The Prague Adamites
Obsahy(1)
Neděle v podolských lázních. Manželé Šťovíčkovi pozorují, co se tu děje. Pan Šťovíček by se rád zúčastnil veselí na plovárně, ale nemůže, protože manželka chce s přítelem na výlet. Při výletě se Šťovíček schová, zatímco manželka si myslí, že spadl ze skály a zranil se. Manžel zatím uteče na plovárnu, kde si jej návštěvníci pletou s novým plavčíkem Vénou Vodopichem. Po řadě komických situací manželka zjišťuje, že Šťovíček je na plovárně, a také si ho plete s Vénou. Toho mezitím hledá manželka, aby jí pomohl při pátrání po dítěti, které se jí ztratilo. Nakonec všechno dobře dopadne, vše se vysvětlí. Šťovíčková najde svého manžela, Véna se opije, dítě je nalezeno. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (13)
Tak konečně se mi to podařilo vidět, a opravdu byl jsem moc mile překvapen, všichni na to pěli svými ódami že je to jeden z nejlepších a nejvtipnějších němých filmů natočených tady u nás a jejich a mé zdání nás všechny určitě nezklamalo.Tento veseloherní film vlastně vypráví o takových malých trampotách a o záletném panu Šťovíčkov (Josef Vošalík), který je sledován žárlivou a podezíravou manželkou při nedělním skotačení na pražské vltavské plovárně.Myslím si že v tomto filmu mohli být poprvé použity trikové záběry dvojníků, a tím tento snímek obsahoval řadu tehdy velmi originálních scén na které tehdejší diváci nebyly až zas tak zvyklí, byla to prostě dobová novinka.Pěkné scény:tak určitě ta kdy pan Šťovíček pozoruje z vršku skály, dalekohledem jinou koupající se ženu, či pohled na plavčíka upevňující jiné plavkyni plovoucí provazový pás.Film byl bez hudby, doprovázela ho pouze doprovodná a titulky k filmu ty též neměli chybu, byly vtipné skvělé načasované prostě samá legrace od začátku až do konce.Celkový dojem z filmu 4,5/5*. ()
„Mně to nevadí, jen se nevyrušujte!“ Šťovíčkovi by teoreticky mohli být vzorem tzv. volného manželství. Paní Šťovíčková náruživě opětovává dvoření „přítele“ Drbaného, pan Šťovíček se zas rád otočí za každou sukní. Jenže manželka svého chotě z nějakého nepochopitelného důvodu v toleranci nenásleduje a jde po něm jak kuna. Přitom on by chtěl jen na za kamarádem Vrťátkem na plovárnu…kde ho hrůzovládce říčních lázní pan Maňas nutí dělat plavčíka, nahání ho manželka s milencem, cizí žena mu tvrdí, že zanedbává ji i jejich prý společné dítě, Ruda Pilník mu kazí hezké chvilky se švadlenkou Čipernou (přestože ho předtím zajímala jen jeho kniha) a do toho všeho ještě zřejmě trpí halucinacemi z přílišného holdování lásce. Pomůže mu heslo, že kdo uteče, ten vyhraje? Zápletka se záměnou je sice dost jednoduchá, ale pomáhá divákovi udržet jeho zájem o film. O zbytek se starají herci svou mimikou, hlavně výtečný Josef Vošalík ve dvojroli. A pravdou je, že jsem se nudit nestačil. Tuhle úsměvnou jednohubku hodnotím čistým průměrem. ()
Rozkošné letní dobrodružství, kterému byl před lety věnován celý jeden díl Úsměvů. ()
Přestože většinou slýchávám o české němé filmové produkci ne zrovna to nejlepší,Pražští adamité jsou výjimkou,bohužel potvrzující pravidlo.Josef Vošalík si v Adamitech zahrál patrně první dvojroli v českém filmu.Na tehdejší dobu kamera používá celkem vyspělé triky-dvojexpozice ve scénách,kde se objevuje pan Šťovíček a Véna Vodopich současně,ale také relativně pohyblivá kamera,která díky častému pootáčení sleduje postavy, aniž by bylo třeba přejít do nové scény.Kameramani Karel Degl a Václav Munzenberger,aspon dle mého názoru, často střídali různé způsoby záběrů,od detailů a polodetailů až po celkové záběry.Jejich práce je ale také historickým dokumentem, zobrazujícím dnes už neexistující části ještě císařské Prahy,která pro dnešního člověka zavání určitou romantikou a nostalgií světa,kde ještě není celý život prožitý ve spěchu,že z něj člověk vlastně nic nemá.Oproti mnohým americkým groteskám,jejichž humor byl hrubý a často založený na ubližování druhým,se tento snímek nese v milém nenásilném duchu příjemného a milého humoru,který dokáže pobavit a pohaldit na duši i po tolika letech od svého vzniku. ()
