho protivníka byl vybrán Rick Battaglia, pokud vám to jméno něco říká, jen si nemůžete vzpomenout odkud, tak vězte, že to je ten bídák, co nám tak podle ze zálohy zastřelil našeho milovaného hrdinu z dětských let - Vinetoua, tentokrát však nemá stecona, knír, pušku, ani černé havraní vlasy, na koni se sice prohání pořád, místo koltem se ohání mečem, na hlavě okřídlenou přilbici a vlasy obarvené na hnědo. To, co film činí zajímavým je obrácení rolí, Caesar je zde vykreslen jako dobrák, zatímco francouzský národní hrdina Vercingetorix jako podlec, mezi jehož vášně patří bičování zajatých legionářů, holt je vidět kdo drží kasu, jde sice o koprodukci Itálie a Francie, přesto Italové mají prim, proto Caear je ten hodný a Vercingetorix ten zlý. Jako režisér byl vybrán Amerigo Anton, sice jsem žádný jeho další počin neviděl, však dle soudě tohoto titulu se nebojím tvrdit, že volbou ne zrovna moc zdařilou, jak již bylo výše konstatováno, šetřit se musí s tím nic nenaděláme, potom je na uváženou, zda zrovna tato látka je ta vhodna, ponvědaž na tak velkolepé téma má výpravu velmi střídmou, statistů sice není dvacet, přesto jejich počet je nedostačující, kdyby byla ale zvolen na ředitelskou sesli nějaký schopný řemeslník, jenž by si i s okloštěným rozpočtem věděl rady, tak proč ne, bohužel A tím mužem není, jeho vedení komparsistů je katastrofální, legionáři si to místy špacírují, jak se jim zlíbí, nebo když Caesar přijíždí do Galie s čerstvými posilami, vidíme za ním pouze kavalérii, čtyři muži vedle sebe, stmívá se, úzká cesta je osvětlena ohni, nevypadá to zle, jen kdyby alespoň drželi zákryt, podařilo si to pouze dvěma skupinám, u těch ostatních alespoň jeden jede buď pozadu nebo napřed, chápu, že z otevřeného ohně koně nejsou nadšeni, proto bylo na tvůrcích, aby si opatřili vhodná zvířata, takováto polomrtvá vhodná za chvilku do kafilerky, však to známe, naopak si vybrali zvířata až příliš temperamentní, v některých scénách mají jezdci co dělat, aby se na koních udrželi (některým se nepodařilo ani to). S bojovými scénami je to ještě horší, choreografie amatérská, statisté umírají co možná nejteatrálněji, místy nevědí co mají dělat, pletou se sami sobě navzájem pod nohy, navíc je zábavné pozorovat lukostřelce, kolika z nich se podaří vystřelit, některým šíp rovnou spadne, někteří nevystřelí vůbec a těm, kterým se to podaří je jak do mariáše, naproti tomu Římané padají jak podťatí, aby toho nebylo málo, tvůrci nám okořenili bitevní scény záběry z jiných filmů, jen si měli ohlídat rušivost těchto scén, jelikož tato políčka jsou převzata nebo alespoň tak působí, z hodně používané kopie, takže to pozná naprosto každý divák. Hlavní bitva se měla vést o město Alesie, tvůrci nám ji předkládají jako pevnost stojící na planině (žel ne příliš kvalitně odvedenou prací animátorů se nám jeví čím doopravdy je), vyoské kamenné zdi s věžemi (při bližším záběru již ne tak vysokými hradbami), žel v rámci úspor nebyla postavena, jen hradby okolo vstupní brány (pouze jeden záběr, trikoví odborníci pro zpestření kolem hradeb rozprostřeli chuchvalce mlhy, které by se hodily spíše do úplně jiného žánru) a vnitřek, ten ale mohl být postaven pro jiný film (v jiném si i jistě ještě zahrál), zarážející jsou však rozpory, na jedné straně má být město kamenné, na některých záběrech je však