Dr. House

Temné bubny duní, nejdřív potichu a pak čím dál hlasitěji a rychleji. Tam ta da, tam ta da, tam ta da.... Zazní fanfáry a přichází ON. Ne, není to všech srdcí šampion (i když by dost dobře mohl být). Je to mistr. Sarkasmus, bezohlednost, sobeckost a vybuchující gejzír potlačovaného hněvu z bolesti fyzické i psychické... to jsou jeho další jména. Přichází House, který se násilím vkulhává do našich sympatií. Svojí holí se rozmáchne jednou, dvakrát, nalevo, napravo a skolí všechny blbce opodál i s jejich ubohou tělesností. Porazí jejich víru v Boha, lásku, dobrotu a život bez bolesti stejně, jako ubohé bludy, kecy a bulíky, co mu snaží navěsit na nos. Ví, co chce a dělá, co nepotřebuje. Vlastně nežije a jen se protlouká životem, protože pro něj smrt nemá smysl. Sere všechny, kdo ho mají rádi a všichni, koho má rád on, serou na něj. Až na jednoho rytíře ve stříbrné zbroji. A družinu poddaných, kteří si postupně probíjejí cestu ve svém kariérním a osobním životě, i cestu k Housovi. A podle mě se to nakonec povedlo hodně z nich... Asi tahle nějak by to mohlo být. Nebo je. Koukat na House je paráda. Ani nevím, co přesně mě na tom bavilo nejvíc, ale nejspíš právě House sám. Ale nemůžu říct, že by mi byly ostatní postavy jedno, měla jsem jich půlku celkem ráda a ta druhá polovina (až na vyjímky) mě zase zajímala. Byl to můj první seriál kriminálkového typu (tzn. co díl, to případ). Má to i svoje smutný okamžiky, pro někoho jako já nebylo moc těžký občas uronit slzu (případně menší vodopád). Vážně pěknej seriál. (21.11.2014)