Shoah
Obsahy(1)
Shoah představuje nestandardní dokumentární dílo zabývající se holocaustem. Více jak devítihodinový snímek je výsledkem pětadvacetileté práce autorů a neobsahuje žádné dobové záběry z války nebo obodobí těsně po konci války. Skládá se výhradně z výpovědí očitých svědků. Přeživší účastníci tehdejšího dění dostávají šanci zprostředkovat ve filmu svoje rozmanité zkušenosti a zachovat je tak pro další generace. Jejich vzpomínky často ožívají při návštěvě místa činu (např. tábor Treblinka), často to však není vůbec třeba. Zachycení výpovědi této odcházející generace je hlavním úkolem filmu, čemuž také Lanzmann mnohé podřídil. Vzniklo tak svou délkou i charakterem unikátní dílo, které v mnoha směrech překračuje hranice "pouhého" dokumentu. (jakub.uck)
(více)Videa (1)
Recenze (79)
Ač se mi úplně nelíbí některé praktiky režiséra (někdy až moc velké tlačení na pilu - např. scéna v kadeřnictví, nedodržený slib neuvedení jména jednoho z vypovídajících atp.), jako celek je Šoa pro mě něčím mimořádným, co skutečně mezi snímky na dané téma nemá obdoby. Velice působivé, drásavé, ač 9 hodin dlouhé, neměla jsem pocit, že by tam bylo něco navíc. Myslím, že každý by měl ve svém životě najít čas (kdyby ne 9 hodin, tak třeba i jen polovina bude stačit) a podívat se. Abychom nezapomněli... ()
"Je to těžké k poznání, ale tady je to místo. Tady pálili lidi. Hodně lidí." Aneb devítihodinové svědectví o holocaustu z první ruky jak obětí, tak strůjců (kteří samozřejmě o ničem nevěděli, nic netušili a vadilo jim to úplně nejvíc ze všech). Přístup filmařů je netypický v tom, že výpovědi nejsou doprovázeny dobovými záběry ani fotografiemi - na rozdíl od všech ostatních dokumentů se tu obětem devět hodin díváme do očí (pokud jsou ukazovány nějaké záběry, tak na dnešní stav míst, o kterých se mluví). To je jistě velmi neobvyklé a vševýpovědní. Obraz holocaustu si v hlavě musíme sami sestavit, není nám ukázán. To je velmi zajímavý přístup. A výsledek je vážně mrazivý. Nejen popisování samotného procesu, ale například i polští vesničani vykřikující jeden přes druhého, že Židi si to za ukřižování Ježíše stejně zasloužili... Lanzmanem shromážděné záběry tak rozhodně nejsou jen srdceryvným vzpomínáním, ale komplexním svědectvím. ()
Pozeral som to síce dva týždne ale stojím si za tvrdením, že 9 hodín bolo málo. Najdlhší film aký som zatiaľ videl rozpráva jeden smutný príbeh jedného smutného obdobia 2 svetovej vojny. Snímka sa skladá iba z rozhovorov tých ktorí prežili toto peklo. Autorova snaha a práca na ktorej robil 10 rokov vytvorila úžasnú mozaiku a najrealistikejší pohľad na vyhladzovacie tábory. V rozhovoroch sú zachytené otrasné príhody členov sonderkommanda, židov ktorí prežili ale aj obyvateľov dediniek pri týchto táboroch, nacistických dôstojníkov (tí mali ťažké otázky) až po zamestnancov železnice a samotného rušňovodiča. Po tomto dokumente som nezostal rozcítený, ani smutný... ale emočne prázdny rovnako ako židia (sonderkommando) ktorí zabíjali tisícky ľudí každý deň a už nemali žiadne pocity. Bez emócií akurát z otázkou ako sa toto všetko mohlo stať... ()
