Černé zrcadlo

Black mirror, ostatně jako každá správná dystopická záležitost, bere budoucnost pouze jako imaginární optiku, lupu, jež je kriticky zaměřena na současné trendy. Zatímco optimističtěji laděné sci-fi doplňují otázku „co kdyby...“ dodatkem „...lidé vymysleli, tohle a tohle“, či „podnikli to a to“, Black Mirror větu „co kdyby...“ dokončí „...jsme pokračovali v tom, co děláme špatně i nadále.“ Proto mám mimochodem raději dystopie, než utopie - protože v nich mohou tvůrci často zabít dvě mouchy jednou ranou – na jednu stranu upustit uzdu fantazii, na stranu druhou se jadrně vyjádřit k realitě, jež nás obklopuje. A tak možná i donutit společnost k zamyšlení se nad tím, jaké následky mohou mít věci, jimž dnes jen málokdo přikládá skutečnou váhu. (26.11.2016)

Podle mého nejpovedenější a nejkomplexnější díl seriálu, ukazující naprosto přesně, na co je lidská bytost v dnešní západní společnosti regulována. Máme zde iluzivní statky, předměty štěstí, které nejsou už ani hmatatelné a nemají se skutečností cokoliv společného. Sociální sítě jako facebook a instagram se stávají opiátem naší každodenní existence. Naplňují jedinou opravdovou potřebu dneška a to být viděn na obrazovce, abychom si vůbec ještě připadali reální ve skutečnosti. Náš život je řízen vytvářením našeho obrazu ve virtuálním světě, stáváme se dobrovolně kódem o jedničkách a nulách. A pro udržení naší duševní neaktivity je k dispozici další skvělý cíl - nejvyšší ideál lidství, který obecně vzato dnes sestává především z kariérního růstu a seberealizace (ostré lokty jsou samozřejmě podstatnější, než ohledy na druhé a stávají se jakýmsi morálním postulátem číslo jedna). A aby to bylo ještě lepší, seberealizace a kariérní růst se nám navíc předkládají s pouhým dvojím možným cílem – ve vydělání velkého množství peněz a v rozšíření vlastní proslulosti. Jednou větou, dnes je nejvyšším cílem většiny lidí stát se hvězdou. Jenže status celebrity již ve své podstatě znamená vlastně jen další formu otroctví - většina jedinců s podobnou touhou si neuvědomuje, že se spíš než nesmrtelnou ikonou stanou cvičenou opičkou v rukou producentů a jiných mocipánů. A že po jepičím životě hvězdičky nejspíš stejně skončí na smetišti dějin. Již se nechceme stávat vlivnými, abychom svět a druhé změnili. Nechceme být mocnými pro ideál. Naším ideálem je být vlivný, být mocný – a už vůbec jakoby nezáleželo na způsobu, jakým se k moci dostaneme. Sláva už není vedlejším produktem umění – umění je regulováno na vedlejší produkt slávy. Lidé jako Tarkovskij nebo Brando, kteří milovali tvorbu, ale nenáviděli "hvězdnost" jsou již anachronismem. Avšak tu největší devízu Patnácti milionů meritů vidím v prozíravém upozornění na nejzrádnější aspekt dnešního kulturně-ideologického „náboženství“. Jedna z nejhorších věcí, co se v posledních letech v kultuře děje, je zavedení momentu revolty jako nedílné součásti toho, co je IN. A tak i ikony, které ze své podstaty podvracely pop-kulturní průmysl, jsou vyvěšeny v pokojích náctiletých teenagerů hned vedle popových superstar. Kurt Cobain zoufale dlí vedle rozesmáté Katy Perry, podobizna Johnnyho Rottena se houpe na tašce zhýčkané slečny z bohaté rodiny, která pojídá v tramvaji hamburger z Macdonaldu a stěžuje si na zápach z bezdomovce, který dlí v její blízkosti, etc. Jak potom chcete současný kulturní stav změnit, když už ani vzpoura není ničím víc, než pouhou pózou? (03.11.2017)

Ačkoliv je hlavní myšlenka tohoto dílu nosná - to jest nenech ostatní, aby řídili tvůj život, já se obávám, že doba sociálních sítí má mnohem zrádnější aspekty. Stejně jako dříve Kierkegaard obviňoval svoji dobu z nedostatku činu a přílišného teoretizování, já naši dobu obviňuji z nedostatku činu, který je dělán beze svědků. Dnes skutečně čin, který je neviděn, jakoby neměl žádný smysl a význam. Tato dětinská snaha o pozornost by někomu mohla přijít vtipná, já v ní však spatřuji spíše veliké nebezpečí, velikou hrozbu. Protože nakonec můžeme dopadnout tak, že podstatné již nebude co činíme, ale množství lidí, kteří nás u toho vidí. Můžeme se pak dostat do situace (pokud v ní již nejsme), kdy se člověk bude při svém jednání rozhodovat spíše podle množství pozornosti, jež jeho jednání vzbudí a nikoliv podle morální hodnoty daného činu - a dobrý skutek, který bude neviděn se tak stane méně lukrativním, než ohavnost, kterou spatří milión očí... (29.03.2018)

Antiteze Matrixu, která dává před nepříjemnou realitou přednost zjednodušující iluzi. Ponechme stranou možnost zneužitelnosti podobného zařízení, psychologické problémy z toho vzniklé (dvě oddělené identity v jediné mysli nebudou nikdy dělat dobrotu) a nakonec ponechme stranou i možnou rezignaci na řešení veškerých reálných problémů tohoto světa (protože k čemu řešit problémy, když se stačí připojit). Možná jsem v některých věcech staromódní, ale život by se měl milovat takový jaký je. V tom dobrém i v tom zlém. Stáří má na světě své nezastupitelné místo, podobně jako slabost a smrt. I bolest může mít svoji důstojnost, pokud se jí člověk postaví čelem a neuteče. (04.02.2017)