Mōjū
Blind Beast
Režie:
Jasuzo MasumuraScénář:
Yoshio ShirasakaKamera:
Setsuo KobayashiHudba:
Hikaru HajašiObsahy(1)
Slepcovi Michiovi nebolo nikdy dopriate vidieť. Ani tento hendikep mu však nezabránil v tom, aby sa realizoval vo svojej jedinej láske - sochárstve. Pomocou prísnej mamy, ktorá ho odmalička vychováva, sa mu splnil veľký sen. Do jeho netradičného ateliéru sa mu totiž násilím podarilo dostať krásnu fotomodelku Aki. Začína sa bizarná hra. Michio totiž nie je úplne obyčajným umelcom. (Tomco)
(více)Recenze (31)
Rafinovaná lehce erotická hříčka, která se první hodinu docela drží pomyslných žánrových pravidel a je zajímavé sledovat psychologický vývoj postav (jsou jen tři - modelka, matka a slepej sochař). Poslední dvacetiminutovka ovšem nabere docela jiný směr a všem dá jasně najevo, že tady jsme v japonsku a to je pro všechny perverzní choutky země zaslíbená. Je štěstí, že hlavní herečka je velmi atraktivní slečna, jinak by ten film byl nekoukatelný. A je fakt paradox, že postavy jsou díky slepotě posedlé hmatem a přitom je celý film vizuálně velmi zajímavý a slečna snímána skutečně esteticky. ()
Úžasné komorní drama, které se snad jako první dotýká žánru explotation. V podobném stylu se nese o necelých 40 let mladší film "Broken". Zde jsou však záměry únosce zcela odlišné a totálně převrácené, stejně jako závěr filmu, který je zcela poplatný odlišné japonské kinematografii. ()
Tohle mi nesedlo. V podstatě je to jen drama tří postav na minimálním prostoru, které se postupně mění v tragédii, aby v posledních dvaceti minutách rádoby šokovalo jak erotikou, tak především sebedestruktivní obsesí. Bohužel téměř bez krve (na to, co se tam dělo), za to s pořádnou dávkou přehrávání od obou hlavních protagonistů. "Řízni mě, prosím! Bodni mě! Víc, hlouběji! Aaach...!" Nevim no, ten závěr je už hodně mimo. ()
Pygmalionizmus či statuofília - sexuálna závislosť na sochách sa tu stretáva s materským oidipovským komplexom chorobnej závislosti matky na synovi. A s únosom atraktívnej modelky, ktorá má tvoriť model tentokrát pre slepého sochára. Unesená správne vytuší možnosť úniku tým, že naruší vzťahovú väzbu medzi príliš starostlivou mamičkou a jej milovaným synáčikom. Tým, že sexuálne odlúdi synáčika mamičke. K náprave oidipáku príde. Síce extrémnym spôsobom, ale predsa. Ale čo potom? Môže sa dlhoročný spôsob prejavovania citov k neživým veľkorozmerovým sochám zabezpečený do značnej miery opičou láskou matky k potomkovi, zmeniť zo dňa na deň v čistú normálnu lásku? No nemôže. Na jednej ani druhej strane. Logicky ostáva len dekonštrukcia. Umenia i života. Výtvarne uhrančivé, psychologicky jednoduchšie, no v zásade logicky končiace dielo. S prihliadnutím k japonskej obsesii sebazmárnením. 71% ()
KOMENTÁŘ MŮŽE OBSAHOVAT NÁZNAKY SPOILERU. Michio je amatérský sochař, který má sen stvořit své vrcholné umělecké dílo, a proto unese úspěšnou fotomodelku Aki do svého velice bizarního ateliéru, aby mu stála modelem. I když spáchá zločin únosu, v podstatě to myslí dobře. Je to takový ňouma a balík. Žije jen se svou matkou, která velice nerada vidí, jak se čím dál tím více sbližuje s Aki. Aki s Michiem totiž mistrně koketuje a flirtuje, tak aby ho obloudila a dostala se na svobodu. Při jednom nepodařeném pokusu o útěk je však smrtelně zraněna michiova matka a Michio Aki zavře ve svém temném ateliéru a nemilosrdně ji znásilní. Přesto nebo možná proto se Aki, která postupně přichází v temnotě ateliéru o zrak, do Michia zamiluje a celý film spěje k velice šokujícímu, ale docela čekanému závěru, kdy je požitkářská láska obou mladých lidí ultimátně naplněna. Je sice pravda, že závěrečný šokový efekt je poplatný své době, ale věřím, že v roce 1969 to musel být pro diváka nepěkný zážitek. Je zvláštní, že jsem se ani chvilku nenudil, i když ve filmu hráli jen tři herci a odehrával se v podstatě (až na začátek) jen ve dvou místnostech. ()
