Slečinky z Rochefortu

Slečinky je ten typ žánrového filmu, pri ktorom si uvedomujeme, že pokiaľ by sa jeho dej presne takto odohrával v inom, vážnejšom žánri, jednalo by sa o tuctový gýč. Lenže ako muzikál to funguje a priam si predvídateľnosť a divákovo potešenie z happy endu vyžaduje. Texty piesní sa vo francúzštine krásne rýmujú, čo je dosť zvláštne sledovať s doslovnými titulkami, ktoré túto výsadu samozrejme nemajú. Stále je to ale omnoho lepšie, ako sa pokúšať o dabing, ktorý by celý film zabil. No a ako dobre vieme, francúzi nežijú ničím iným, ako celodenným snením o láske a Slečinky sú oslavou tohoto ich pozitívneho prístupu k životu. Prečo ale musí mať komediálny muzikál až dve hodiny, mi je trochu vzhľadom k zámernej jednoduchosti diela miernou záhadou. Človek sa potom bude k filmu v budúcnosti vracať ťažšie. (21.10.2013)

Sledovat to byla opravdová zkouška, protože se tam během těch dvou hodin nic, ale opravdu nic nestane. Na druhou stranu ta nekončící záplava zářivých barev, zamilovaných obličejů zalitých slunečními paprsky, a pozitivní hudby, je tak moc koncepčně dotažená, že tomu z formálního hlediska nejde prakticky nic vytknout. (11.03.2017)

Sen o svete, kde sa tancuje, spieva, skladá sa hudba. Hudobné nástroje sa uživia aj na malomeste, chodí sa na výstavy. Námorní vojaci sú výtvarne nadané duše s idealizmom v srdci. Sen, ktorý snívala nielen hipisácka Amerika, ale aj umenia chtivá Európa. Slečinky tento svet zaplnili pastelkovou farebnosťou a naplnením túžby o stretnutí sa s princom. Pochodujúce šíky vojakov pôsobia ako cudzorodý hmyz. Majetnícky frajer ako úbohý trpák. Tento sen bol v roku 1968 zmätený vlnou násilného potlačenia študentskej rebélie v Paríži, vpádom ruských tankov do ČSSR a zvolením Nixona za prezidenta USA. Nasledovala sada udalostí meniacich svet radostného hopsania na svet tvrdého biznisu a kalkulu v každom ohľade. Vrátane kultúry a umenia. Ľudia sa stávajú ustráchaným stádom. Boja sa každej médiami vzývanej hrozby, od eboly po globálnu vojnu. Straší sa obsadením Európy bradatými mužmi v splývavých dišdašiach a burnusoch, presadzujúcich červíčkovité písmo ako základ pochopenia vesmíru. Na odreagovanie a znovu navodenie sna o inej možnosti prežívania a myslenia nie je nikdy neskoro. Stačí si pozrieť tento jemne naivný, no úprimne znejúci muzikál. (15.02.2015)

Všichni jsou už v Paříži, Buenas Dias já vám na ni se*u… pokusím se vyjmenovat nějaké klady, přestože poskytnout na jejich spočtení všechny prsty jedné ruky je až zbytečně moc velký luxus. Hudba nebyla tak strašná, ale vyznačovala se jistou mdlostí a zalíbil se mi asi jenom jeden či dva klavírní motivy. Taneční choreografie byla dokonce průměrná. A jako představitel pánského publika bych asi měl ocenit spoustu „krásných“ žen v minisukních, ale popravdě řečeno mě zaujala pouze servírka (dokud také nepropadla té kolektivní horečce jet do města na „P“ a zhnusila se mi) a konkrétně u výskoků tanečnic, u kterých byl pokaždé zvýšený zájem kamery o jejich kalhotky, jsem se opravdu musel smát. A teď z druhé strany. Nejsem si jistý, jestli k mému výslednému stavu nepřispělo ještě spořádání pytlíku medvídků Haribo těsně před projekcí, ale myslel jsem, že umřu na předávkování cukrem, jak sladký byl tento film. A z růžové jakožto oblíbené barvy mužského oblečení se mi už chtělo nepokrytě zvracet. Rozhodně šlo o romantiku v té nejotravnější, nejnesnesitelnější a nejkýčovitější podobě. A konec plný shledání mě opravdu dorazil. A taky budu muset přehodnotit svoje životní priority, jak to, že nebylo mým snem jet do Paříže a žít tam jenom z lásky? Asi jsem out. A příliš mi asi nepomáhá ani můj neárijský vzhled, neschopnost něco kloudného namalovat, složit hudební skladbu či vymýšlet milostné básně. K mému utrpení z filmu přispěl i fakt, že jsem nedokázal najít jedinou sympatickou postavu. Resp. jsem ji objevil až po té, když mi byl „odhalen“ řezník, ale i ten mě vlastně zklamal, místo aby naporcoval všechny ty „milé lidi“ u večeře, skončil u hloupého dortu. Opravdu by mě nenapadlo, že mě dokáže tolik zklamat film s C. Deneuve (její postava byla též nanejvýš otravná), v každém případě z výše zmíněných kladů jsem schopný dát dohromady pouze jednu hvězdičku. (12.03.2013)

