Darwinovy ceny

1. To, že žijeme a často i přežijeme, je spíše dílem světa než naší vlastní zásluhou, i když je nutné přiznat, že se nejčastěji snažíme k tomu přežití přispět. 2. Psychologie je v podstatě detektivní pátrání po motivech vědomí a působení nevědomí. Právě proto je tak zajímavá, protože se člověk při odhalování tajemství lidského jednání cítí jako pravý Sherlock Holmes. 3. Všeobecné rozšíření digitálních kamer a to, že se lidé s nimi sžili, umožnilo tvůrcům moderních filmů za prvé vyloučit vypravěče, tzv. voiceover, za druhé vtáhnout diváka do filmu a udělat z něj účastníka děje, a to velice jednoduchým způsobem – stačí dát kameru do rukou jednoho z hrdinů a nechat diváka dívat se přes její hledáček. V tomto případě to byl přímo dokumentarista, který dělal svůj diplomový film, čímž vznikal film ve filmu. Bylo zvláštní dívat se do oči hlavnímu hrdinovi, který se obracel na dokumentaristu, a poslouchat, jak ho oslovoval, protože mi pokaždé nějakou milisekundu trvalo, než jsem si uvědomila, že přitom nemluví přímo na mne. Stejná vzpomínka se mi vybavila z dětství, kdy jsem vyplázla jazyk na herce, upřeně se na mne dívajícího z televizní obrazovky, a pak jsem se vylekala, že mi přijde domů vynadat. Krátce řečeno je efekt přímého oslovení podmíněn podvědomým nastavením lidského mozku a reakce na to oslovení je v první okamžik vždy zcela automatická a autentická, z čehož těží všechny filmy podobné tomuto. A obzvlášť je to působivé u thrillerů a hororů jako třeba Blair Witch nebo Monstrum. (16.05.2013)

Kdo by neznal nějaké internetové video, na němž se jakémusi anonymnímu smolařskému pitomci něco hrozného stalo, pravděpodobně jeho vlastní vinou. V Darwinových cenách se zvláštně nevýpravným způsobem můžeme spolu s podivínským typologem podívat trochu do soukromí takových zoufalců. Ne že by téma bylo kdovíjak vytěžené, ne že by se divák občas nedivil (proč třeba neidentifikovali vraha podle záběru na kameře, když už jim ho tak laskavě ponechal?), ne že by to celé díky té pseudodokumentární formě nevypadalo trochu divně. Jenže — mně se to líbilo, bavilo mě to, Winona Ryder s Fiennesem tvoří vysloveně sympatický pár a jako romantická komedie to na mě zabralo (plus Metallica jako bonus). (22.08.2011)

Není to zas tak špatné. Nekteré nehody jsou opravdu hrozné, ale každá z nich má v sobě špetku vtipu nad kterou se zasmějeme. Joseph Finnes byl výborný detektiv s dobrým smyslem pro předvídavost situace, která se zúčastněným stala. Trošku mi vadilo to jeho stálé omdlévání, a také ten kameraman..... Samozřejmě vše šlo dotáhnout více, ale kritizovat umí každý z nás (( ::. Scénu s automatem musím pustit svému kamarádovi, který na tom byl docela podobně, až na to, že to přežil "jen" se šroubama v noze, takže vše je reálné a kvůli tomu dávám za čtyři + za originalitu snímku. Jinak 70%. (29.01.2009)

Asi nadlouho mi zůstane záhadou, jak vůbec mohl z takového námětu a s takovým obsazením vzniknout tak jalový film. Zatímco samotná ‚idiocie umírání‘ je notoricky známá z kdejakých internetových fan stránek, její obrazové provedení nenabídne ani špetku inovace. Z nevytěžených charakterů utkví matně v paměti leda tak ňouma Fiennes a dvojka ‚MythBusterů‘. Ve zručnějších tvůrčích rukou by z toho byla pamětihodná řachanda pro další generace, tohle ale leží právem v zapomnění. (04.02.2010)

Mix zajímavého filmového nápadu a nezajímavého nefilmového scénáře prostě nemůže dopadnout jinak než katastrofálně.... Taylor natočil film který nudí, nebaví, má potrhlou vizuální stránku (upřímně, komu se nápad "z pohledu dokumentaristy" líbil nebo mu připadal vtipný???), snaží se být opravdu cooooool (...ale nejde mu to ani v jediné minutě...) a navíc si je jasně vědom a pyšný na to, že se v něm cíleně mihne Metallica.... Jednu * dávám za celkovou podstatu námětu a velmi milé obsazení četnými neprvoligovými filmovými hvězdičkami.... Jinak radši zemřít utopením při vyndávání zapadlé lžíce ústy z kastrólu s čočkovou polévkou než tuhle slátaninu nenavazujících scének vidět znovu... (02.06.2007)