Příběh kriminálního rady

"Jsou věci, před kterými člověk neuteče." Kriminální rada Heumann, kterého svým vcelku typickým způsobem ztvárnil Luděk Munzar, se touto myšlenkou řídí až do samé krajnosti. Případ, který začíná jako klasická detektivka o deviantovi vraždícím děti, se tak postupně mění v mrazivé psychodrama o vztahu rady Heumanna s jeho synem Vickim. Nelze přitom nepoznat, že předlohou tohoto televizního snímku je román Ladislava Fuchse (26.11.2017)

Jak říká Pohrobek, Spalovač mrtvol to není, však taky Klein není Herz, ale na TV film je to velice povedené. Výkony aktérů ve všech rolích jsou výborné, film se dostatečně věrně drží předlohy, podařené. Jen nechápu, proč se lidi jako Kaňoš, když už se na to dívají, musejí ještě vyjadřovat k něčemu, čemu nemohou rozumět. Co třeba nějakou komedii, Kaňoši? (16.07.2007)

Příběh pana kriminálního rady Heumanna, despoty a šmíráka, policejních poskoků a vlezprdelků a také jeho synka Vikiho, který je mentálně zamrzlý kdesi v předpubertálním věku. Poměrně nezáživný příběh (s dobrým koncem) této bandy na stopě pošahanýho vraha dětí skvěle dokresluje katastrofální Saša Rašilov, který je však, naštěstí, za své snažení v závěru příběhu bohatě odměněn. Pan rada vše mistrně vyřeší a může odejít na zasloužený odpočinek. A protože z podřízených si vychoval jelita, která nemají šanci rozkrýt naprosto žádný případ, může tak svému oblíbenému pošukovi s vražedným vnuknutím prokázat poslední medvědí službu, aniž by se musel starat o to, že to bylo nenápadný jako vznášející se záchodová mísa. (02.08.2014)

Kdo čekal adekvátní převedení knihy na obrazovku (televizní formát ze zpracování čouhá na sto honů, možná by spíš bylo na místě (dnes už nepoužívané) označení "televizní inscenace", protože exteriérů je jako šafránu a asi se nepletu, že i Brikciovo začení (mimochodem natočené neuvěřitelně amatérsky) se odehrálo v kulisách, i když to je jen dílčí problém. Daleko větší potíž mám s obroušením všech vztahů do bakalářské podoby. Scénáristka Zelenková udělala z Vikiho rozmazleného spratka, jehož usměrňuje nejen otec, komorník, ale v rozporu s knihou dokonce Barry; z rady Heumanna se stal místy i sympatický člověk a rozhodně ne despota, jak tvrdí distribuce. (Luděk Munzar rozhodně nebyl špatná volba, ale ze scénáře nemohl dostat víc. Škoda, má představa rady Heumanna má blíž k Munzarově komisaři Kieslovi ze Zlé krve než z tohoto bakalářského provedení.) Za své vzal i (v knize víceméně tušený, leč nepřehlédnutelný) vztah Vikiho a Barryho, který naznačoval víc než pouhé přátelství; nebyla zpracována vzpomínková pasáž, která dává nahlédnout, co (kromě jiného) formovalo jednání kriminálního rady k ostatním. Postrádala jsem absenci písně Grety Garone na úkor naprosto zbytečného rozhovoru Vikiho s Knippsenovými a neorganické snahy Barryho o vzkříšení manželství svých rodičů, kteří se v knize vůbec nerozvedli. A tam, kde Fuks nechává na čtenáři, aby si sám dosadil a pospojoval všechny informace, předkládá divákovi televize polopatický výklad, a nejen to: z blíže neurčené země se stává konkrétní Rakousko. Fuksovo tajemno i obojakost výkladu jsou pryč. Škoda. (04.01.2014)

Volná televizní adaptace známého románu Ladislava Fukse. A jak to shrnout v kostce? Typický Fuks, tedy hloubková psychologická sonda maskovaná za jinak nesouvisející žánr, v tomto případě kriminální, a tak trochu netypický Klein, který se na detektivky výrazně specializoval a jemuž ale obvykle tenhle žánr umělecky nikdy příliš nevyšel...vše řečené je samozřejmě limitováno mantinely televizní inscenace... ,,Život je hezkej jenom v dětství, pane komisaři. To ostatní už nestojí ani za fajfku tabáku..." (10.04.2012)