Demyho oslava života v jazzovém rytmu neponechává veškerý tanec na hercích. Tančí také kamera. Její stoupání, klesání a kroužení je částečně motivováno pohyby postav a částečně jde o muzikální exces. K prolnutí obou přístupů dochází hned v jednom z dlouhých úvodních záběrů, kdy kamera za využití postav coby záchytných bodů vpluje do místnosti, kde probíhá hodina baletu. ___ Demy na jedné straně vytěžuje rezervoár klasických hollywoodských muzikálů (citace z On the Town nebo Gentlemen Prefer Blondes, obsazení Kellyho), na straně druhé pastelovou idylu muzikálového světa narušuje nenápadným zrazováním žánrových konvencí. Netančí se vždy v přísně symetrických liniích a ve frontálně komponovaných záběrech. Demy dlouho nevydrží u jednoho úhlu, neustále nás upozorňuje na trojdimenzionalitu prostoru, a pro tanečníky není závazné respektování středu záběru. Obsesivní berkeleyovská symetričnost je zrcadlovým tancem blíženců naopak parodována. Celý příběh je ostatně vystavěn na zdvojování a párování (postav, barev, hudebních motivů). Hledají se protiklady, které by se přitahovaly. ___ Podstatná část filmu se oproti hollywoodské zvyklosti natáčela v reálech, díky čemu je například mizanscéna ve scénách z prosklené kavárny, kterou Demy využívá na způsob refrénu k rytmizaci vyprávění, velmi živá. Postavy zas harmonický svět sem tam nabourají replikou typu „Byl to hajzl“ nebo „(…)takže s vámi chceme spát“ a prostřednictvím novin do Rochefortu párkrát proniknou i dost ohavné zločiny (obětí jednoho z nich měla být žena s uměleckým jménem Lola, což je zřejmý odkaz k Demyho debutovému snímku). Mezi řádky je takto sebereflexivně přiznáváno, že lehkost podání pouze odvádí pozornost od závažných věcí, že jde o únik, a že si toho tvůrci jsou dobře vědomi. Balancování mezi stylizovaným a autentickým prostředí posiluje dojem, že fantazie a realita nemusí být oddělené. Mohou koexistovat. ___ Je na postavách, kdy se rozhodnou vtančit do říše snů. Nejuměleji působí muzikální čísla, ve kterých se – po vzoru raných, vaudevillových muzikálů – tančí na pódiích k tomu určených. Svoboda rozhodnutí se vytrácí, neboť nic jiného než zpívat a tančit se ve vymezeném prostoru dělat nedá. ___ Přes využívání zcizovacích efektů, které je mnohem méně lopotné než v některých filmech novovlnových režisérů, jsou Slečinky z Rochefortu zejména dvouhodinovým romantickým zasněním (zkrácení by neuškodilo). Demy nás zve do města, v němž se hyperrealistické barvy realistického prostředí přizpůsobují náladě postav, v němž nikdo nemá nikdy po ruce nebezpečnější nástroj než hudební, v němž se každý pohyb může lehce proměnit v tanec, a pro jehož obyvatele neexistuje (traumatizující) kolektivní paměť, ale pouze (rozradostňující) kolektivní píseň. Píseň, jež překlene rozdíly generační, genderové i povahové. Je to naivní. Ale povznášející. 75% (23.07.2013)