dřevěné, vysvětelní je na snadě, římský tábor a Alesie jednou jsou, je natočený v jinou denní dobu, v jiném místě a v jiném úhlu, jinak kamennou část musím pochválit, jakožto všechny interiérové scény týkající se Galů. Archtitekt dobře navrhl pokoje (natáčelo se ve studiích Dino de Laurentiis), mučírnu, vězení i trůní sál, i římský senát není vyprojektován zle, to už nelze říci o Caesarově domu, špatně zvolené barevné pozadí, přes příliš prozrazující papundeklový původ stavby. Jaká byla Alesie ve skutečnosti, to nám nejlépe může popsat Plutarchos: "Alesie se zdála téměr nedobytnou pevností. Vypínala se nahoře mezi dvěma řekami a jen na západě k ní přiléhala rovina. Byla osazena mohutnou obranou, která počtem převyšovala římské obléhatele. Galům velel sám Vercingetorix, který stál v čele celému protiřímskému odboji. Zdálo se, že toho města pro velikosti hradeb a množství obránců nelze dobýti." Dosvědčuje to velmi svědomitý historik Plutarchos ve svých srovnávacích životopisech slavných Řeků a Římanů. Dále ještě praví: "Caesar se tedy rozhodl Alesii sevřít nejdříve obležením a útok na její opevnění neuspěchat, musel se totiž ještě opatřit proti jinému nebezpečí, proti útoku dalších galských oddílů, které nepochybně přispěchají Alesii na pomoc, proto vedle vnitřního obléhacío kruhu, kterým Římané sevřeli Alesii v délce asi 16 km, vytovřil ještě druhý okruh, o 4 km delší, kterým obkroužil svou vlastní obléhací linii. Tento vnější okruh byl ovšem svým opevněním a zbraněmi obrácen na vnější stranu." Tak tomu bylo ve skutečnosti, na plátně vidíme nějakých sotva 20 cm hlubokou strouhu, jehož délku bych na nějakých 16 km rozhodně neodhadoval, spíše tak na 5 metrů, opevnění představují 4 dřevěné kozy svázané dohromady, Caesar by se jistě divil, co všechno lze vydávat za opevnění. I samotnou bitvu o Alesie tvůrci poněkdu zkrátili, Caesarovi legie měly po tři dny odrážet vnějšího nepřítele, ve filmu se bojuje pouze dva dny a o vnějším nepříteli nepadne ani slova, všechny výpady vede sám Vercingetorix, aktivita přechází ze strany na stranu, aby nakonec vůdce odporu dospěl k přesvědčení, že pokračování v ozbrojeném konfliktu je zbytečné. Kapitulaci natočili filmaři také poněkud odlišně, nám již známý Plutarchos ji opět detailně popisuje: "Vrchni velitel celé války, Vercingetorix, vzal si své nejkrásnější zbraně a vystrojil koně a vyjel na něm branou ven. Objel v kruhu kolem sedícího Caesara, potom seskočil z koně, zbroj odhodil, usedl si dole u Caesarových nohou a tam klidně setrval, až byl odvelen, aby byl hlídán pro triumf." Takže filmový Velcingetorix má zbraň pouze jednu, meč, takže o nějakých zbraních mluvit nelze, co se týže zbroje má pouze helmu, kterou po celý film nosí stále stejnou, Caeara na koni neobjíždí, pouze před ním seskočí ze svého oře, a po pár slovech obnaží svou zbraň z pochvy a hodí mu ji k nohám. Caesar však místo na stoličce sedí na koni. K ohudebnění filmu byli najati dokonce dva skladatelé Robuschi a Stellari, což je takový italský ekvivalent Karla Vlacha, oba vedli své taneční soubory, skládali písně a v 60. letech minulého století se rozhodli proniknout i na plátna kin tím, že složili hudbu k několika celovečerním filmům, většinou se jednalo o dobrodružné snímky. Jejich muzika nezní špatně, kvalit nejlepších skladatelů tohoto žánru však nedosahují. (25.4.2007)