Vyprahlé životy
Vidas Secas
Barren Lives
Obsahy(1)
Revoluční příspěvek brazilské kinematografie ve vývoji slavného hnutí cinema novo. Estetika syrového obrazu rozvíjí autentické svědectví o neúrodné severní části země, kde živoří pětičlenná rodina. Marné je její úsilí najít ve vyprahlé pustině klidné místo před neúnavným sluncem.
Volnější adaptace stejnojmenného klasického románu Graciliana Ramose (česky 1959) vypráví o těžkém životě pětičlenné rodiny uprostřed nehostinné pustiny sertão na severovýchodě Brazílie. Zapomenutý svět, poznamenaný katastrofálním suchem, představuje jedinou možnou šanci pro řadu chudých přistěhovalců. Patří k nim také Fabiano a jeho rodina, která pravidelně „kočuje“ pustinou mezi jednotlivými a velmi vzácnými přívaly deště. Segment jejich dvouletého živoření tvoří námět pro syrově realistický příběh plný silných okamžiků každodenního boje o holou existenci. Klíčovým momentem snímku je motiv cesty. Setkáváme se s ním hned v úvodu, kdy Fabiano (Átila Iório) se svou ženou Vitóriou (Maria Ribeirová) a dvěma syny (Gilvan and Genivaldo Lima) za doprovodu věrné feny Baleii putují vyprahlou krajinou. Z neorealistického pohledu kamery na strasti putování a ze záznamu jejich nuzného vybavení vyplývá otázka, zda-li spíš než na začátku, nejsou na konci svých sil. Přesto se usazují. Přežívat se jim daří jen s vypjetím všech sil. Často nemají téměř co do úst a děti jsou nemocné. Jediné štěstí vysvitne v okamžiku, kdy Fabiano získá práci jako pasák krav. Pocit, že dostávají stejnou šanci jako skuteční lidé, ovšem záhy vyprchá, když se Fabiano nečekaně střetne s místním samolibým policistou. Poté, co je bezdůvodně vymrskán a prožije potupnou noc na policejní stanici, musí opět za svým údělem chudáka. Nepříznivé okolnosti přimějí rodinku, aby se opět vydala na strastiplnou pouť. Pouť osudovou, jemně groteskní, a hořce tragickou, vyprávějící mimo jiné o neschopnosti postavit se nepřízni osudu.
To však jenom prozatím, protože doba vzdorujících charakterů v brazilském filmu teprve přichází, ale nikdy by neměla tak skvěle připravenou půdu jako v případě dos Santosova filmu. Souvislost s pozdějšími opusy cinema novo je více než zjevná, protože asistentem v tomto případě byl budoucí rozhněvaný muž brazilské kinematografie Glauber Rocha. Přihlédneme-li k jeho filmům odehrávajícím se v oblasti nehostinné sertão, je jisté, že snímek jeho učitele dal žákovi do vínku autentický pocit mystické zkušenosti poutníka na cestě, před kterým se otevírá nedozírná šíře možností a především osobní prožitek existence. (Martin Jiroušek, LFŠ 2007) (oficiální text distributora)
(více)Recenze (14)
Zlatá Palma - výběr ()
Sertão. Výheň. Žena, muž, dvě děti a pes. Unavená chůze. Závislí na tom, jestli zaprší, nebo nezaprší. Respektovaný brazilský filmař Nelson Pereira dos Santos se touto syrovou (mj. díky nic nepřikrášlující kameře) adaptací románu Graciliana Ramose připojil ke tvůrcům cinema novo, hledajícím svébytný tvar brazilského filmu. Výlučnost zde spočívá v jednoduchosti. Krutá země. Lidé a zvířata. Životní podmínky podobné. Slova jenom když není zbytí. Hudbu nahrazuje nepříjemné skřípění volského potahu, jež se mění ze zvuku nediegetického v diegetický jako kdyby šlo o všudypřítomnou připomínku neutěšivého společenského zařazení postav. Jsou spoutáni s krajinou. Kontrastně v době, kdy Brazílie procházela prudkou urbanizací. Špinavost, drsnost, neveselost. Radost z tradičního karnevalu znemožňuje brutální zásah policie (její negativní vykreslení bylo jedním z důvodů zákazu filmu po vojenském převratu v roce 1964). Brazilská kultura, brazilští lidé, brazilský film. Spoluprožij, nebo nech žít. Apendix: námětová podobnost s Hrozny hněvu by tady byla, ale přiměl by Joadovy hlad k opečení nemluvícího papouška? 75% ()