Pokleslý žáner erotického thrilleru/hororu, v ktorého centre pozornosti trvalo zostáva obdivovaná a idealizovaná krása ženského tela (v našich končinách v kombinácii s detektívnou zápletkou zastúpený vo forme gialla, v Japonsku naopak v špecificky zvrhlom j-exploitation) dostáva v rukách Jasuza Masamuru kontúry komornej tragédie až antického nádychu. Stredobodom príbehu, odohrávajúceho sa v pomyselných troch aktoch (expozícia, zoznámenie s postavami a položenie základných kameňov rozprávania, ďalej vonkajšia premena hrdinky a v závere absolútne prevrátenie vzájomných relácií) je vzťahový trojuholník medzi modelkou, slepým umelcom a jeho matkou. Zrejme sa nevyhnem zrovnaniu s klasickým Peeping Tom Michaela Powella, s ktorým Blind Beast zdieľa umelca so skrytými psychopatickými sklonmi, ktorý pretvára svoje vízie ženského tela, ktorého taje sú mu odoprené, do formy vizuálneho umenia (v tomto prípade sochárstva). Jeho vzťah k ženám ako neznámemu územiu sa stáva priestorom pre vypustenie nahromadenej nenávisti a odporu k rodičom a svojmu údelu, ktoré pretavuje do umeleckej činnosti. S podporou vlastnej matky však táto forma sebarealizácie prekračuje spoločensky únosnú mieru a stáva sa hrozbou pre objekt záujmu - unesenú modelku. Filmu dominuje tradičná dramatická dejová výstavba, ktorá stupňuje vyššie povedané, pôsobivá vizuálna stránka (väčšina deja sa odohráva v temnom štúdiu plnom skulptúr partií ženského tela) a nespoľahlivý rozprávač, ktorým je samotná hrdinka. Tá totiž v priebehu razantne mení postoj nielen k únoscovi, ktorého si omotáva okolo prsta, ale aj jeho motívom a osudu. Film vrcholí v záverečnej 20-minútovke, ktorá je bizarne experimentálnym (celý film je pojatý ako žánrový experiment a bádanie na neznámom poli, ktorého metafora je zosobnená v konaní antagonistu) výbuchom perverzie a dokonalým zrkadlovo obráteným odrazom predchádzajúceho príbehu. Dôkaz, že traja herci, minimum natáčacích priestorov a na prvý pohľad jednoduchý a predvídateľný dej v tradičných mantineloch môžu v správnych rukách vytvoriť niečo nezvyčajné. Subjektívne mi chýbala snáď len väčšia miera násilia (resp. jej priamejšie a explicitnejšie zobrazenie, ktorému sa skvostná kamera vyhýba) 80% ()
Pomaly plynúca a navyše aj nudná hovadina, ktorá toho okolo hororu moc nenachodí a okolo erotiky len tak, aby to mohli pozerať aj sedemročné deti. Hlavný hrdina - slepec, je taký presvedčivý, že mu zľahka uveríte aj jeho skvelú a bezproblémovú orientáciu (LOL, ROFL, OMG, OMFG, LMAO atď.). Pravdupovediac, tak ako on sa nepohybuje ani človek , ktorý ma oči v poriadku. Budiš, niekomu pri naháňačke v obrovskom sklade netreba ani tie oči. Ale to je už len čerešnička na prehnitej torte. Cmuk do Japonska. ()
Ecstasy of love. ()
Blind Beast je ťažko objektívne hodnotiteľným výplodom japonskej kinematografie, v ktorej o podobné počiny nie je núdza. Každopádne ide o odvážnu, dejovo prekvapivú a svojim spôsobom aj novátorskú snímku s nečakaným a ťažko pochopiteľným sadomasochistickým finále, ktorá je ale pre väčšinu divákov asi ťažšie stráviteľným sústom a niekomu môže prísť aj nudná (ako miestami mne). Pre milovníkov raritných a pokleslých filmov by však Slepá Môjû mohlo byť tou správnou voľbou. ()
jedním slovem: perfektní, genialní ateliér (tak bych si představoval svůj pokoj :o) ) a hlavně skvěle zahraný příběh. 90% ()
Zatím asi nejexperimentálnější Masumura, jakého jsem měl možnost vidět. První, delší část filmu, je zajímavá z psychologického hlediska (vztah Michia k matce v kontrastu s jeho vztahem k Aki, Akiiny pokusy obtočit si Michia kolem prstu a poštvat jej proti matce, zajímavé je ostatně i téma hmatu a slepoty), druhá část, řekněme necelá závěrečná třetina, jde spíše do extrému a prozkoumává podstatu a hranice masochismu, jen aby na závěr předvedla, jak končí překročení hranic mezi sebezáchovností a touhou po prožitku. Vzhledem k tomu, že k podobným žánrům ani tématům neinklinuji, jsou ode mě silné *** skvělou vizitkou... ()
