• Rizek75
    ****

    Na zdánlivě nedramatickém příběhu se odehrává zajímavý děj kolem prezidenta Francie a jeho bývalé milenky. Ne vždy se musí střílet, vybuchovat granáty a prolévat potoky krve, aby film zaujal. S přihlédnutím k době vzniku (80. léta) a hlavní roli herečky Catherine Deneuveové je toto smyšlené drama (nevzniklo podle skutečné události) příjemným pokoukáním například v neděli odpoledne.(21.9.2008)

  • Leník
    **

    No nevím, předlohu neznám, ale možná se režisér mohl před natočením filmu rozhodnout, jaký žánr má vlastně na mysli. Nejdřív se to tváří téměř jako špionážní film, pak to najednou vypadá spíš jako romantická komedie (celá pasáž v prezidentském paláci, která mi přišla velmi naivní a směšná) a na závěr zase spíš psychologické drama. Motivace mladíka-lupiče byla taky poněkud podivná. Navíc je film už poněkud vyčpělý (ovšem ne vlastní vinou), protože dnes už nějaké nemanželské dítě rozhodně politický skandál neznamená. Celkové hodnocení nic moc, nejvíc se mi na tom líbilo koukat na Catherine Deneuve a její oblečky.(17.4.2012)

  • tomtomtoma
    ***

    Rozmar je profesně dobře zvládnutý thriller s kritikou zneužívání moci politickou špičkou. Herecké výkony strhávají potřebnou pozornost ke stanoveným cílům. V přiléhavě povzneseném rytmu nadřazenosti a odhodlaní. Nakonec i zdánlivě banální pouliční krádež může změnit život několika jednotlivců v boj o holé přežití a zabezpečení budoucnosti. Středobodem příběhu je Claire Després (dobrá Catherine Deneuve), šarmantní designérka a bývalá prominentní společnice. Nešťastná náhoda probudí temné stíny minulosti a spokojený poklid je nabourán obavou o bezpečnost životního uspořádání. Jen částečné přistoupení k nově nastoleným pravidlům hry dává možnost naděje. Protipólem je francouzský prezident (velmi dobrý Jean-Louis Trintignant), ctižádostivý muž, přesvědčený o své vyvolenosti. Touha udržet moc je nejsilnějším pudem, kterému se všechno musí podřídit. Odpor a překážky je nutné odstranit za každou cenu. Důležitou postavou je Pierre (velmi zajímavý Hippolyte Girardot), bezstarostný mladík, který život bere jako komplexní hru nebývalých možností vzestupů a pádů. Na počátku je nerozvážnost, dostaví se odhodlání a škádlivé popouzení chladnokrevné manipulace. Ani ostražitost a strach nezabrání nešťastnému zakončení nebezpečné hry. Výraznou postavou je ministr vnitra (zajímavý Michel Serrault), dávný kamarád prezidenta i Claire. Nabízí kompromis, hledá uspokojivé řešení a plní zadané úkoly. Mezi výraznější patří také Herbert (dobrý Michel Auclair), Pierrova ochranná ruka a muž s tajuplně nejednoznačným pozadím vlastní činnosti, na kterou není dobré se vyptávat. Z dalších rolí: pečlivá chůva Claiřina dítka Julie Hoffman (Alexandra Stewart), nespokojená, znechucená a konečně vysvobozená první dáma (Claude Winter), či rozbuška všech vášní malý Mike (Matthew Pillsbury). Rozmaru neschází napětí a podnětné herecké výkony. Leč samotný příběh mě nezaujal natolik, abych byl uchvácen a uspokojen po všech stránkách mého vnímání.(1.4.2018)

  • sportovec
    *****

    Evropský a v mnohém i americký film sedmdesátých a osmdesátých let směřovaly zčásti k vyhrocení společenskokritického pohledu na realitu své doby, zčásti ustavovaly žánr, kterému se - pokud se nemýlím - říká thriller. Girodův "křižovatkový" film jakoby směřoval právě sem. Nelítostný pohled za fasádu státní moci a její rádobytřpytivá dekóra odhaluje nelítostně lidskou malost a její zranitelnost, která v nich jsou skryta. Peripetie těchto osudů, ztělesněných dvěma skvělými francouzskými herci, směřuje k šedému, a tudíž očekávatelnému vyznění. Herecký koncert, jehož jsme svědky, je však, veden neméně zdatnou režií, činí zajímavým a v mnoha ohledech i napínavým. Ztrácejíce iluze, nerezignujeme na pocit svého trvalého vlastního lidského obohacení. Zdá se, že právě to bylo i záměrem tvůrců tohoto osobitého, výrazného díla.(27.8.2007)

  • fleurette
    *****

    Le Bon plaisir úžasným způsobem zobrazuje pozadí politické moci. Bez příkras, bez ideálů. Jean-Louis Trintignant bravurně zahrál až cynického politika posedlého mocí a svým postavením, které nesmí nic ohrozit. Ani dítě s ženou, kterou miloval. Vyvine veškeré úsilí, aby tajemství zůstalo tajemstvím, a tak je ministr pro vnitřní bezpečnost v podání taktéž vynikajícího Michela Serraulta nucen věnovat veškerou činnost úklidu po svém šéfovi. Bez zajímavosti není paralela s tajemstvím skutečného francouzského prezidenta Mitteranda, který měl nemanželskou dceru Mazarine Pingeot, o jejíž existenci věděla řada novinářů od počátku jeho působení ve funkci, veřejnost se o ní ale dozvěděla až ke konci Mitterandova funkčního období v polovině 90. let.(15.11.2012)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace