Režie:
Eva SadkováKamera:
Eduard LandischHudba:
Ladislav SimonHrají:
Václav Voska, Marie Vášová, Vladimír Šmeral, Marie Drahokoupilová, Jana Štěpánková, Jiří Vala, Jaroslav Vízner, Jan SkopečekObsahy(1)
Drama lidských vztahů, které se vyhrocují v atmosféře venkovské pouťové letní noci, napsal spisovatel F. Hrubín na počátku šedesátých let minulého století pro Národní divadlo. Hra má silnou básnivou působivost, která je ještě umocněna skvělými hereckými výkony všech představitelů... Spisovatel Josef Struna (V. Voska) přijíždí na dovolenou do vesnice, kde prožil dětství. Strýc Alois (V. Šmeral) odchází do důchodu a právě se spolu s manželkou (M. Vášová) a starším synem vrací z oslavy v továrně. Teta nemůže odpustit synovci, že se oslavy nezúčastnil. Od začátku je jasné, že tato autoritativní sobecká, tvrdá žena celou rodinu ovládá. Manžel rezignoval, má své králíky a vzpomínky na moře. Syn Jenda (J. Vala) je pracovitý, ale trpí samotou. Matka mu různými intrikami rozbila před léty známost a on neměl dost sil se vzepřít. Mladší Mirek (J. Vízner) je poznamenaný výchovou, shromažďování majetku je i jeho životním cílem. A Tonička, bývalá Jendova láska (J. Štěpánková), čeká s Mirkem dítě… (Česká televize)
(více)Recenze (28)
Dnes už je tato televizní hra cenné víc pro své obsazení, když většina tehdejších hereckých es už není mezi námi nebo je v hereckém důchodu, ale tehdy šlo o jeden z dramatických vrcholů divadelní tvorby té doby. Jeden den ze života rodinného klanu, jemuž vévodí dominantní Marie Vášová, dává nahlédnout pod pokličku vzájemných rozporů členů nepříliš funkční rodiny, kde se kupí nenávisti, závist a zatrpklost. Václav Voska hraje sebestředného lietrárního autora, klterý je v tvůrčí krizi, a Vladimír Šmeral zase poněkud slabošského manžela, který přenechal rozhodování na své cílevědomější partnerce. Celkový dojem: 75 %. ()
Nejen rodinné konverzační drama, ale také hluboká metafora o stavu tehdejší společnosti. Budovatelská generace vystřílela prach, nadšení a třeštění pominulo. Základna Pražského jara nebyla zdaleka utěšená, ale víra v reformy socialismu stále měla určitou přitažlivost. Nemá smysl pitvat tyto věci do detailu; jsou prostě dány. Eva Sadková a většina herců dostála své špičkové profesionální úrovni. ()
Mistr Voska před dobrými dvaačtyřiceti léty v nejlepší formě, "český Ventura a Mastroianni v jednom balení" nám však již svým skvostným hlasem a herectvím dělat radost dnes nemůže..... ()
Zajímavé konverzační drama jedné rodiny, ve kterém se postupně odkrývají tajemství, potlačované myšlenky a pravé charaktery zúčastněných. Na autentičnosti přidává velmi dobře zachycená tíživá atmosféra. Kdo má rád tyto komorní konverzačky, ten si přijde na své! ()
Špičkové televizní drama z mnoha úhlů prosvětlující vztahy mezi členy navenek fungující, ale vnitřně rozvrácené široké rodiny, které kraluje, ale také jí nejvíc ubližuje, matka -slepice. V podtextu prosvítá skepse až posměch ve vztahu k socialistickým ideálům, což bylo zřejmě to, proč šla inscenace přímou cestou do trezoru. ()
Obraz prostého člověka několika generací podbarvený zdánlivě pohodovou atmosférou pouťové letní noci, je konfrontován s náhlou potřebou rodinné upřímnosti, jež v některých případech na svůj okamžik čekala desítky let. Kristeježíši...není lepší si celý život tak trochu lhát? Nenápadné, neznáme...František Hrubín v letech šedesátých...nádherný kousek s některými elitními herci čs. kinematografie. ()
Komorní drama jedné rodiny, kterou ovládá panovačná matka. Vše musí být po jejím a točit se kolem ní. Ale přesto je středobodem inscenace Tonka, neboť Jana Štěpánková svým projevem válcuje všechny a všechno. ()
Televizní záznam Hrubínovy stejnojmenné divadelní hry, inscenované krátce předtím na jevišti pražského Národního divadla (1961 - 1965), otevírá bohatou paletu lidských charakterů, zmítaných v nejednoduchých paralelách svých vlastních životů, pohybujících se přitom v uzavřených bludných kruzích, odkud není úniku. Zvolna stárnoucí spisovatel, na nějž dopadají první příznaky vyhaslé tvůrčí inspirace, jeho o mnoho let mladší manželka, atraktivní a nespoutaná lékařka, panovačná matka, která drží otěže rodinné pospolitosti pevně v rukou, rezignovaný otec, nevyléčitelný snílek... Panorama venkovské pouti, během které dochází k osudovým zvratům v chování jednotlivých postav, odhaluje destruktivní rozměry těchto patologických deformací, vrcholících úlevným vyhřeznutím všech nepříjemných pravd z minulosti. Jeden bez druhého nemohou existovat a přesto si vzájemně ubližují, právě tak, jako lidstvo samo. I v tom lze vlastně nacházet silný nadčasový potenciál Hrubínova díla, jehož naléhavost a vzrušivost, s níž před diváka klade několik závažných otázek o bytí a nebytí člověka, není zdaleka pouze dobovým vyrovnáváním se s (ne)normalitou tehdejší společnosti. Představoval-li Strunu na jevišti Karel Höger, pak svého ideálního nástupce před kamerou našel právě ve vynikajícím Václavu Voskovi, který dostál přesné představě o mastroianniovské rozpolcenosti titulního hrdiny. Za vrcholné lze považovat výkony také dalších zúčastněných – Marie Vášové, Vladimíra Šmerala, Jiřího Valy, Jany Štěpánkové a Marie Drahokoupilové. Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Bohužel, zatím tomu nasvědčuje jen velmi málo. ()
