Go, Go You Who Are a Virgin for the Second Time
Obsahy(1)
Dospievajúce dievča Popp je znásilnené štyrmi mladíkmi na streche obytného domu. Chlapec Tsukiji znásilnenie pozoruje z väčšej vzdialenosti. Po odchode násilníkov pristúpi k dievčaťu a začnú sa zhovárať. Ona ho požiada aby ju zabil, on to ale odmieta. Obaja vyjdú na svetlo so svojimi trápeniami z ich bolestivej minulosti, čo ich zblíži. Popp po chvíľke zistí, že Tsukiji je veľmi nebezpečný, no už je neskoro. Nešťastie na seba nenechá dlho čakať... (Astaroth12)
(více)Recenze (15)
V budovaní klaustrofobickej, priam až hypnotickej atmosféry bizardností na úrovni halucinogénneho tripu s omamným, sláčikovým hudobným podmazom vás tento extrémne nihilistický, pinku eiga film spoľahlivo pohltí. Aj keď paradoxne vo svojej krátkej stopáži pre mňa mierne naťahovaný, vzhľadom na dobu vzniku film vyznieva práve ako silne mrazivé opozitum k Západu a jeho "dobe kvetín". Ostatne k tomu ho viaže aj v samotnom závere zaradenie dobových fotografií z hroznej udalosti v noci z 8. na 9. augusta 1969... . ()
Exploiter konce 60. let s uměleckými ambicemi? Možná ... Každopádně opakované znásilňování, všudypřítomná nahota, do toho krvavé vraždění a totálně "mimo" dialogy až na nějakém dadaistickém stupni dělají z tohoto násilného flicku přece jen trochu víc, než jsou běžné exploitery ... Je to zajímavé, hodně japonské ... rozpracovaná problematika, možná? Ale čeho? Násilí, sex, vražda, sebevražda (v Japonsku velmi žhavé historické téma) ?? A nebo pouze rafinovaný trik vypovídající o problematice dospívání mládeže na pozadí násilného filmového masakru? Těžko říct ... ale zajímavé je to hodně. I když trochu umělé. Močení do obličeje a do úst v roce 1969??!! Nevídané ... :-) ()
Možné spoilery. Fyzicky nepríjemný krik znásilňovanej. Drsný úvod takmer odradil od sledovania celku. Dievča sa zrazu uprostred sexuálneho útoku dostane na moment do krajiny príjemného snenia. Zážitok je však to preň tak hrozný, že chce odísť z tohto sveta. Exekútorom má byť tichý svedok hromadného zneuctenia. Zádumčivý chalan v okuliaroch. Dievčina sa mu zverí: toto znásilnenie nebolo prvé. Poprosí chlapca aby ju zabil. Chlapec má zas spomienky na nájomníkov, ktorých musel odstrániť. Lebo páchali ohavnosti. Vraždí iba ak má dôvod. Pri nej nemá, lebo možno láska. Väčšinu filmu vypĺňajú žiadosti dievčaťa o zavraždenie. A chlapcove vysvetľovačky, naťahovačky, ďalšie vraždy, hry. Do toho skupina mladých povaľačov-násilníkov, fetujúcich čmuchaním lepidlo. Kompozičné riešenie záberov v spojení s freejazovým podmazom a folk songami originálne. Poézia a hypnotickosť vložená nasilu. Vďaka znásilneniu. Alebo inak sa opýtam: užívali by si diváci obdobne filmovo poňatú hypnotickú poéziu koncentračných táborov pri splynovaní Židov? Pretože v zásade ide o to isté. Poetizáciu a estetizáciu zločinu a smrti v umení - čo je aj trend časti kinematografie od polovice 60. rokov. Celý dej sa dá zhrnúť do pozície dieťaťa, čo drží v ruke kvet, trhá z neho lístky a mrmle si: "zabi ma, zabijem sa, zabi ma, zabijem sa". Plus obrazovo-hudobné ozvláštnenie. ()
Tenhle skvost snad ani nepotřebuje komentář. Wakamacu věděl co dělá a v jeho filmech je to znát. Jeho filmy lahodí jak očím tak uším. U "Go, Go Second Time Virgin" tomu není jinak, takže plnej počet hvězd. Tady není co řešit. ()
