poster

Samoty Zikmunda Reacha (TV film)

Dokumentární

Česko, 2006, 53 min

Hudba:

Kamil Holub

Hrají:

Jiří Schwarz
  • sator
    *****

    Naprosto nepodstatné, že danou oblast neznám, ale magický rukopis Císařovského, mě vždy v táhne do role fascinovaného diváka.viděno dvakrát, ještě lepčí je Deník...(5.6.2009)

  • DaViD´82
    ***

    Po stopách více jak osmdesát let starých fotografií starého Smíchova. Pokud neznáte stráně podél Plzeňské směrem na Řepy, tak vás tento zajímavý dokument těžko o něco obohatí. Pokud ta míst v dnešní podobě znáte, tak je jistě velice zajímavé podívat se na ně pohledem pamětníků a historie. Ovšem materiálu je zde rozhodně méně než-li na hodinu a obvzláště ke konci se již poněkud vaří z vody.(15.7.2007)

  • petr.trep
    ****

    Pěkný dokument a velmi vkusné srovnání ,,včerejška a dneška". Opravdu povedené.(22.3.2008)

  • vypravěč
    *****

    Druhý filmový esej, v němž Josef Císařovský nechává promlouvat svou fascinaci levým břehem vltavským, přesněji řečeno světem zapomenutých usedlostí Košíř a Smíchova. Na rozdíl od předešlého pokusu odhalit tajemství zádumčivé atmosféry těchto míst prostřednictvím vlastní imaginace, rafinovaným fiktivním vyprávěním, v Samotách přistupuje ke střízlivé konfrontaci dřívějších podob usedlostí vyfotografovaných na přelomu století Zikmundem Reachem s jejich dnešními tvářemi. Výsledek je ovšem podobně hypnotický. Přízračnost této lokality neustupuje ani před zvolenou racionální metodou, tajemství promlouvá (čili „zamlčuje se“) podobně mrazivě i zde. Osudy lidí a míst se protínají, zraňují, následně splývají a neodvratitelně mizejí coby (přes pestrost) jednolité skvrny v zapomenutí, z něhož je křísí drobné momentky na (podobně zapomenutých) snímcích a vlastně i na záběrech Císařovského filmu. Režisér jednotlivé portréty usedlostí doplňuje záběry imitujícími stafážové klišé starých fotek – ovšem s jejich aktuálními obyvateli. Prohlubuje tak dojem kontinuity. Mlčící vyfocení lidé jsou němými střežiteli tajemství, za zamčenými ústy to vaří myšlenkami, které již nezazní. A podobně to mlčí a zní i za vyprávějícími ústy obyvatel dnešních. A kdo jen trochu intenzivněji vnímá a míří na hlubinu, nemůže se přestat ptát po tom ložisku, z něhož to všechno vyrostlo – a roste dál. Co to bylo? a co to je to? a proč má pro mne každá z Reachových fotografií punctum? se musím ptát i já, stále tělem či myslí dlící na místech, kde „jen větry tu bloudí a veselit se zdají / v kole, kde život je neplodný jak smrt. / A přece tu smích byl dřív i slzy pláče, / teď nikdo už nezná milenky sladký div, / jež k moři se dívala zrakem spáče / z časů dřív,“ jak napsal ve své Zpustlé zahradě Swinburne.(7.3.2011)

  • mrLotus
    *****

    Moc hezké!(27.9.2012)