Reklama

Reklama

Araya

  • Venezuela Araya
Dokumentární
Venezuela, 1959, 90 min

Obsahy(1)

Jeden den z těžkého života lidí žijících na poloostrově Araya, kteří dobývají sůl a rybaří, zaznamenala venezuelská režisérka a předchůdkyně feministických tendencí v latinskoamerické kinematografii Margot Benacerrafová v dokumentu, který byl srovnáván s Flahertyho a Viscontiho díly, na festivalu v Cannes byl oceněn společně s filmem Hirošima, má láska a poté, co jej viděl Jean Renoir, tak prohlásil: Především Nesmíte vystřihnout jediný obraz! (MFDF Ji.hlava)

(více)

Recenze (4)

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Není to příliš originální, dokumentů o těžké práci nuzných a potřebných byla natočena celá řada. Ale co naplat. Taková je pravda. Nicméně celá řada takových filmů se nemůže rovnat celé armádě filmů natočených o zbohatlících z luxusních čtvrtí nebo důchodcích nakládajících půlmetrákové zboží ze supermarketu do svých nablýskaných (nikoli luxusních, na to už zase nemají) aut. Vydělat si jeden den na druhý byl kdysi standard. Japonští trhovci, když si (kdysi) vydělali na druhý den, sbalili své sakumpaky a šli domů. Jejich děti (dnes) zamořují celý svět (nedávno jsem pozoroval celé tlupy v Telči) podivnými tanci s mobily na tyčkách. To jsem ale hodně odbočil; nebo snad ani ne? Pozn.: Tatím je tu jen jedna recenze, a tak mohu polemizovat pouze s Radko ***: "Zredukoval totiž rozsah mimopracovnej doby na prípravu jedla, hygienu a spánok." - ono se toho asi moc stinout nedalo, ale současně neochybuji, že polovina výdělku šla na alkohol. "..potvrdzovali trpkú pachuť falošného moralizátorstva spoločností, kde sa podobné myšlienky stali záštitou monopolnej politiky" - přestože výraz "monopolní politika" slyším poprvé, myslím si, že tomuto vztahu docela rozumím. ()

Radko 

všechny recenze uživatele

Monotónnosť kolobehu driny, potu, soli a nedostatku pitnej vody príkro kontrastuje s romantickým prostredím krás pobrežia a žiarivo bielych slaných návrší. Dokument reznutý neorealistickým komentárom živo opisuje strádania ľudí, generačne zrastených od detstva s ťažbou soli alebo rybolovom. Iná voľba nie je a v nehostinnom pobrežnom páse Venezuely asi ani dlho nebude. Účastné sprievodné slovo, familiárne opisujúce jednotlivých otrokov práce a ich prežívanie pripomína dokumentárne filmy Jeana Roucha o ťažkej práci afrických námezdných robotníkov. Napriek tomu dokument pôsobí trochu sploštene. Zredukoval totiž rozsah mimopracovnej doby na prípravu jedla, hygienu a spánok. Veď ten predvedený tanček určite nebol jediným spestrením upracovaných, ale svalnatých a vráskami utrpenia nepoznačených mužov i žien. Demonštrácie zlých podmienok pracujúcich možno prospievali propagácii sociálne solidárnych myšlienok v akademických kruhoch a na filmových festivaloch, ale vynechaním životných radostí len potvrdzovali trpkú pachuť falošného moralizátorstva spoločností, kde sa podobné myšlienky stali záštitou monopolnej politiky. ()

Galerie (6)

Zajímavosti (1)

Reklama

Reklama