Pohádka o houslích a viole

Pohádka, ze které mám takové rozporuplné pocity. Na jednu stranu je hodně zajímavá, nezvyklá - mírně tragická pohádka, ale poučná, trochu ve stylu K.J.Erbena. Je v ní pěkná smyčcová komorní hudba i krásné kostýmy a interiéry (důsledně dodržovaný empír, pastva pro oči). Vladimír Dlouhý a Martin Stropnický tradičně excelují, padají skvělé hlášky o "tetičce Antoinettě". Na druhou stranu je hodně nejednotná - jednak není jasné, zda je pro děti nebo pro dospělé, jak už tady napsal D28. Mimo jiné kvůli tomu množství porodů, naznačenému sexu a nemanželskému dítěti - to je podle mě na pohádku trochu moc. A také scény z chalupy vypadají jako z vesnické tragédie, zatímco scény na zámku jako by lehkostí a vtipností z oka vypadly studiovým pohádkám režiséra Hanuše. To by se dalo pochopit, koneckonců hraběcí rodině, která momentálně nemá větší starosti, se určitě žije lehčeji než chudým vesničanům. Ale když dojde na osudové protnutí těchto dvou světů, je nějaké nedotažené, což ještě akcentuje herecká topornost představitele hlavního hrdiny. Dějová linie je propracovaná, ucelená, ale nemohla jsem se ubránit pocitu, že příběh šel vyprávět lépe. Výsledek: pohádka, která mě zaujala a nelituju toho, že jsem ji viděla, ale moc se nemám k tomu ji někomu doporučit. (21.06.2012)

Jiný název: Pohádka pro housle a violu. Sice ne kulisová, ale také hodně smutná pohádka, která vaše nedělní odpoledne rozhodně nijak nerozjasní. Příběh výrobce houslí, který tak rozumí dřevu, až ho jednoho dne duch dřeva „obdaruje“ slibem, že když dokáže za jedinou noc vyrobit z kusu dřeva housle a když na ně bude hrát jeho syn, bude z něj houslový virtuos. Ale pozor, na housle smí zahrát pouze jeho syn, jinak tatínkovi pukne srdce. Super dar, co?! Syn se ale zrovna příliš nevyvedl, vydal se do světa a náš tatík tak zůstává sám s synovou milou, kterou naučí hrát na violu. Na této pohádce snad kromě tradičně výtečného výkonu Vladimíra Dlouhého není nic v pořádku, zvláště když nekončí zrovna radostně. Prostě pohádka, která nemá s tradiční českou pohádkou nic společného. Hudba: Petr Malásek (05.08.2010)

Bohužel - mě to silně připomnělo pohádku Husličky z javora z r.2000, ovšem na motivy slovenské balady. Tam se to obejde i bez porodů (zato naznačují sebevraždu). Tady jsou dvě linky (zámek, chalupa) dost nevyvážené. Náprava se děje nějak zázrakem, a chudák starý otec ani nedostal šanci. Rozprávka pracuje s psychologií houslaře, chutí něco dokázat, zbohatnout, proslavit se - a tvrdé procitnutí, že bez lásky to nic není. Česká pohádka nabízí "fracka", který zřejmě umí jen ohrnovat nos a svést děvče. Také k čemu bylo to celé muzicírování a stavění houslí, když se pak živil povoznictvím? Na co tedy dar Ducha dřeva? Z mého pohledu to bylo dobré jen na to, aby se otec na syna nevykašlal a vychoval ho. A aby měli autoři co točit. (14.12.2016)

Někde se děti musí dozvědět, že kouzla nepomáhají, na nástroj se nenaučíte hrát jinak, než že budete cvičit, cvičit, cvičit. A kdo cvičit nebude, přivede rodiče do hrobu. Taky se doví něco o tom, jak se staví housle (a violy), jaký je mezi těmi nástroji rozdíl a jako bonus to, že děti se nerodí nutně po svatbě. (24.08.2010)

Příběh o otci, který si do svého syna projektoval své vlastní nenaplněné touhy a nakonec ho to stálo život, upravený do pohádkové formy. Reálnost mi ani tak nevadila - postavy nebyly černobílé, což oceňuji. Ale zápletka mohla být vystavěna lépe, výsledek je takový nemastný-neslaný. Pozn.: Nevím, proč je všude uváděn jako název pohádky "Pohádka o houslích a viole", když je v úvodních titulcích v pohádce název "Pohádka pro housle a violu". (14.12.2012)