Šoa

Jakmile se tomu dá závažné téma a má to devět hodin, je to tak nějak automaticky považováno za skvělý film. Nemyslím si to. Tohle není dílo pro každého, to je jasné, ale nemyslím si ani, že by bylo výjimečné v tom, jak vyvražďování židů prezentuje. Ten film mi nepřišel silný, ale naopak únavný a nudný, nucení odpovědí spíše až kruté. A proč? Aby se natočil film, nebo aby zde zůstalo svědectví? No, nejsem si jistý. (11.01.2016)

Kvůli nedostatku času zhlédnuto na tři části. Kdo ale ten prostor má, ať se do devítihodinovky klidně pustí, nemyslím si, že by se to nedalo zvládnout. Naopak. Vyprávění přeživších je natolik sugestivní, že něco jako čas vůbec nevnímáte. Já jsem si projekci ještě prodlužovala neustálým odbíháním na Google, protože jsem do tématu celkem nerd a dokument byl plný jmen, která jsem neznala a hned v ten moment jsem o nich musela něco vědět. Hodně mě proto zaráželo, že mi během tohoto pátrání neustále vyjížděly články, které existenci holocaustu zpochybňovaly... Pro to asi nemám žádná použitelná slova. A děsí mě, že jak ubývá očitých svědků, bude přibývat i dalších takových... individuí. I z toho důvodu je počin jako Šoa neskutečně cenný a ani dalších stovek hodin ve stopáži navíc by nebylo dost. Jsou etapy v našich dějinách, které se prostě nedají vyměřit filmovými minutami. (22.04.2017)

Střelit od pasu nějaké hodnocení je troufalé, ovšem po podumání a pokusu nějak se vyjádřit pomocí hvězdiček narazí člověk na nemalé (až záludné) potíže. Je jasné, že nepohybovat se v nejvyšších patrech může člověku u tématu holokaustu vynést nálepku necity či ignoranta oné nezměrné lidské katastrofy. A je pravdou, že se ŠOA zmocnilo tématu nesmírně poctivě - inu zdá se, že míříme rovnou k 5*. - Jenže: Proč Claude Lanzmann zvolil variantu devítihodinového dokumentu?! Kdyby materiál sestříhal do devíti jednohodinových dílů (Treblinka, Osvětim,...), aplaudoval bych mu vestoje. Takhle stvořil něco v podstatě nekoukatelného. Anebo se tu opravdu najde někdo, kdo dokázal tento film shlédnout jedním tahem? O tom vážně pochybuji. A pak se tedy ptám, proč točit filmy, na které nikdo nikdy vcelku koukat nebude?! Já si dal po 3 hodinách dvouhodinovou pauzu (během níž film normálně běžel dál), a když jsem se k obrazovce vrátil, koukal na mě pořád stejný obličej, od něhož jsem odešel a celkově mi nepřišlo, že jsem o něco přišel. Takže jako film aspiruje tento pokus na palec směrem dolů. Proto summa summarum - jednoznačné hodnocení si vyřknout netroufám. Pravdu má myslím i ten, kdo dá 5*, i ten, co dá "odpad" - já bych se vzhledem k formální nestravitelnosti přiklonil k té druhé variantě. (10.11.2008)

Pozeral som to síce dva týždne ale stojím si za tvrdením, že 9 hodín bolo málo. Najdlhší film aký som zatiaľ videl rozpráva jeden smutný príbeh jedného smutného obdobia 2 svetovej vojny. Snímka sa skladá iba z rozhovorov tých ktorí prežili toto peklo. Autorova snaha a práca na ktorej robil 10 rokov vytvorila úžasnú mozaiku a najrealistikejší pohľad na vyhladzovacie tábory. V rozhovoroch sú zachytené otrasné príhody členov sonderkommanda, židov ktorí prežili ale aj obyvateľov dediniek pri týchto táboroch, nacistických dôstojníkov (tí mali ťažké otázky) až po zamestnancov železnice a samotného rušňovodiča. Po tomto dokumente som nezostal rozcítený, ani smutný... ale emočne prázdny rovnako ako židia (sonderkommando) ktorí zabíjali tisícky ľudí každý deň a už nemali žiadne pocity. Bez emócií akurát z otázkou ako sa toto všetko mohlo stať... (08.06.2017)

Monumentální dílo. Hned na úvod zazní nepochybná pravda, na níž je celá výpověď založena: "Je to nesdělitelný příběh"; ovšem Lanzmann dokázal neuvěřitelné. To, že film po devět a půl hodiny udrží pozornost, je to nejmenší a beru to jako docela přirozený fakt..a to fakt. Ztratila jsem pojem o čase; poprvé jsem se odtrhla od obrazovky, jen abych zjistila, že uběhly víc jak tři hodiny. Lanzmann našel zřejmě jediný přijatelný přístup k tématu. Kousek po kousku vytváří mozaiku, která se nakonec zjeví v celé své hrůznosti. To vše se přitom odehrává vnitřně v mysli diváka, ne na obrazovce (archivní záběry nebyly použity). Právě absence dobových záběrů vězňů a obětí (pro mě nemorálních, pořízených za cenu dalšího ponížení, které nemám právo sledovat) je z mého pohledu nejdůležitější. Kapitola sama o sobě je Lanzmann a jeho kategorický, občas až agresivní přístup. Jeho někdy až nejapné otázky padají na úrodnou půdu, a to zejména v případě výpovědí "bývalých" esesáků, kteří tváří v tvář na první dojem naivnímu Lanzmannovi získávají "převahu", ztrácejí zábrany a projevují se naplno. Lanzmann dokonce přímo přiznává svou lež (ohledně slibu anonymity), aniž by se ospravedlňoval; nechává na divákovi, aby si utvořil vlastní názor. Pro příští generace (včetně mé) jeden z nejlepších příspěvků na téma holocaust. Hvězdičkové hodnocení ztrácí na významu, přesto uděluju svých nicotných 5*. (30.12.2013)