Útěk z vězení

Hodnocení je za 1. sérii, neb ač nejsou následující sezóny naprostým odpadem, pořád si odmítám připustit, že k té katastrofě vůbec došlo (08.08.2011)

Revoluce, scénáristická a stylová genialita, již mám namemorovanou. Chytře se staví na kombinaci prostředí, vynikajících postav, pomalu dávkovaných příprav na útěk a komplikací; veškeré překážky jsou očekávatelné a jsou logickým a pravděpodobným vyústěním toho, co se stalo dříve. Pole, kde se může odehrávat další děj, je soustavně rozšiřováno i rafinovanou distribucí informací – jelikož jsou nám poskytovány informace, ke kterým hlavní postava nemá přístup, zvyšuje se tím napětí té které scény, jelikož my ze své pozice domnělé vševědoucnosti nevidíme způsob, jak problém vyřešit. Tím, že jsou nám ale zároveň upírány informace, ke kterým hrdina přístup má (a ke kterým přístup zároveň logicky mít musí), nenabude výsledné rozuzlení nikdy podoby deus ex machina. (15.03.2017)

Jelikož se 1.série zaměřovala cele na přípravy na útěk a detektivní linii a vzorec „překonáváme v omezeném prostředí malé překážky jednu po druhé“ již nelze aplikovat, musela se 2.série vzdát v podstatě všeho, kvůli čemu jsme si zamilovali 1.sérii. Zmizela výhoda uzavřeného prostoru a s ní i kompaktnost, neboť jedna událost již bezprostředně neovlivňuje druhou, ale tvoří samostatnou dějovou linii. 2.sérií začíná ten velký průser jménem snaha o kulervoucí akci, na niž dojela 4.série, neupřu jí ale body za rozvíjení morálních úvah: Co vše lze záchraně bližního obětovat? Osobní integritu a morálku? Bezpečí a život druhých lidí? Lze utéct z vězení a nevzít si z něj kousek s sebou? Je možné žít mezi zločinci a sám se zločincem nestat? (15.03.2017)

Dá se shrnout jedním slovem: meh. Na jednu stranu se vracíme do starých kolejí, navíc obohacených o exotičnost a o poznání větší drsnost, na tu druhou zase mizí určující faktor vševědoucího geniálního hrdiny; zatímco v první sérii mohl Michael rozvíjet plán A K TOMU reagovat na nové události, zde už jenom reaguje. Nelze taky opomenout vzrůstající překomplikovanost, obehranost a opět, grr, všemocnou Společnost. Aspoň že to bylo milosrdně krátké. (15.03.2017)

Tolik lidí nevstalo z mrtvých ani v Bibli. Všechny otravné tendence obou předchozích sezón byly akcentovány k nesnesitelnosti: Sára je ještě otravnější a neschopnější a její vztah s Michaelem je tak prost sexuální chemie, že ho nejsem schopna vnímat jinak než jako sourozenecký/mateřsko-synovský. Vzrůstá počet mrtvol, stupidních zvratů, měněných motivací a logických děr, jimiž by projel ne tank, ale tanková brigáda. Zdůrazňování akčního podtónu vede k tomu, že na každou epizodu připadá něco mezi 5 a 186 mrtvolami, zároveň se ale nedá říct, že by násilí bylo působivější (rozhodně ne ve srovnání s 1.sérií, kde šok a zhnusení dokázalo navodit pouhé použití zahradnických nůžek). Projekty, které by dříve zabraly celou sérii a neustále by se potýkaly s lidským faktorem a vnějšími obstrukcemi, se zde odehrávají v rámci jednoho dílu, jejich příprava trvá hodinu a jsou provedeny bezchybně ve stylu Dannyho parťáků; nemám z principu nic proti, jen to jaksi popírá všechno, co jsme doposavad viděli. Nostalgie je budována stylem „pamatuješ, co jsem ti řek ve vězení to odpoledne, co jsme už osm dní v řadě kopali díru?“ Rostoucí diskrepanci mezi tím, jaký vztah máme k určitým postavám my a jaký ostatní postavy, která se výrazněji začala projevovat v 2.sérii, „řeší“ scénáristé tím, že při interakci postav jsou zohledňovány nikoli minulé vztahy, ale pocity diváků. Příkladem za všechny budiž Bellick, odporný neschopný hajzlík, který si nikdy ničím nevysloužil důvěru svých „kolegů“, my s ním ale soucítíme a máme ho rádi, a tak ho tedy budou mít rády i ostatní postavy. A poslední hřebíček do rakve: všemocná Společnost, která řídí vše a všechny. Jsem tak trošku alergická na propagaci konspiračních bludů, které obhajují pozici „za všechno mohou ti nahoře, já jsem kvůli nim naprosto bezmocný, na nic nemám vliv, jsem ovládán a jediný způsob, jak se zbavit svých pout, je násilným převratem. Pak teprve zavládne mír a blaho.“ Je mi líto, považuji to za pozici pro ufňukané líné neschopy a rozhodně neschvaluju očividnou snahu PB tyto lidi v jejich sentimentu podporovat, ba si dokonce vychovávat nové vzorky. Být Američan, jsem docela uražená závěrečným naznačováním, že ve zkorumpovaných USA plných zlých oportunistů může pořádek zjednat pouze OSN. (15.03.2017)