„...nahnali nás do velkého hangáru z prken; když jsme se smáčkli, vešlo se nás tam asi dvě stě. Zavřeli vrata a nechali nás namačkané jednoho na druhého téměř v úplné tmě. Nedokázal bych vám to vysvětlit. Všichni ti lidé tam byli, člověk je sotva viděl, jen jsem je cítil proti sobě a slyšel, jak dýchají. Jednou, bylo to hned zkraje, kdy nás začali zavírat do hangáru, byl tlak tak silný, že jsem si zprvu myslil, že se udusím, pak se ve mně náhle probudila mohutná radost, div jsem se nezhroutil: pocítil jsem, že miluji ty lidi jako své bratry, byl bych je nejraději všechny objal. Kdykoliv jsem se tam pak vrátil, pociťoval jsem touž radost.“ (J.P. Sartre: Nevolnost; přeložil Josef Čermák) Šo´a (hebrejsky „zničení“) se až příliš zaměřuje na samotný akt zničení, resp. likvidaci za branami vyhlazovacích táborů, což je na holokaustu to nejméně zajímavé. Zhruba úvodní tři hodiny představují v tomto takového bobříka vytrvalosti, jelikož kamera bloudí někde po středoevropských lesích, kde před více než třiceti lety existovaly vyhlazovací tábory a hromadné hroby, a po tvářích mluvčích, které jsou podobně (ne)zajímavé, a rozvláčně (což ještě umocňuje časté čekání na překlad) pronáší – s prominutím – banality každodenní táborové praxe. Formální stránka je vůbec velký problém; většinu stopáže pokrývají prosté záběry lidských obličejů, které se časem omrzí, zbytek pak krajina, v níž se „to všechno“ odehrálo, dnes však už tyto události téměř nic nepřipomíná, a i když se (v nejlepším případě) procházíme troskami tábora, není to ani zčásti tak působivé, jako by byly záběry soudobé či natočené brzy po válce. Světlou výjimkou je krátce zobrazený model tábora smrti v muzeu. Od sklonku třetí hodiny se Šo´a postupně mírně zlepšuje, zabývá se i širšími souvislostmi a vrcholem jsou pasáže zkoumající „psychologii tábora“ a organizaci přesídlovacích transportů, kde už se v energickém ohrazování „já jsem byl pouhý úředník“ otevírají i otázky viny a fungování celého byrokratického aparátu zajišťujícího „konečně řešení“. V této fázi jsem se dokonce nedokázal odtrhnout od televize, abych si došel doplnit zásoby potravin pro zbytek snímku. Ani tady ovšem nejde film příliš do hloubky, ač to devítihodinová stopáž jednoznačně umožňuje. Po konjuktuře však přichází deprese a Šo´a opět sklouzává k rozvleklým a nepříliš systematickým notorietám, občas přerušovaným nápaditější scénou (židovský chlapec v obležení polských usedlíků) či poťouchlejší otázkou (jaký je rozdíl mezi Poláky a Židy?). Pozoruhodným elementem je sám režisér Claude Lanzmann. Často pokládá tak hloupé otázky, že by i nejmenovaní fotbaloví komentátoři TV NOVA ustrnuli, vrcholným číslem je ovšem úvodní část rozhovoru s dozorcem Franzem Suchomelem, v níž opakovaně slíbí, že jeho jméno udrží výměnou za výpověď v tajnosti, načež zveřejní nejen celé jméno, ale i (zřejmě bez jeho vědomí) pořízený videozáznam. Snad tím chtěl potvrdit nadčasovost určitých praktik předáků táborů smrti, o nichž ještě před chvílí hovořil. / / / Druhým způsobem, jak lze na film nahlížet (a který je ve filmu i naznačen), je ten z hlediska potřeba uchování svědectví o šo´a jakožto bezprecedentní události, jejímuž opakování může zabránit toliko udržení živé vzpomínky v paměti lidstva, pro které jsou výpovědi zúčastněných nezastupitelným prostředkem. S jejich odchodem se autentická hrůza proměňuje v odtažitá písmena na stranách knihy a později v zamlženou a nepochopitelnou nepravděpodobnost. Pohleďte tedy do tváří přeživších a vězte, že tohoto všeho jsou lidé – ba příslušníci druhdy nejkulturnějšího národa Evropy – schopni. Pod tímto zorným úhlem pozbývá hodnocení filmu jakéhokoli smyslu. () (méně) (více)