Taková hezká modernistická řezničina. Wakamacu pracuje dost epizodicky – jde o sérii znásilnění mladé dívky skupinou chuligánů a postupnou proměnu pasivního chlapce ve vraha –, a vede diváka k výkladu jednotlivých výjevů. Což samozřejmě neudělám, protože interpretací pinku eiga ve vztahu ke společnosti je už zbytečně moc. Spíš krátce popíšu, co mě bavilo. // Zaprvé, prostor! Příběh se odehrává na střeše bytového domu, kterou postavy nemohou opustit. András Bálint Kovács takový typ filmu označuje jako Closed-Situation Drama, ne nepodobné Andělu zkázy. Sice se mluví o zámku a klíčích, ale nikdo – mimo chuligánů – nemá snahu ze střechy odejít. Drží je tam nepojmenovaná iracionální síla. Omezený prostor hrdiny provokuje k, v tradičních společenských strukturách, nepřípustnému chování. Klasickou řeč nahrazuje násilí, iracionální výbuchy emocí, pasivita nebo znásilnění. // Komunikační ruptury pak vytváří distanci, se kterou Wakamacu pracuje brilantním způsobem. Pasivní Tsukio a nebohá Poppo se neumí emocionálně otevřít a zformovat tradiční vztah. Citová propast je zpřítomněna ve stylu dvěma způsoby: (a) buď jsou oba izolováni ve vlastních záběrech nebo (b) se nachází uvnitř jednoho rámu, přičemž každý obývá jinou stranu. Postavy se k sobě přibližují pouze ve scénách násilí, odmítání či znásilnění. Právě překonávání vyprázdněného prostoru mezi protagonisty je ústředním motivem s jediným výraznějším vývojem. // Epizodické vyprávění následuje značně specifický rytmus. Postavy jsou odcizené svému prostředí a povětšinou reagují pasivně. Ale ruptury se navracejí, tentokrát však tonální, protože nezaujaté reakce pravidelně střídají iracionální výbuchy smutku, smíchu nebo násilí. Po náladové explozi vše utichne a navrací se k pasivnímu a emocionálně distancovanému pozorování následků. Následné dialogy – o vztahu mládeže ke společnosti, neschopnosti budování vztahů a traumatizujících podmínkách dospívání s politickým přesahem k Mansonovým vraždám – pak považuji za nejslabší a nejvíce doslovnou část filmu. Takový tonální rozpor je však záměrný, protože ho doprovází i vztah mezi obrazem a zvukem. Optimistický hudební doprovod přerušovaný ostrými nářky kontrastuje s drtivým vizuálním násilím. // Film konceptuálně chápu, stejně tak respektuji snahu zavést exploatační soft-porno k estetickým normám spojovaným s vlnou modernistického filmu šedesátých let. Přesto však nemůžu říct, že by mi pinku eiga byly tak sympatické jako roman porno společnosti Nikkatsu. ()
Režisér Kódži Wakamatsu mal často problémy s cenzúrou, jeho drsné filmy častokrát s okázalými pornografickými scénami ho dohnali, aby si produkoval filmy sám. Aj tento snímok je nezávislý s minimálnymi finančnými nárokmi a na výsledku je to veľmi vidieť. Dej sa odohráva zväčša na plochej streche bytovky a sledujeme príbeh mladej dievčiny, ktorú hromadne znásilnia mladí delikventi a od náhodného svedka sa doprosuje, aby ju zabil. Film osciluje medzi sexuálnym násilím a istým spoločenským protestom, navzdory malej minutáži je však vleklý, jednotvárny. Snaží sa reflektovať na udalosti smrti Sharon Tate, pokus je to slabý a nudný. ()
Kôji Wakamatsu je jedním z průkopníků raného Pinku eiga a jeho filmy se dodnes těší velké popularitě. K natočení tohoto filmu se nechal inspirovat brutální smrtí Sharon Tate (jejíž fotografie se tu i objeví) a jejími vrahy. Přestože se tento kousek nese především dosti dramatickém duchu a nahota tu nehraje tak podstatnou roli, přestože je všudypřítomná, ve své druhé polovině se změní v ryzí exploitation. Krev bude stříkat opravdu všude, mrtvých se zde objeví taky dost a je jen velká škoda, že se vše odbylo pouze na řezničinu kuchařským nožem. Na tehdejší dobu celkem slušná práce, která ještě více okořenila již tak až „depresivní“ atmosféru. To samé se však dá říci i o jakési formě sondy do lidské duše (rozhovorů mezi Poppo a Tsukiem). Navíc se mi líbilo, že byl téměř celý film natočený černobíle. Dodalo to tomu ještě určité kouzlo okamžiku a hlavně celá umělecká stránka filmu byla skvostná. 70% ()