(13) Určitě podstatný film brazilské kinematografie, ale moc mě to nevzalo. ()
Klasický snímek brazilského neorealistického proudu Cinema Novo z počátku 60. let. Scénář vznikl na motivy slavného brazilského románu Vyprahlé životy Graciliana Ramose (1938, česky SNKLHU 1959). Román i film pojednávají o těžkém životě chudé rodiny Fabiána, matky Viktorie, jejich dvou synků a fenky Baleii. Ti jsou v nehostinné poušti severovýchodní Brazílie zcela závislí na deštích, které vždy na krátký čas poušť zúrodní natolik, aby se v ní dalo načas přežít. Pak vždy ale nastane nesnesitelné sucho a rodina se musí stěhovat za obživou jinam. Atmosféra filmu umocněná černobílou kamerou a úspornou hudbou odpovídá všudypřítomného vedru, suchu a beznaději života chudé zemědělské rodiny. Pro mě osobně byl film zajímavější a mnohem působivější než kniha. Děj je tu komplexnější. V románu jde jen o sled několika epizod, zatímco film se odvíjí relativně plynule. Kniha je zaměřena téměř výhradně na členy rodiny. Oproti tomu zobrazuje film i město a farmáře, který si Fabiána najal na práci. Život rodiny je tak zařazen do širšího kontextu venkovského společenství lidí a působí kompaktněji. Zajímavé by možná bylo použít ve filmu hlediska jednotlivých členů rodiny (včetně fenky Baleii), jak se o to v jednotlivých kapitolách ne až tak přesvědčivě pokouší román. ()
Z toho nesnesitelného vedra jsem se potila i skrz obrazovku. A jestli se mám ještě někdy znovu narodit, tak hlavně ať nejsem domácí mazlíček v brazilské rodině. ()
Určité paralely s príbehom tohto filmu, je možné nájsť aj v dnešnom živote. Ľudia sú aj naďalej vykorisťovaní autoritami ( v každom odvetví a smere ) a držia hubu len aby nestratili prácu za pár grošov. V tomto snímku je to ale o to horšie, že tu proste naozaj zgegnete od hladu, pretože chudoba je ako choroba a práce je málo. Dnes sa aspoň človek môže obrátiť niekam...vtedy nemal kam. Ako film, je to technicky zdatné dielo a ten piesok, zaliaty slnkom, je doslova cítiť. Čo som však necítil, bola energia, ktorú môže dielo ponúknuť, ak si zvolí námet, ako je tento. ()
Takový neorealismus pobrazilsku, kdy se skutečně setkáváme s chudobou, která má mnoho podob, ale zároveň není zobrazována jako něco, co by mělo být nutně vymýceno. Ti lidé, kteří jsou zde ukázáni, žijí svoje životy, ale nevypadá to, že by si stěžovali. Jsou rodina a to je na tom pořád krásné a zajímavé. ()
ocenenia : MFF Cannes 1964 - Nominácia na 1. cenu ()
Pozoruhodná, avšak depresivní návštěva Brazílie a její nehostinné pustiny. Plná brazilského života a brazilské kultury. Sucho má rozhodně něco do sebe a přináší nám realistický pohled do života jedné chudé rodiny, která v nesnesitelných vedrech cestuje z místa na místo, každou chvíli bydlí někde jinde a pořád doufá, že jednou budou žít líp, dostanou se do velkého města, jejich děti budou moct do školy... Ale i přesto v téhle situaci dokáží nějak žít a pořád mají naději, že jednou bude líp. Ta naděje jim naštěstí přetrvá až do konce filmu a spolu s ní se posouvají zase dál, takže ten film naštěstí nekonční bezvýchodně a pořád je zde nějaká šance na zlepšení jejich životů. Natočené je to dobře a herci hrají realisticky (to se mi třeba líbí na filmech z Mexika a Argentiny, protože v nich herci hrají téměř vždy takhle - a hned pak ten film dokáže víc oslovit), takže po téhle stránce si nemám na co stěžovat. Má to i pár silných scén, z nichž nejvíc mě zasáhla ta úplně poslední, ale popravdě, posledních 15 minut je prostě silných samo o sobě. Chtěl jsem si tímhle filmem spravit mínění o brazilských filmech, které jsem po Bacurau a Boží lásce neměl zrovna pozitivní a naštěstí se to povedlo. I tak mě Sucho neoslovilo natolik, abych šel s hodnocením výš. A navíc prostřední část ve městě se poněkud táhla. Silné 3* ()