Dokument nám pouštěli už na základce, ale tenkrát jsem tomu nevěnoval extra pozornosti. S odstupem času a zájmem o dané téma jsem si ho celý pustil až nyní. Oproti novodobým dokumentům je tohle natočeno velmi odlišným způsobem a pustit to dnešní, řekněme mladé či mladší generaci lidí, tak bude pro ně asi velký problém to dokoukat, ne-li vypnout po několika minutách. Stopáž je samozřejmě hlavní příčinou a přiznám se, že zpočátku byla odrazující i pro mě, na jeden zátah jsem to nedal. Největší problém vidím v pozici překladatelů. Když se lidé začnou zpovídat, nejdříve slyšíme vše Polsky či Německy a až posléze se začne překládat. Tohle mě štvalo neskutečně. Být zde titulky přímo, mohlo se ušetřit tak dvě hodiny času. Přístup Lanzmanna nebyl někdy úplně profesionální. Když opomenu, že tam hulí jedno cigáro za druhým ( ale chápu, prostě jiná, free doba kinematografie ), tak jeho někdy až časté skákání do řeči či tlačení na přeživší ať promluví, nebylo to na místě. Jak jsem si před puštěním tipl, tak dokument se zaměřuje čistě na vyhlazovací tábory, to je potřeba zdůraznit. V tomto ohledu mi tu však některé chybí. Máme tu samozřejmě Osvětím, Treblinku a taky Chelmno, okolo těchto tří se budeme motat nejčastěji. Jen letmý pohled a pár záběrů ze Sobiboru a Belzecu. Majdanek je vynechán kompletně. Tohle mě hodně zamrzelo. Nevím, jestli se tak Lanzmann rozhodl skrze dostupnosti komunikace s přeživšími daných táborů smrti, no kdoví. Pokud bych měl hodnotit pozitiva, největší váhu tu mají samozřejmě židé, kteří si tímto peklem prošli a měli tenkrát možnost vyprávět. Velmi mě překvapila účast českých židů, kteří tady dostali vesměs nejvíce prostoru - Glazar, Muller, Vrba. Lanzmann si dal práci a cestuje po celém světě - New York, Korfu, Varšava či Jeruzalém. Uslyšíme však i obyčejné lidi, kteří v okolí táborů žili, nebo pracovali na dráhách a měli vše z první ruky. Taktéž zpověď některých bývalých SS a dalších pracovníků. Tajně pořízené záběry při výslechu strážného Suchomela ( Treblinka ) jsou takovým diamantem. Tohle dnes už prostě neuvidíte a v jiných/starších dokumentech taky ne. Konfrontace SSáka Oberhausera ( Belzec ) v hospodě při čepování piva je skvělá. Ten sice skoro nic neřekne a dělá netykavku ale člověk alespoň vidí, jak selhaly poválečné rozsudky, nejen, bývalých strážných, kteří směšnými tresty v pohodě dožívali. Nejlegračnější je ta klasika, že nikdo nic nevěděl, všichni všechno popírají a vlastně za nic nemůžou. Z již zmíněných táborů tu máme spoustu záběrů. Pro člověka, který tato místa nikdy nenavštívil to může být alespoň částečný obrázek, ale určitě bych doporučil samotnou návštěvu kteréhokoli místa. Dnes jsou hlavně už i trochu jiná a upravená s muzei. Šoa možná nebude ten nejlepší dokument o holocaustu ale v určitém kontextu a ohledech je jedinečná a nemá konkurenci a ani už nikdy mít nebude. ()
Galerie (24)
Photo © IFC Films
Zajímavosti (7)
- Celkových 350 hodin filmového materiálu, které Lanzmann pořídil, jsou přístupné ke zhlédnutí na webových stránkách Muzea holokaustu Spojených států amerických. (PetrHendrix)
- Sestříhání filmu trvalo 2 roky. (SafkaGuru)
- Jedním z hovořících pamětníků je Rudolf Vrba, vlastním jménem Walter Rosenberg, narozen roku 1924 v československých Topoľčanech. V létě 1942 se dostal do koncentračního tábora v Osvětimi, odkud spolu s Alfrédem Wetzlerem, spisovatelem slovenského původu, o dva roky později utekli. V Žilině poté židovským představitelům nadiktovali 32stránkový dokument o fungování tábora Osvětim, na základě kterého byly zastaveny deportace Židů z Maďarska. O tomto činu pojednává snímek Zpráva (2020). (Dvojirakri)
Reklama