Hausu

Obajašiho první vkročení do světa celovečerního (a nad to komerčního) filmu. Z experimetální scény přichází vybaven avantgardními technikami, které s lehkostí přetaví do podoby úchvatných speciálních efektů. Už sám tento přechod - od experimentu k divácky úspěšné komerci - ve své době prakticky nemá obdoby. Ze směsice horroru (no spíše vlastně pohádky) a typicky japonského žánru z prostředí teenagerek (s jejich silnou aektovaností, podivným humorem a ještě podivnejší stylizací) vychází divácky vděčný a přitom naprosto ojedinělý žánrový hybrid. Radostný horror. Obajaši svým propracovaným užitím jednoduchých triků (prolínačky, barevné filtry, pokrytí postav či objektů nereálnými texturami...) dosahuje mimojiné podobného efektu, k jakému se někteří dnešní filmaři dopracovali pomocí metody tekutého střihu (např. Ang Lee v Hulkovi či Robert Lepáge v Odvrácené straně měsíce). Navíc za pomoci záměrně nerealistických efektů utváří surreálnou atmosféru, v níž se bortí rozdíl mezi hrůzným a veselým. A tato směsice je opravdu opojná. (18.01.2009)

Až v souvislosti s tímto filmem jsem zjistil, že existuje něco jako "camp". A rovnou i, co to vlastně je. Naprostá míchanice všeho, co vás napadne. Záměrná, přehnaná, dotahovaná ad absurdum. Zatímco začátek vypadá jako vystřižený z nějaké soft erotické mýdlové opery, kdy fakt čekáte, že se ty studentky na sebe vrhnou a začnou se olizovat jako známky, po několika dalších střizích jste ve strašidelném baráku v lese pod útokem studentkožravé bestie zhulení pod vobraz. Prostě záměrně ulítlý úlet s několika výbornými scénami. Páč kde jinde zhlédnete tak perfektně natočenou scénu, v níž klavír sežere svou hráčku. Aneb když si nejste jistí, na co to vlastně koukáte, můžete si být jistí alespoň tím, že to pochází z Japonska. (16.09.2017)

Sežralo ji piáno! Ve strašidelných domech vás může potkat ledacos, ale pokud jej obývá tetička, co se živí nezadanými ženami, pak se připravte na nejhorší. Useknutá mluvící hlava, naporcované děvče, kanibalské pochutnání, záludná kočka s půvabným jménem Sněhová vločka. A co potoky krve, kdy v jedné chvíli v ní oběti doslova plavou a potápí se. Je to zřeštěné, surrealistické a navíc vtipné. Ale mně osobně se kromě různých nápadů (proměna muže v kopici banánů) líbila celková vizuální stránka. Některé obrazy jsou úžasně poetické, jako by byly z jiného světa. Haruko Wanibuchi s vlajícím šálem, dům na kopci s mořem mlhy pod sebou, hořící západ slunce a hodinový stroj zalévající se krví. Rozkošně divné, byť příběhová linka se neztratí zcela. Osud Oshare bude naplněn! p.s. kočky umějí otevírat dveře, zavírat je můžou ale jen mrtvé (22.07.2020)

Blbě se to popisuje slovama. Tohle je jeden z nejintenzivnějších filmových mindfucků, brainwashingů a WTF jaké jsem viděl. Totální art úlet, kde střih, ruchy, zvuky, efekty, herecké výkony, režie, hudba atd jsou úplně na hlavu a přitom se tváří úplně přirozeně a nenásilně. V 77. musely být v japanu v oběhu moc kvalitní drogy-jiné vysvětlení neexistuje... A povinně bych to pouštěl všem breptalům co breptají něco o tom, že Lynch je divný (nebo co). Plnou palbu tam mám nutkání vpálit ale z nějákého(blíže těžko určitelného)důvodu to neudělám.. (29.06.2013)

Šílená parodie na horrory plná filmařských vtípků, narážek a neúnavně valících se vizuálně propracovaných kompozic. Přes rychlý rozjezd filmu nedojde ke stagnaci, nápadů je celou dobu dostatek a nenastala jediná chvíle, kdy by mě napadlo alespoň uvažovat, jestli se náhodou nenudím. Poťouchlá, ale fungující (pouze v kombinaci s filmem;) hudba, zábavné obrazové koláže, radikální střihy spolehlivě udržující divákovu pozornost, vhodně zvolené představitelky hlavních rolí, několik skvěle ujetých nápadů (melouny...;)). Nic pro mrzouty, ale s dostatkem nadsázky výborná zábava! (06.12.2008)