Film Vyprahlé životy je poetickou baladou utlačované a přesto stále přežívající duše brazilského Severovýchodu. Režisér Nelson Pereira dos Santos byl svěžím větrem v moderní přeměně brazilské kinematografie, podobně jako autor předlohy Graciliano Ramos v brazilské literatuře. Pozoruhodnou skutečností je také alagoaské město Palmeira dos Índios, jedno z natáčecích míst, ve kterém Ramos dva roky vykonával funkci starosty, než se plně vrhl na zářnou spisovatelskou kariéru. Brazilský Severovýchod je specifickým prostředím, byl základnou portugalské kolonizace, a drsné přírodní podmínky stojí jednak za největším zneužíváním chudoby velkostatkářskou elitou a autoritami moci, ale také vytvořily nepoddajnou duši, která tmelila lůzu a idealistické snílky v jejich odporu a zbojnické rebelii. Vyprahlé životy nevolají po vzpouře, ani netouží vzplanout pomstychtivostí, ale kreslí poetickou baladu syrovosti bytí a přizpůsobivosti přežití těch nejchudších, jejichž tíže negramotnosti jim nedává příliš možností vybřednout z bídnosti vlastních životů. Rovnoprávnost je pochybným termínem i v současné hyperkorektní hysterii, natož v živoucích podmínkách utlačování a vykořisťování nemajetných mocenskou a ekonomickou elitou. Hlavním cílem je zneklidnění, využívá monotónnost, sluneční výheň, soukromé naděje a nepřátelství arogantní pozice moci. Hrdinou poezie, obdivující zatracené duše, je Fabiano (pozoruhodný Átila Iório), hlava chudobné rodiny a honák krav, jehož tělo i vnitřní svět jsou přirozenou součástí vyprahlé krajiny. Nevzdělanost a chudoba je nejtěžší překážkou v plnohodnotném přijetí společností, která ve své povýšenosti ráda demonstruje svou převahu. Hlavní ženskou postavou je Sinhá Vitória (velmi zajímavá Maria Ribeiro), Fabianova manželka. Je chytřejší a pragmatičtější, doufá a věří v lepší životní úroveň, ale prostředí, ani způsoby nejsou ochotny změnu připustit. Důležitými postavami příběhu jsou oba synové (zajímaví Gilvan Lima a Genivaldo Lima), ještě malí a životem nezkušení bratři. Pro mladšího z bratrů je honácká práce otce romantickým dobrodružstvím, starší je znepokojen a zmaten tím magicky znějícím slovem peklo, nehmotným a nepochopitelným slovním termínem. Z dalších rolí je nutné zmínit vojáka se zásadním konfliktem Fabiana s mocí (Orlando Macedo) a statkáře, velmi výhodně zaměstnávajícího Fabiana (Joffre Soares). Vyprahlé životy jsou sice sociálně kritickou prací, ale působivé jsou díky svému poetickému zpracování o schopnosti přežití utlačované chudiny. Jedinečný to filmový prožitek! ()
Tento brazilský film je poměrně úspěšnou variací na neoralistické téma.Vypráví příběh o rodině, která v době velkého sucha hledá útošiště, kde by se mohla usadit.Jejich naděje však narážejí na četné překážky.Stojí rozhodně za shlédnutí(dostane-li se vám nějakou náhodou do ruky), zvláště jestli je realismus 40-50. let min. století vaším oblíbeným tématem.S nejlepšími filmy tohoto období si rozhodně nezadá. ()
3,5 "What is hell?" "It's where the damned go. Fires and red-hot pokers." "Have you been there?" Drsný príbeh jednej rodiny, snažiacej sa prežiť v krutých podmienkach nehostinnej pustatiny. Príbeh s jeho postavami pôsobí veľmi skutočne a napriek jeho pochmúrnosti je pútavý a vyžaruje z neho ľudskosť. Každej z postáv je venovaná časť filmu, všetky sú niečím zaujímavé, a to nielen tie ľudské, ale aj neskutočne milá sučka Baleia. Bola to práve ona a jej srdcervúca záverečná scéna, kto ma primäl zvýšiť hodnotenie z 3 na 4 hviezdičky (inak je to pre mňa tak na rozhraní). Silnou stránkou filmu je krásny, veľmi pôsobivý obraz. ()
Cesta mladej rodiny za lepším životom. Mierny nadpriemer, z ktorého vám zostane až neznesiteľne horúco. ()