Eliso, můj živote

Před projekcí jsem se dozvěděl, že Saura čerpá s Bunuela a Bergmana - souhlasím - Bunuelova snovost, prolínání realit a nerealit (upřímně řečeno v poslední části filmu jsem již neměl ani sílu šifrovat co je realita a co nikoliv a co jaký symbol představuje) / Bergmanova pochmurnost a cit pro nahuštěné dialogy. Ale ani Bergman ani Bunuel nepatří vyloženě mezi "lehké" režiséry. A podle mého prvního setkání s Carlosem Saurou si dovoluji tipovat, že u něj se bude jednat o totéž - Eliso, můj živote je pozoruhodný film s mnoha výbornými momenty (Elisa a Antonio a jejich rozhovor v autě, zmíněné snové pasáže aj.), ale velice často také nudí. V závěru už jsem jen cynicky čekal, kdy otec skoná. Celkově - alespoň pro mne příliš rozvláčné, dlouhé, bezdějové...ale zajímavé. (13.05.2009)

Moc dobře jsem udělal, že jsem jednou zase po velmi dlouhé době sáhl po Saurovi. Natočil již poněkolikáté velmi přesvědčivou, psychologickou sondu do zákoutí jedné, ženské duše, v čele, s tehdy velmi půvabnou Geraldine. Možná bych šel i do plných, ale to bych já, starý vůl nesměl splašit tak otřesné titulky, které můj dojem, chtě, nechtě srazily dolů. Omlouvám se, Carlo, příště si dám větší práci a další film zase zvednu, slibuju na svůj pupík. (15.03.2016)

Upraveno v říjnu 2022. Eliso, můj živote je alegorií par excellence. Carlos Saura vytvořil alegorickou koláž, jeden ze svých nejpozoruhodnějších filmů, hlubokomyslné a mnohovrstevné dílo. Pokud chceme mluviti ve spojení se Saurou o surrealismu, tak rozhodně zde. Skutečnosti (je jich vícero, mají odlišné výchozí body v zorných úhlech pohledu) jsou promíchány samy se sebou, zároveň se mísí se vzpomínkami (jsou zkosené časem a lidskou pamětí), představami (do čehož lze počítat i vzpomínky skrze někoho jiného) a touhami (i potlačenými). Největší zájem se upírá k umění, k literatuře, k divadlu, k filmu, k různým prvkům (jako obraz - zde estetické výtvory kameramana Tea Escamilly -, nebo hudba) a ke vztahům (k těm vzájemným, ale také k těm skrytým), k textům a k jejich rozdílným interpretacím. A ještě je do toho všeho vmáčknuto filosofické vyprávění, úvahy o základních strukturách civilizovaného světa, tužba po dosažení původní jednoty (tedy té lidské, nezkažené civilizací, již žádá Rousseau, když volá po návratu k přírodě, což však vlastně znamená tu "božskou", neboť ještě nebyla poskvrněna ani hříchem, ani pochybností nebo pochybením), fraška a fikce. Je zde Pedro Calderón de la Barca, barokní básník, voják, dramatik a kněz, se svou hrou Velké divadlo světa, neboť "náš život je komedie a celý svět je divadlo frašky, všichni v něm jsou podvodníci a autorem je Bůh". A také spisovatel, jezuita a filosof Baltasar Gracián se svou satirou, protiklady, změnami pohledu. hříčkami, vrstvami, pudy, zklamáním, nevinností a existencialismem Kritikonu. A ještě Pygmalion, zkoumání svobody (osobní, umělecké, společenské, vztahové, bytostné), hudba (novátor Erik Satie), kastilský venkov, Segovia a poezie. Hlavním objektem zájmu je Luis (vynikající Fernando Rey), muž, jenž před lety opustil rodinu. Aby přesto nikdy nepřestal být činorodým v duševní oblasti. Skromně, svérázně, nejbytostněji. Dalším objektem zájmu je Elisa Santamaria (dobrá Geraldine Chaplin, rovněž v roli své matky, a jako malá pak Ana Torrent), Luisova dcera se svou vlastní vztahovou nevzhledností. Je prostředkem Luisova vykoupení i osvobození, je jeho účinem i následkem. Z dalších rolí: Luisova dcera a Elisina sestra Isabel (Isabel Mestres, jako malá pak Arantxa Escamilla), Isabelin manžel a idealističtější právník Julián (Joaquín Hinojosa), nebo Elisin manžílek Antonio (Norman Briski). Eliso, můj živote: vskutku pozoruhodný Saurův film: alegorická filosofická báseň o umění, o životě, o svobodě, o základních strukturách i vzájemných vztazích. Ponechme stranou otázku, zda je transcendentní Bůh, absolutní substance, totožný s Bohem-Stvořitelem, avšak právě Stvořitel je tím, kdo lidem určuje role, a je pouze na nás, nakolik dokonale postavu vytvoříme. Ojedinělý filmový prožitek! (22.10.2009)

Nádherně nejednoznačná filosofická báseň, ve které si divák může při sledování vybrat rovinu interpretace. Buď jde o dialog spisovatele se svou postavou, nebo ponor do myšlenkových světů dvou kdysi blízkých, dnes však odcizených lidí, kteří uvažují o opětovném setkání (prolnutí konce se začátkem) z důvodu krize a nemoci, nebo jde o myšlenky umírajícího otce naposledy se setkávajícího se v myšlenkách se svou dcerou, anebo o reálné setkání odce a dcery na venkově. Bohužel přes veškerou filosofii a prolínání vnitřního a vnějšího světa je film nejsilnější v realistických scénách - třeba rozhovor s manželem a následný výbuch pláče. I tak jde o umění v nejlepším slova smyslu. (20.04.2011)

Dosť náročný film na sledovanie, keďže to prelínanie reality s fikciou je niekedy až nerozpoznateľné a k tomu ešte aj tá dĺžka a rozvláčnosť filmu si vyžadujú od diváka veľa sústredenia. Ja som sa síce sústredil, ale aj tak ma to až tak nechytilo, aby som hodnotil nadpriemerne. Herecké výkony však určite stoja za povšimnutie. (19.01.2011)