Hausu

Tak Hausu, to je případ sám pro sebe. Mám velice rád experimentální filmy, ale tohle bylo trochu mimo mou mísu. Obdivuji nesmírnou originalitu, nápaditost a velice zajímavou vizuální stránku filmu. Už mi trochu připadá, že poslední dobou kazím filmům s málo hodnoceními celkový průměr. I přes jmenovaná pozitiva jsem se totiž u tohoto filmu nesmírně nudil a docela se těšil na konec. Horor z toho nakonec ani nebyl, ale to by v podstatě vůbec nevadilo. Celkově až příliš moc barevné a ta hudba. Tu hudbu, kterou zde někdo zmiňoval jako dobrou, to bylo snad to nejhorší. Celým filmem se linula v každé situaci taková slaďoučká znělka, která už mi na konci lezla extrémně na nervy, a proto jsem byl rád, že alespoň závěrečný song byl jiný. Ani ty mladé ječící Japonky mě nijak nezaujaly. Nejlepší byla asi postava tetičky. Hodnocení je nejisté, protože film byl oproti mým očekáváním dosti zklamáním. Asi tak, místy 2* místy skoro až 4*, ale to jen hodně vzácně. Budu shovívavý a prozatím, za tu originalitu, dávám tři, ale je klidně možné, že ta jedna ještě časem ubude. (24.07.2008)

tak tohle 100% nenatočil nikdo normální. Máme tu 1000 barev, létající hlavu, hudební číslo, divnej střih a pár divnejch hrátek. Tenhle film je strašná ujetina a já totálně nevěděl co se děje. Příběh jsem prostě nepochopil a ani se nesnažil, protože to co se děje ve filmu je prostě tolik že jsem na to neměl čas. Velmi chválím tím jak si režisér vehrál s barvama, které byly dokonalé a plno scén tím zlepšily. Bohužel jsem čekal mysteriozní duchařský horor a toho se mi nedostalo. (01.09.2012)

No do prdele... Tady to vypadá, jakoby pan režisér šňupal po večerech nějakou hustou mňamku. Každý svůj zážitek, halušku a vidinu si zapsal do notesu, a dojmy z toho vzniklé zakomponoval do filmu. Výsledek pak připomíná návštěvu matějské pouti na LSD. Bonbonová sladkost a pastelová barevnost jsou nejvýraznějšími elementy téhle podivné komedie, ale obsahuje samozřejmě mnohem víc. Malované pozadí, obraz v obraze nebo dětinsky rozverná hudba je pouze slabý výčet, každopádně mě osobně tahle šílenost zkrátka nepřišla po chuti. Pokud ale hledáte šílenou, hodně experimentální blbinku, kde klavír může žrát lidi a kung-fu školačka bojovat s telefonem, jste na správné adrese. (06.03.2011)

Psycho groteska. Myslel jsem si, že už mě nemá co překvapit. Že už mě nepřekvapí příběh ani vizuální stránka filmu. Omyl. Hausu je film, kde se parta náctiletých nevinných školaček vydá na výlet za tetičkou do jejího starého a tajemného domu. Všichni se chovají infantilně a mile. Slečny jsou rozpustilé, okolí je sladké jako cukrárna. Styl vyprávění se stále mění - nejdříve romantické drama, poté vzpomínání jako v němém filmu, prvky groteskního chování ze staré doby a pak horor. Celé je to proměnlivé, divné a šílené. Je to jako filmový pokus nekomponovatelných věcí do jednoho příběhu. Podivné triky, podivná hudba a vyvražďování. Konec jsem ani celkově nepochopil, ale ta forma je natolik bizarní, že těžko najdu ve filmové tvorbě něco podobného. (27.01.2013)

Sežralo ji piáno! Ve strašidelných domech vás může potkat ledacos, ale pokud jej obývá tetička, co se živí nezadanými ženami, pak se připravte na nejhorší. Useknutá mluvící hlava, naporcované děvče, kanibalské pochutnání, záludná kočka s půvabným jménem Sněhová vločka. A co potoky krve, kdy v jedné chvíli v ní oběti doslova plavou a potápí se. Je to zřeštěné, surrealistické a navíc vtipné. Ale mně osobně se kromě různých nápadů (proměna muže v kopici banánů) líbila celková vizuální stránka. Některé obrazy jsou úžasně poetické, jako by byly z jiného světa. Haruko Wanibuchi s vlajícím šálem, dům na kopci s mořem mlhy pod sebou, hořící západ slunce a hodinový stroj zalévající se krví. Rozkošně divné, byť příběhová linka se neztratí zcela. Osud Oshare bude naplněn! p.s. kočky umějí otevírat dveře, zavírat je můžou ale jen mrtvé (22.07.2020)