Pán času - Série 6 (2011) (série)
The Girl Who Waited
Obsahy(1)
Posádka TARDIS letí na nádhernou planetu Apalapucia. Bohužel dorazili v době, kdy na planetě řádí jednodenní mor a planeta je v karanténě. Jak brzo zjišťují, mor není to jediné, co je tady špatně. (Varan)
Recenze (5)
Nevka: Skvělý komentář. Nemusím psát ani o písmeno víc. Jen snad své hodnocení - další výborný díl s mou zatím nejoblíbenější reinkarnací Doktora. ()
slabý scénář, špatně zahrané... a laciný námět pokoušící se o nějakou úplně zbytečnou symetrii mezi Rorym a Amy - s nějakými změnami, které žádné z těch postav moc nesvědčí. | Na další zkouknutí: ten díl je strašnej :/ Šetřící nízkorozpočťák co stojí jen na "scénáři" (nápadu a zpracování + dialozích), kterej je ale hůř než jen špatnej. Kdyby to přítelkyně nechtěla vidět, tak bych to vypnul někde v půlce (což je něco, co se mi u Doktora nestalo až do konce seriálu s Capaldim). ()
Co chcete přirovnávat k Válce Roseových, k tomu, jak se mění vztahy mezi lidmi a jak jim chcete dát vědět, co pro vás znamenají? Když vidíte, jak se mění. Jak se všechno mění. ()
Koncept epizódy bol veľmi znamenitý. Rovnaká miestnosť, ale odlišné časy, čiže dva časové prúdy bežiace rôznou rýchlosťou. Účelom tohoto časového zrkadla bola synchronizácia týchto časových prúdov. A naša Amy nešťastnou náhodou naskočila práve do toho rýchlejšie plynúceho časového prúdu, čím nám vznikli dve časové roviny, ktoré umožnili Amynmu budúcemu ja uzrieť svetlo sveta. Avšak existencia dvoch Amelii súčasne viedla k vzniku časového paradoxu, a taktiež Rory bol postavaný pred ťažkú voľbu. Doctor bol však rázny, keďže si uvedomil, že TARDIS by obe Amy na palube skrátka neuniesol. Rozlúčka to bola teda silná, dojemná a emócie, ale aj slzy, sa len drali výbušne von. Najviac chválim Karen Gillan a Arthura Darvilla, bez ktorích by tieto srdcervúce scény ani zďaleka tak dobre nevyzneli. ()
Epizoda sama o sobě mě nijak zvlášť neodrovnala, i když opět pracovala s fajn dilematem, co dělat se "zbytečnou časovou odchylkou a chybou", která ve finále také cítí a žije. Každopádně jsem si dovolil sepsat krátký komentář už proto, že vývoj postav, který MacRae ve scénáři nastoluje mi dává smysl. Když to vezmeme kolem a kolem, bylo vždy tak trochu podivné, jak se tady vlastně objevil vztah Amy a Roryho. Když se poprvé Arthur Darvill objevil svého času v Benátkách, kroutil jsem hlavou, kde k němu Pondová přišla a popravdě jsem čekal, že bude hrát roli nějakého přechodného sidekicka, který za několik dílů nadobro zmizí. Nicméně čas běžel a já si na toho troubu postupně zvykal. Skončilo to tak, že byl pro mě naprosto rovnocenným společníkem pro Doctora, který je v podání Matta Smithe nepochybně skvělý (na Karen nemá v oblíbenosti ani jeden, ale to je zase jiný příběh). A právě tato symetrie, kterou kritizuje někde pode mnou v komentáři sirien smysluplně vysvětluje, kterak k tomuto "svazku" Pondových došlo. Věty, které zazní při dialogu mladé a staré Amy totiž dokonale reflektují můj postupný vývoj pohledu na Roryho. A to cením... Není přeci jen cílem seriálů, aby se divák ztotožnil se "svými" postavami? ()
Reklama