Jeden z prvních českých filmů. ()
Vedle řady filmových společností, které v těch letech hojně vznikaly, zaujímá mimořádné postavení především Lucernafilm. Jedno z nejmocnějších impérií domácí kinematografie bylo vybudováno na troskách společnosti Kinofa, která nedokázala obstát ve vzrůstající konkurenci po katastrofálním fiasku neúspěšných grotesek s kabaretiérem Emilem Arturem Longenem. Lucernafilm pak zažíval strmou sinusoidu hvězdných výšin, ke kterým vystoupal zejména na přelomu třicátých a čtyřicátých let s podnikatelským duchem Miloše Havla. V letních měsících třetího roku první světové války natočil režisér Antonín Fencl grotesku o milostných dobrodružstvích na podolské plovárně. Film byl uveden jako reprezentační dílo a v kině Lucerna se hrál společně s dvěma dokumentárními snímky kameramana Karla Degla (Chrám sv. Víta na Hradčanech a Nové Město nad Metují). ADAMITÉ v sobě nesou i několik čestných prvenství. Byl to vůbec první film, který se proslavil v zahraničí a poprvé byla ve filmu také použita technika tzv. dvojexpozice. Ve scénách z vltavských lázní se pak pohybují desítky dobrovolných statistů, které lze s trochou nadsázky označit za první filmový kompars. V hlavních rolích se objevili kmenoví členové pražského Švandova divadla (Ema Švandová, Rudolf Kadlec, Jiří Nedošinský), kterým vévodí Josef Vošalík v ústřední dvojroli. Svou kariéru tu naopak vcelku nenápadně uzavírá první česká kinohvězda Katy Kaclová-Vališová. Vnější i vnitřní komika je vystavěna na klasických zákonech jako jsou pády, nedorozumění, záměny a vtipná jména postav (Šťovíček, Véna Vodopich, Drbaný, Ruda Pilník, Čiperná). I kdyby nic jiného, jsou ADAMITÉ nevyčíslitelnou dokumentární hodnotou, zachycující dnes již zaniklé panorama pražského Zlíchova a Podolí. A ty apartní modely dámských plaveckých úborů? Rozkošné! ()
Hlavním zdrojem humoru tohoto němého filmu, lokalizovaného do přitažlivého pražského prostředí, není ani tak poměrně banální anekdotický příběh, ale to, co se k němu připíná a co jej prokresluje. Tedy vkládání drobných epizodek, hra gest, detaily, styl mezititulků a samozřejmě i nadšený kompars soustavně očima pátrající po kameře… Překvapila mne také výrazová pestrost. Josef Vošahlík se již nyní ukazuje jako výjimečný komediální talent, oba „dvojníky“ od sebe zdárně odlišuje mimicky i pohybově. ()
Je to takové milé dobrodružství z plovárny, na kterém se sice podepsal zub času a osobně nemůžu říct, že by mě jakkoli silněji zaujal, ale určité nedostatky spojené s tím, že je to úplně první český celovečerní film, se tomu dají odpustit a hlavně to má zajímavé filmařské nápady, jako třeba dvojexpozice nebo dvojroli... A koneckonců, tu náladu plováren z dob prvních českých filmů mám rád už od Kříženeckého. Silné 3* ()
Jeden z nejvtipnějších a nejlépe natočených němých filmů, který baví i dnes, nutno dodat, že ne nechtěně, jako většina filmů této doby. ()
Je rok 1917 a v Praze se natáčí relativně vtipný a technicky zvládnutý film. Herecké výkony jistě odpovídají době, a také zápletka není zrovna z nejoriginálnějších, ale tvůrci se snažili a výsledek za to stojí. ()
Já si nemůžu pomoct, ale mě to bavilo. Možná proto, že hlavní hrdina vypadá jak Kaiser, jo, asi to bude tim.. ()
Z tohoto námětu šlo vytřískat víc, moc vtipné mi to nepřišlo a pan režisér se taky dvakrát nepředvedl. Josef Vošalík ovšem hodně zachraňuje. Já vím, vzhledem k roku výroby a malým zkušenostem tvůrců a tehdy málo rozvinuté české kinematografie bych mohl být shovívavější... Ale nebudu. ()
Vzhledem k tomu, že tento snímek nadzvedl cenzuře mandle, jsem se na něj spíš než na komedii díval jako na snímek, který soudobou společnost pohoršil. Nesporně je komický a ještě k tomu nabízí pohled na tehdejší společnost. ()