Citlivá televizní adaptace skvělé divadelní hry Františka Hrubína, výtečně obsazená (tím, že vyzdvihuji ukotvení v krizi mastroianniovského, přesněji anselmiovského Václava Vosky, ztělesněnou naivitu „jezeďáckého selství“ Jana Valy a vítězící vyrovnanost nestárnoucí parvenu Jany Štěpánkové, jen vybírám to, co pro mne zůstává i po letech nejživější). Uzavřenost scény do venkovského stavení, z jehož zahrady je vidět „odvěké“ ruské kolo (a současně falešné slunce), které si rok co rok o pouti pouští v noci opilý kolotočář „jen tak, bez muziky a bez lidí“, odpovídá zdánlivě stabilním vztahům mezi postavami, těsněji či vzdáleněji připnutými k jedné rodině. Nehybnost je ovšem skutečně jen zdánlivá: soustavně ji totiž protrhávají hříchy, sny a viny minulosti (které ovšem nejsou ani úplně zlé ani úplně dobré), což potvrzuje i (opět jen zdánlivě) závěrečný konflikt. Bolest se nechýlí ke konci a ponese ji i nenarozené dítě. ()
Ne že bych se úplně orientoval v logistice vztahů všech zúčastněných, ale silný momenty tam jsou, to jo. ()
Plně souhlasím s 6thSun , byla jsem z těch vztahových kotrmelců chvílemi zmatená, Chvílemi se zdálo, že všichni chtějí vypadat víc ,, intelektuálnéjší" než samotný autor, pan Hrubín, zamýšlel. ()
Ve své době asi osvěžující inscenace, dnes už nic moc. 1) Snad to Hrubín nenapsal tak nudně, těžko říci. Ovšem osvědčená těžkopádná ruka tehdy 35leté scenáristky a režisérky Evy Sadkové se nezapře. Ne, že by to v dalších letech bylo lepší._____ 2) Zajímavé jsou herecké výkony. 48letý Václav Voska (spisovatel Struna) v depresi, vynikající 55letá Marie Vášová (manželka Strunova bratra, tedy teta), 40letý Jiří Vala (syn Jan) opět silně buduje, 29letý svěží Jaroslav Vízner (mladší syn Mirek) a konečně 32letá Jana Štěpánková (Janova bejvalka Tonička, která čeká s Mirkem dítě) se svým obvyklým herectvím zhrzené tragédky._____ 3) Přitažlivý 29letý Jaroslav Vízner (bratr Oldřicha Víznera) žil v létech 1968 - 2001 ve Švýcarsku. ()
.......písané je TV film - no scéna je divadelná maximálne možno povedať inscenačná,ale hlavne malo ísť zrejme o príbeh - z dnešného pohľadu - pôsobí námet nemoderno (matka zakazuje dospelému synovi ženbu,snaha o matriachálnu rodinu.,..) - hlavne oceňujem rok výroby - 1966 - herci ktorých poznáme skôr v strednom a staršom veku - tu tridsiatnici....jedna z mála úloh Jaroslava Víznera,ktorý za pár rokov emigroval (brat známeho Oldřicha Víznera )... pozerateľné ani nie tak pre obsah ako pre spôsob.... ()
Dialogy pod kůži...něco jiného říkáme a něco jiného si myslíme... ()
Začátek je podivný, Václav Voska coby filozofující spisovatel bez invence potácející se v partnerské krizi s Marií Drahokoupilovou. Pak se ale rozjede nefalšované drama jemuž zcela nekompromisně vévodí matka rodu Marie Vášová, která vše ovládá, ničí a tmelí jen aby chránila rodinu, manžela a syny. A z té samé lásky jim zcela zruinovala život a šance žít nějak normálně. Vášová je v mimořádné formě, nevím jestli tak dobře hraje, nebo taková byla, ale já bych jí teda za matku nechtěl. Její synové jsou hluboce milované oběti jejího mateřství. Vynikající a patologické. Bylo mi z toho dosti úzko...90% ()
Typicky sedesatkova hra, coz je styl, ktery ja moc nemusim. Prilis hlasite, prilis afektovane a prilis vazneseberouci. Pribeh celkem ok, ale ze by to bylo nejak superorigialni, to bych taky nerekl... Za me zapomenutelne, slabsi prumer. ()
Moc dobře zahraná i napsaná nepohoda. Je to hrozné, když rodinu řídí semetrika... ()
Na vsi to vždycky bylo, je a bude stejné. Kdo se mohl někdy pohybovat někde na vesnici déle než pár hodin, tak nějak načichne tím místním životem. Nějak se do něj zažere ta povaha lidí, kteří žijí v chalupách s bílým štítem a starají se o jídlo a pole a majetek v perspektivě pro člověka z města zcela nepochopitelných. Pouť jako událost roku, koláče a dobé zajištění, proti starostem z města, neúspěchu a nedosažení vyššího cíle než je úroda mrkve a cibule na záhumenku. Moc hezká psychologie postav a celé zachycení těch několika letních dnů. ()
"Já ti neodpustím nikdy nic, rozumíš?" ()
Kriste Jéžiši a stále dokola. Koho baví dialogy a hádky, ale také hlavně to, kde se absolutně nic neděje, tak ten si to vychutná. Holt jsem naletěl na název, no. ()