Hezké chvilky bez záruky

Pomohu si parafrázovaným přirovnáním z jednoho filmu: Posbírala v prádelně kousky hodně špinavého prádla, naházela je do automatické pračky a spustila. A teď se to tam všelijak převaluje jedno přes druhé, barvy se míhají, hlava se točí, na chvíli se to nezastaví, ale smysl to nemá! --- Před pár dny jsem se zde zabýval filmem Hra o jablko. Mám dojem, že tenkrát Chytilová propagovala právě to, s čím za třicet let chodili lidé do „její“ psychologické poradny. A říká o filmu: „Pátrám po tom, proč nejsme schopni nadhledu, proč jsme tak všichni sebestřední.“ --- Ve filmu defilují postavy, jejichž sobectví dosahuje nadprůměrných hodnot. Proč takoví lidé chodí raději k psychologovi než ke knězi? U psychologa nehrozí moralizování, neuloží pokání. Příchozí není hříšník, protože není jasné, jaké jednání je hříšné. Příchozí je pacient, a ten cítí bolest. Nejde o to ho napravit, protože není jasné, jaké jednání je správné. Psycholog má jen odstranit tu bolest. V ideálním případě dát všem nějakou pilulku, aby se začali chovat tak, jak si pacient přeje. Pak z ordinace odhopká a je sám se sebou spokojen. --- Proto, paní režisérko, proto jsme tak sebestřední, protože žádný střed vně nás samých nemáme. Každý má právo na svůj vlastní názor, na svůj vlastní střed. Někdy se to nazývá mravní relativismus. Vaše hrdinka sestra Šímová (Hra o jablko) byla v bourání „středu“ jedním z průkopníků. Cože, co to teď na stáří povídáte? „Svět možná, asi, zcela určitě spěje do záhuby.“ Ale stále nechápete, kde se to tu vzalo, viďte? (31.08.2010)

Chytilová viděla velmi dobře do lidských duší. Prostředí psychologické poradny sedí k takovým výpovědím velmi dobře, povedla se i konfrontace se životem samotné rádkyně-psycholožky, která se plácá ve stejném marasmu jako její klienti. Té nadsázky tam bylo akorát tolik, aby se téma sem tam trochu odlehčilo a člověk se mohl občas i od srdce zasmát. (18.04.2014)

Roztřesená ruční kamera , velké skoky v nesouvislém ději (jestli se to dá vůbec dějem nazvat) , rozporuplné herecké výkony některých protagonistů a snaha šokovat diváka , to jsou hlavní body tohoto snímku ze současné doby o problémech obyčejných lidí očima psycholožky Hany , která se pod tíhou všech těchto problémů svých klientů a v neposlední řadě také nesrovnalostí a ztrát ve svém osobním životě stane také pacientkou a to sebe sama. Vyzdvihnout si z herců zaslouží hlavně Jana Janěková a Jana Krausová , které podávají nadprůměrné výkony a drží snímek vcelku pohromadě. Jedná se o poněkud zvláštní tragikomedii , která mi moc nesedla a zanechala ve mě hodně rozporuplných pocitů , kterým nepřidal ani pro mě nelíbivý vizuální kabát a již zmiňovaná často zmatená a roztřesená kamera. 45% (06.04.2008)

Na mě toto nepůsobí vůbec vtipně, ve vetšině situací spíš trapně. Nemohu zapřít skvělou hlavní roli. Dialogy jako ze života možná, ale trocha nadsázky jim nesluší. A když si k tomu přičtu nevhodnou kameru, která je roztřesená bez jakéhokoli uměleckého nebo výtvarného záměru, vyjde mi z toho rozpačitý podprůměrný snímek, na který s klidem můžu zapomenout hned, jak tohle dopíšu. 40% = 2/5 (29.08.2010)

Deprese, skepse, bezmoc a pocit marnosti... tohle všechno je v tomhle filmu. Komplikovanost lidských - a hlavně partnerských - vztahů je nekonečná, a to paní Chytilová ukazuje. Újmou je neherečnost a jakejsi amatérismus, kterej ze snímku čiší, což bych od téhle režisérky nečekal. A opět se objevuje česká snaha kombinovat drama s komedií, ale tohle jde fakt hodně špatně k sobě nebo se to musí umět. Kdyby to bylo čistokrevný drama (bez mladýho Krause), hodnocení by bylo v jiných výšinách. (16.08.2012)