Blankytné hory aneb Nepravděpodobný příběh

Námět o přehnané byrokraci (ať už se odehrává v jakékoliv instituci) se zacházením až do takových rozměrů, že všechny zcela formální záležitosti se stávají důležitějšími, než primární náplň dané profese, je nadčasový a přesně vhodný pro absurdní satirickou komedii. To, že tenhle film vznikl v 80. letech v Sovětském svazu, nabízí už samo sebou spoustu osobitých konotací k postupnému pádu tehdejšímu režimu. Jenže... "perestrojkové" filmy narozdíl od filmů 60. let měly vedle štěstí (v podobě postupného "tání ledu") zároveň i tu smůlu, že toto uvolňování ve východním bloku přišlo v době, kdy se filmová tvorba obecně ocitala oproti předchozím dvou dekádám v značné krizi, řadě tvůrcům docházela invence a těch skutečných filmových skvostů je z 80. let výrazně méně. Přesně tak jsem vnímal i Blankytné hory: mají poutavý obsah s obrovským potenciálem, ale současně pokulhávající zpracování. Víc než celovečerní film by nejspíš oslovily jako televizní inscenace s daleko kratší stopáží, kde by se z dokola opakovaných, stupňovaných či jinak variovaných stejných situací nevytvořil záhy tak nudný stereotyp. Film mne oslovil a v některých místech (např. kolem věčně padající omítky v kancelářích nebo adminstrativně náročného stěhovaní obrazu z jedné místnosti do místnosti) jsem se hodně pobavil, v jiných to spělo až k pocitům bezvýchodiskovosti uprostřed v byrokratickém "bláznici". Ale nejsem si jist, zda bylo opravdu záměrem tvůrců udělat komedii postupně víc otravnou, než vtipnou. Ač s takovým tématem a případným pokusem vžít se do pocitů postavy mladého autora... :o) 60% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (10.03.2020)

Podle názvu (nebyl čas číst anotaci:-) ) jsem čekala nějakou milostnou poezii z nezkrotné přírody. Předfilm-hodinový dokument ještě zacloumal mou beztak napytel náladou,... Ale tenhle film byl zázrak. Připomínalo mi to Resnaisovu Prozřetelnost, Buñuela, českou novou vlnu, prostě úplně všechno a ještě něco navíc... Nádherná je hudba, atmosféra, nádherné je absurdno kombinované s přesvědčivou autentičností, chci to vidět zas a zas. (29.07.2007)

Na prvý pohľad nevýrazný film, ktorý si vás získa až po určitom čase svojim ironickým nadhľadom a postupne sa odkrývajucou karikatúrou sovietskeho režimu. Film má vlastne iba interiérové scény ktoré nám pomáhajú lepšie pochopiť stereotyp vtedajšieho denného režimu plného byrokratických rozhodnutí. Tie sa často ani neriešia a ich prenášanie do ďalšieho obdobia je iba pokusom o ich (aj tak neúspešné) oddialenie. Shengelaya spomínané nedostatky kritizuje ako nestranný pozorovateľ, robí to s nadhľadom a inteligentne. (Nič iné mu asi v tom období ani nezostávalo) Aj keď film na LFŠ v Hradišti neprilákal veľa divákov, pre mňa osobne to bolo jedno z najpríjemnejších prekvapení celej filmovky... (31.07.2007)

Ak chcete nakrútiť film o byrokracii, lepší žáner ako komédia nenájdete. Aj keď v reáli je to miestami horor, miestami absurdná komédia. Nejde tu ani tak o poviedku, ktorú nemá chuť ani čas nikto nikdy čítať, motívov je tu viacero a práve ich vrstvenie je najzábavnejšia zložka filmu. To menej zábavné je už fakt, že sa jednotlivé situácie neustále opakujú a pomerne málo variujú. Prečítali ste? Nie. Zvesíte ten obraz? Nie. Dostanete ma z výťahu? Snáď. A tak stále dokola až do absurdného konca. Potešia detaily ako vrzgajúce dvere a hluk z ulice, ktoré dotvárajú atmosféru pocitu "ja sa z toho zbláznim...". Asi by tomu prospela kratšia stopáž, každopádne je to miestami geniálne. (19.07.2015)

(SSSR) Knihu Reza Čeišviliho BLANKYTNÉ HORY ANEB NEPRAVDĚPODOBNÝ PŘÍBĚH adaptoval tvůrce "komedií s přesahem" Eldar Šengelaja do podoby nadčasové podívané, která výstižně ukazuje fungování byrokratického aparátu, kdy jedna ruka neví, co dělá ta druhá. Univerzálnost je podpořena jednak plejádou pestrých postaviček ve vedlejších úlohách, u nichž nesehrává roli, jakým jazykem mluví, a dominance interiérových záběrů, kdy by se nakladatelství mohlo nacházet kdekoliv jinde na světě. Ve vševědoucím vyprávění jsou navíc tak důmyslně dávkovány informace, že i my jako diváci se ztratíme v tom, jak se věc má s povídkou, kterou mladý autor Sosa přinel do nakladatelství k vydání, a tak nám nezbyde nic jiného, než se skvěle vygradovanému snímku poddat a bavit se. To je nám umožněno i přes stísňující a ubíjející pocit, který je navozen zasazením do vnitřku nakladatelství, ve kterém se vše rozpadá, a převážně diegetickou zvukovou stopou, v níž se slévají do jednoho veškeré okolní ruchy. Vzhledem k datování filmu (rok 1984 a začátek přestavby) se zároveň jedná i o cenný materiál - dokument doby, který si v podobě satiry utahuje z toho, jak bezproblémově probíhala předem připravená přestavba. (22.01.2011)