Maminka slaví 100. narozeniny

Saurova obsáhlá znalost umění proti němu začíná pracovat. Maminka slaví 100. narozeniny je jinotaj přímo prolezlý nejrůznější symbolikou, odkazy a jejich obdobami, což je chválihodné pro své jednotlivosti, zhouba pro celek. Vybízí k detailní analýze, s větším odstupem ale dostává tvar poměrně jednoduché sociální alegorie. Uvidím, zda něco změní zhlédnutí spřízněné Anny a vlků. (23.11.2012)

Zatímco Anna a Vlci sázela na průhlednou a promyšlenou metaforu, jež působila spíše akademicky a nestrhávala, její překvapivé pokračování je úplně o něčem jiném. Je to neskutečně provokující film, který udeří diváka již svým úvodem, tím, jak postavy jednají a jaké mají vztahy - jako by film Anna a vlci byl zcela popřen, vymazán, zapomenut. Saura si rád zahrává s lidskou pamětí a staví na ní své složité narativy, zde si však dovolil zajít ještě dále - hra se totiž přesunula na paměť diváka, který má v hlavě příběh nebohé Anny mezi vlčí smečkou a při sledování jeho pokračování má nutkání vstoupit na plátno a křičet, jestli se všichni náhodou nezbláznili, copak si nepamatují na to, co se opravdu stalo, nebo jsou absolutní pokrytci? A právě na tomto pocitu a jakési bezmoci a zmatenosti z nových vztahů staví Saura svou další velkou metaforu, metaforu postfrankistické společnosti, v níž je náhle vše složitější, nejednoznačnější, zcela jiné. I samotná postava tyranské "maminky" jako symbolu španělské tradice a tyranie prochází neobyčejnou proměnou a stává se i přes své schopnosti novou obětí. Přidanou hodnotou k interpretační hře, která má nyní značně otevřený rámec (není nakonec důležitější hrdinčina autoterapie, snaha postavit se minulosti čelem?), je neuvěřitelná a zároveň krutá grotesknost a karnevalovost, jež nabývá vrcholu při bizarní narozeninové oslavě, jež se náhle zvrtává v geniální vizuální metaforu národního traumatu a jeho až pohádkové překonání znamenající jistou naději do budoucna. (25.11.2012)

Saura si dělá z diváka trochu prču, Anna žije a nevzpomíná nerada. Člověk mu to docela rád odpustí, protože film je plný symboliky, nepřehnaného intelektuálna a konec konců i pravdy o lidských duších. Navíc se skvělou hudbou i kamerou. Chcete si zapíchat s moc krásnou španělkou? Stačí přivézt na venkov paklíček trávy a puknout si s ní jointa na verandě. Pak vás pozve do postele stylem Ano nebo Ne. Opravdu originální milostná scéna. Miluji své syny nade vše, říka přesvědčeně matka, chtějí mě však zabít. I holky tu milujou uniformy, ne na chlapech ale na sobě...Jo a ještě něco: Dejte pozor, jsou tu všude pasti! (08.02.2009)

Ačkoliv holduju tvorbám režisérům se silným osobním vkladem a čímsi, co by se dalo nazvat autorským rukopisem, tak Carlos Saura mě svým stylem úplně míjí. Tento film jsem nepochopil a ani jeho předchozí díl mně nijak nezasáhl. Zkrátka nevím co tím režisér zamýšlel. Hranice mezi geniálním filmem a slátaninou může být někdy nepatrná a tento film bych do první jmenované skupiny nezařadil. Jediné co bych pochválil jsou slušené herecký výkony, které by se ale lépe vyjímaly třeba v nějakém filmu od Luise Buňuela. (21.06.2012)

Upraveno v říjnu 2022. Maminka slaví 100. narozeniny je metaforickou satirou, nestydatě jízlivou. Franco sice již není mezi živými, avšak to neznamená, že rozervanost a konflikty věcí minulých jsou vyřešeny nebo překonány. Co znamená naděje pro jednoho, je pro druhého rozpad snad všech hodnot. Kročeje lidí vedou jinými cestami, avšak cíle povětšinou zůstávají stejné. Křesťanská víra ztratila svou asketickou přitažlivost, touha po sjednocení s božskou substancí přetrvala. Existencialismus s hédonismem se stávají protiváhou k prospěchářskému kalkulu bez zábran. Pokušení přestalo být smrtelným hříchem, vysvobození ze zajetí se projevuje zdivočením etického povědomí. Minulost je mrtvá, tkví hluboko svými kořeny, je vražděna a také přetrvává. Budoucnost podléhá stříbrným flitrům, zavrhuje vše minulé, a přitom též vraždí části sebe sama. Saurovy metaforické koktejly jsou štiplavé, nenechávají kámen na kameni, obrazy Tea Escamilly jsou vášní a pudy strženy proudem víru rozpadu starého ve střetu s novým, nástup demokracie je provázen porodními bolestmi. Pokoušenými a zkoušenými postavami zvenčí jsou bývalá guvernantka Ana (Geraldine Chaplin) a její sváděný manžel Antonio (Norman Briski). Rozpad staré doby a moci: stařičká, nemohoucí, epileptickými záchvaty trpící matka a dosud vládkyně panství (dobrá Rafaela Aparicio), neúnavně pokoušející se do nebe vzlétnout mystik Fernando (Fernando Fernán Gómez), zestárlý erotoman Juan (José Vivó) a jeho zatvrzele chamtivější manželka Luchi (Charo Soriano). Novou, od dogmat (přesto v nich částečně stále dlící a z nich čerpající a zároveň proti nim rebelující) osvobozenou generaci zastupují Juanova a Luchiina vyrostlá dítka: požitkům vstřícná Natalia (Amparo Muñoz), disciplinovaně kalkulující Carlota (Ángeles Torres) a svébytně přemýšlivá Victoria (Elisa Nandi). Maminka slaví 100. narozeniny: vyrovnávání se s vlastní minulostí není zdaleka u konce. Dosáhlo se sice vysvobození, avšak demokracie má již spotřební příchuť prodejnosti a lascivnosti. Nejtěžší je osvobození sebe od sebe sama. Je to svižné, zábavné, sarkastické. (23.10.2009)