Ateliér vizuálne veľmi esteticky nasnímany. Nechápem, prečo by umenie dotyku malo byť zvrhlé. Slepý ľudia namiesto oči využívajú hmat (, na tom predsa nie je nič zlé). Takže v dôsledku je to to isté, ak ide o nahé sochy. Po 3/4hod. to už začalo byť patetické. Takzvané zvrhlé chúťky mi pripadali nanajvýš smiešne, herečka akoby dostávala nespočetné množstvo epileptických záchvatov za sebou. "Zvrhlé" potreby uspokojované žene mužom ako v Ai no corrida, bohužiaľ už bez hĺbšieho zamyslenia. Ďalší snímok, považovaný za erotický. Erotika v spodnej bielizni? Mínus pre mňa aj bolo, že mi to ani prinajmenšom nepripadalo hororové. Možno v 70.rokov boli evidentne veľmi prísne kritéria, snáď keby som to videla o pár rokov skôr, mala by som rovnaký názor. ()
Úprimne povedané vzrušujúci snímok, presne z hľadiska, ktoré vzrušenie priniesť má. Čiže po stránke erotickej a nie tej, pri ktorej si väčšina jedincov povie, či sú z psychologického hľadiska v poriadku. Telo hlavnej ženskej, prináša aj napriek celkovému miernemu zahaleniu dostatočný prísun testosterónu, aby bola mužská časť publika na úrovni vytrženia. Zvyšok je už len jemný torture horor. ()
„Môjû“ jde ve stopách takových filmů jako „Onibaba“ nebo „Písečná žena“. Na minimu prostoru se rozehrává lidské drama, které je tentokrát spojeno se skutečným hendikepem, ale také uměním. Je Aki jen múza nebo je to snaha o vykoupení před matkou? Je umění pro sochaře jediným způsobem jak žít, jak se dotýkat a milovat? Nádherně se zde posouvá to, kdo je v hlavní roli, kdo má nad ostatními navrch. Ne vždy to musí být ten, kdo dívku unesl. On vlastně v konečném důsledku nejméně. ()
Začátek filmu sice vypadá, že je to jen plánovaná bizarní sexistická podívaná, ale je v tom víc. Slepý sochař je posedlý dotýkáním žen a proto si vybral jednu modelku, aby podle ní vytvořil intimní sochu. Unese ji a vězní. Musí ji celou osahat a podle ní vytvořit kopii. Musí znát každý záhyb a každou jamku. Dívka se brání, intrikuje a rozehrává nebezpečnou hru v trojúhelníku matka - syn - milenka. Konec vrcholí absolutní lidskou destrukcí díky chtíči a stupňování rozkoše. Konec se nese v mlze ubližování díky bolesti a následnému slastnému pocitu. Interiér, kde se to celé odehrává, je opravdu podivný a lehce perverzní. Na druhou stranu lidské tělo je inspirací mnoha umělcům, tak proč by i slepý sochař nemohl tvořit podle dotyku. Tento film má hlubší myšlenky, než se na první pohled jeví. Japonci si nemohli odpustit kalhotky, footfetišismus, lehké SM - odvážné na rok 1969. Je zajímavé, jak je asijská kultura protkána stále stejnými symboly = žena je brána jako exotická věc, kterou musí muž sexuálně pokořit - zneuctít, aby si mohl připadat jako pán situace a ona pak k němu bude vzhlížet a obdivovat ho (v jedné z finálních scén je to jasně vidět). ()
Až do smrti matky to bola velmi zaujímavá a originálna thriller-dráma. Potom to bolo tiež originálne, ale už aj totálne uletené...dobrovolné sekanie končatín je samozrejme blud jak vyšitý. Záver bol nijaký až blbý, aj preto sú to len velmi tesné 4*. Len taký môj postreh, vždy ked tí dvaja otekali na obriu soch ženy, vždy sa potkli a spadli v oblasti pupku :) Hodnotenie: 70% ()
Moc zajímavý art. Zdálo se mi že není to až tak čistě Japonský, podobné pojetí vidím v Italských filmech a nakonec jsem dočetl že Masumura se zajímal o Evropskou tvorbu. Neberte to jako horor ale jako pink (Japonský erotický) drama a hlavně surreální. Podobně dobře povedený film jen tak se nenajde. 5/5 ()
Na asijskou kinematografii se nezaměřuju tolik jako moji hororový kolegové, ale tohle rozhodně patří k tomu nejlepšímu co jsem zatim z Asie viděl.. obecně mam ve filmech rád když se něco dějě hned od začátku, film má hlavu a patu a nemá moc hluchejch míst.. tenhle film si vystačil jen se třema postavama a o to byl podle mě zajímavější.. slabších pět ()
Naprostý skvost japonské kinematografie. Film o slepci, který chce udělat sochu podle mladé dívky. K tomu potřebuje její tělo. Film je obdařen takovou atmosférou a takovou krásou, že jsem normálně žasl... ()