Zajímavě pojatý snímek, téměř celý se odehrávající na střeše;). První polovina je velmi dynamická a partie s divákem je skvěle rozehrána, posléze však síla poněkud vyšumí a film dospěje k očekávatelnému konci. Přesto jde o silnou a zdařilou dobovou výpověď, předznamenávající nastupující 70. léta. Inspirace skutečnou událostí slouží režisérovi k hloubkové psychologické sondě, neotřelým způsobem pojaté a divákovi podávané až jakoby podprahově. A děti...nečichejte tu barvu;) ()
Upozornenie: Tento film nech pozerajú len tí, čo už majú v japonskej exploitačnej tvorbe niečo napozarané, lebo ostatný tento film asi neprijmú a môžu dať dosť nízke hodnotenie a myslím si, že tento film si to nezaslúži. Film je natočený takou surrealistickou formou a príbeh nieje ani tak dôležitý, ale tá umelecká stránka filmu je výnimočné dokonala. Film plynie pomalí, režisér si povedal, že nemáme sa kde ponáhľať a urobil dobre. Aj mŕtvoly tu boli pôsobivo naaranžované, myslel na každý detail. Vizual bol krásny a aj vraždenie v tomto filme nevyznelo krute, ale neobyčajne. Film bol točený hlavne pre menšinového diváka ako pre masu a to je vidieť. Ked sa mi film rozležal pár dní v hlave dávam plný počet a to hneď po skončení filmu som uvažoval nad 3*, asi to budem robiť častejšie. ()
Dokonalá ilustrace vztahů mezi normálním a šíleným, ambivalentnost mezi pozitivním a negativním chápáním aktů, jako je znásilnění či zabití je neuvěřitelně zneklidňující. Jako většina Wakamacuových filmů. Jestliže například ve Violated Angels dosahuje podobných účinků Godardovským využitím nesouhry obrazu a zvuku (úsměvy versus noisové skřípění...), zde sice též trochu obdobně používá bezstarostnou jazzovou hudbu u násilných scén, ale přenáší se to i do jiných rovin: snad nejvíce zneklidňující je předposlední scéna, kdy se obě hlavní postavy poprvé jakoby bezstarostně smějí (do té doby se chovaly naprosto tragicky, smrt jim dýchala na záda), ovšem jejich radost rozhodně neprýští z toho, že by se myšlenek na smrt či o smrti a zabíjení vzdali... ()
Třetí hvězdu dávám jen za odvahu tvůrců přijít s něčím tak drsným ještě na konci šedesátých let. Sice japonské exploitation bylo vždycky o kus odvážnější a možná existuje ještě odvážnější staršího data, ale na to jsem zatím nenarazil a v jiných zemích už vůbec ne, takže to vnímám i jako pravděpodobnou inspiraci Poslední dům nalevo nebo Plivu na tvůj hrob. Má to ve filmovém světě význam, který si uvědomuji, ale zároveň je to film, který svým způsobem už zestárl. A teď nemyslím zrovna filmařskou stránku (scéna znásilnění je natočená dost nepříjemně), ale Wakamacuvo umělecké podání dopadu potlačování emocí u Japonců a zla v nás. Sice chápu, co mi to chce říct, ale buď je to podané natolik lokálně, že mi uniká větší hloubka, nebo to je vcelku vlastně strašně banální. Taky mi teda vadila typická přehnaná japonská expresivita, která dává důraz na všechnu tu depku neustálým opakováním stejných replik, ale to už k Japonsku patří (i když přiznávám, že dvakrát mě to spíš rozesmálo než znepokojilo). Spíš jsem od té hodiny čekal víc. A přitom ta pomalá atmosféra by mohla fungovat, ale zabíjela ji přehnaná doslovnost, která je sice jedním ze dvou základních typů japonského psychologického filmu, ale filmy s ní stojí často na ní, zatímco tohle svoji stopáž chce táhnout atmosférou. Lépe by to fungovalo, kdyby to byl druhý typ japonského psychologického filmu; tedy takový, kde je vše důležité řečené buď obrazem, nebo mezi řádky a moc se tam nemluví. Takhle to na mě silnější dopad celkově nezanechalo, jen ve dvou nejdrsnějších scénách. Slabé 3* ()
Koupím si slona a zašeptám mu do ucha - tak to pozor, zase se przní. Film o prznění člověka a historie. Film o prznění duše. Poetika snímku je, pro mě, umělá. V některých částech nesledovatelná. V některých částech filmu jsem ve svém mozku schválně vyzval k bujarému tanci růžové králíčky, protože už toho nesmyslného násilí mám vcelku dost. Toto je mé druhé znásilnění, zabij mě, zabij mě. A šup, máš tam znásilnění další, zabij mě, zabij mě. Nakonec stejně musíš skočit sama. Žena je snůškou neskutečné síly, kterou tak dovedně skrývá za slabost. Zabij mě, zabij mě, na tomhle světě žít, to je trest. Svatá pravda. ()
Audiovizuálne ide bez pochýb o výnimočné dielo, ktoré si vystači s minimálnymi prostriedkami k dosiahnutiu mimoriadne pôsobivých scén. V rovine obsahovej ide o dielo komplexné a zaiste mierne šokujúce, obzvlášť v dobe vzniku. Podobne ako vo Violated Angels tu Wakamatsu zobrazuje pre mňa obzvlášť nepríjemné témy a ostáva pomerne nezaujatý, neodsudzuje. To z filmu robí neľahko stráviteľné dielo, a myslím si, že to je na ňom práve to silné a dôležité - svojím spôsobom tento film núti myslieť a zaujať stanovisko u diváka. V kontexte dobových udalostí muselo ísť ešte o podstatne silnejší zážitok, ale keďže s kontextom nie som až tak zoznámený, moja nevedomosť ma čiastočne oberá o zážitok. Napriek tomu ide o výnimočný a silný film, i keď rozhodne nie veselý alebo radostný - práve naopak. Určite nám však treba aj takéto filmy, o tom niet pochýb. 4,5*. ()
Film natočený za 4 dni na streche budovy, kde Wakamatsu býval. Začína sa rovno ženou v objatí muža. Po pár momentoch ale zisťujeme, sex je jej vnútený a unášajú ju štyria muži na strechu. Režisér zobrazuje znásilnenie tentokrát sugestívne, všíma si všetky detaily ženy aj mužov. Deti kvetov v jeho ponímaní boli bezohľadné hovädá, ale to už je Wakamatsu. S úvodnými titulkami prebieha znásilňovanie podporené melancholickou hudbou. Ako aj v Okasareta hakui, aj tu Wakamatsu prepína z čiernobielej na more vo farbe, no tu to nesymbolizuje fantáziu postavy, ale prináša len ďalšie znásilnenie. Všetko zobrazené zlo vo filme slúži Wakamatsuovi na rozoberanie hlbokej existenciálnej krízy otázky žiť či nežiť. Rozhodne pútavé. Máme tu aj ľahké búranie štvrtej steny, kedy sa mladík v okuliaroch do kamery pýta diváka, či to ona už spravila. Cením kvalitu filmu, ale až toľko rozjímania mi nesedí. Keď si už divák myslí, že sa už film z existencializmu nedostane, nastupuje dômyselné využitie Chekhovs gun niekoľkých hlášok vyústené aj tak v prekvapivú pointu za použitia farby namiesto čiernobielej. Po prepnutí na čiernobiely obraz krv vyzerá inak, vyzerá ako biela, možno je to len režisérov vnem, kedy namiesto červenej tekutiny použil bielu. Režisér tu farbu využíva len na zobrazenie násilia a niekomu nechutných udalostí, čiernobielu využíva na zobrazenie násilia aj diania mimo násilia. Ku zdôrazneniu zla využíva aj pochmúrnu hudbu strunového nástroja. Záver je Wakamatsuovsky zvláštny, keďže pred poslednou scénou rozhovoru ponúka slideshow komixu, fotiek Romana Polanského a Sharon Tate (ktorej vraždou sa Wakamatsu inšpiroval), výhľadov zo strechy a zobrazovanie miest diania. Končí samozrejme radikálnym činom, ktorý dotvára hudba trúbky s posledným počením, a to: nefetujete riedidlo. Film je zaujímavý, na druhú stranu mám radšej režisérove filmy, ktoré sa zaoberajú viac sociálnou vykorenenosťou, pri ktorých sú hlavný hrdina a jeho konanie jasné už od začiatku a priamočiaro sa rozvíjajú, pričom sa konanie hrdinu opakuje až ku istému nevyhnutnému koncu. Wakamatsu ukázal, ako by vraždil introvertný študent či osamelý robotník, teraz viem jeho interpretáciu vraždenia básnikom. ()
Extrémní násilí fyzické i duševní v dobovém portrétu nihilistického mládí.(70%) ()