Ocet

Víťa Klusák nepohcybně patří mezi nejzajíměvější české filmotvůrce 21. století a mezi jeho nejúspěšnější díla patří dva netradiční dokumenty - jeden přibližuje šokující realitu a druhý dokazuje sílu médií. Takže dokument s názvem Ocet by vlastně nikoho nepřekvapil.. Jenže nakonec namísto nechutné tekutiny je snímek jen portrétem jedhoho dvojníka. Absence silnějšího materiálu a možní přilišná citová zaangažovanost tentokrát ubírá na kvalitě tak moc, že oproti jeho tradičním geniálních bizárům jde jen a pouze o bizár. Není to vůbec vtahující a příjemce téhle zprávy bude dělat blba.. A proč je tam ta Faidra?! (04.11.2022)

Nenechte se mýlit, Ocet není dokument, jako spíš sofistikovaný filmařský fórek. Vít Klusák ukazuje už ve své prvotině, že má školu Moorovské drzosti a divákem vlastně manipuluje, resp. zkouší, jestli percepient na hru přistoupí. Výpovědi o Emilu Viklickém skládá z názorů "odborníků", kteří mohou být skutečnými znalci problematiky (grafologie, zdravá výživa,...), anebo to mohou být najmutí herci - stejně jako Viklického dvojník. Zasazuje je do nesmyslných prostředí (muzikolog v chemické laboratoři) a tak vlastně podtrhuje iracionalitu své dokumentařské snahy točit film o někom bez něj. Tato tendence vrcholí v nesmyslném konci filmu, kdy stojí samohrající klavír uprostřed louky připojený k vysavači. (11.02.2010)

11.2.2023 Film o člověku, který v něm ani neúčinkuje. Portrét bez portrétovaného. Jedno velké absurdní dílo. Užití odpadků by mě v životě nenapadlo, ale jasně to potvrzuje, jak jednoduše se můžeme o člověku dozvědět spoustu věcí. Můžeme začít u toho, zda to vypadá, že se stravuje doma nebo více mimo domov nebo i zda jí dobrou a zdravou stravu a je ekologický. Pan Klusák obsadí na roli otce dvojníka, který tomu snímku dodá i plnou hodnotu (npř. dvojník v okně vyprávějící, co řekl pan Viklický panu Klusákovi).Sám Klusák totiž svého otce nezná. Co se týče účinkujících, nikdy člověk neví, zda to jsou najatí herci či opravdoví experti. Chvilkami to dává i surrealistické pocity jako pro příklad muzikolog v chemické laboratoři, či ke konci klavír, který hraje sám uprostřed louky a je dokonce napojený na vysavač a v pozadí se mumlá “už jsme u konce”. Několikrát ve filmu též vede herce v jednotlivých scénách a opakuje, když se něco nepovede. Celý snímek je brán s takovou nadsázkou a humorem, ale v ten stejný moment je to absolutně absurdní. (09.08.2023)

Vít Klusák patří bezesporu k nejvýraznější postavě české dokumentaristické filmové scény. Jeho filmová díla, ať už legendární Český sen, či, svým způsobem impertinentní V Síti dokázala experimentovat s nějakými základními “stigmaty” dokumentů a v jeho režijní druhotině tomu není jinak. Dokumentární portrét bez samotné účasti portrétovaného zní lehce absurdně, ovšem funguje dle mě naprosto skvěle. Jsou zde, právě díky absenci portrétovaného člověka, využity naprosto jiné prostředky k představení charakteru portrétovaného, Emila Viklického. Prohledávání odpadků a následná diskuze o tom, zda-li pan Viklický žije zdravý život byla podle mě opravdu inovativní a vtipná scéna. Kromě rozhovoru s herci v zákulisí zde v podstatě nemáme ani jeden přímý příklad Viklického ve své práci, tedy tvorbě hudby. Díky tomu, že však Viklický není vystudovaný hudebník, nýbrž matematik využil Klusák tohoto faktu k pomyslnému prolnutí těchto dvou profesí a vznikla tak díky tomu scéna kde se muzikolog, v laboratorském plášti a vědecké pracovně zamýšlí nad tvorbou a životem pana Emila. Další motiv, který dle mě dělá dílo velice zajímavým je fakt, že se jedná o otce samotného režiséra. Dokumentovat svého otce může být pro mnoho lidí rutinní záležitost, jelikož jej vídají téměř každý den, a znají jej velmi dobře. Ovšem zde je tomu jinak. Klusák svého otce nezná téměř vůbec a těžko říct, za jakým účelem o něm vlastně chtěl natočit dok. portrét. Snaha o narovnání nějakých společných vztahů zde, kvůli absenci samotného otce není, rád bych tedy věděl, proč se vlastně Klusák rozhodl portrétovat zrovna svého otce.  I přesto, se mi však na snímku nejvíce líbila, ona uvědomělost v iracionalitě své základní synopse. Tuto pomyslnou iracionalitu podtrhává řada nesmyslných událostí, zobrazených ve filmu, ať už zmiňované prohledávání odpadků, tak např. hodnocení stavu Emilova auta. Jedná se dle mě tedy o spíše sofistikovanou filmařskou recesi, a to je v záplavě všech těch striktně seriozních dokumentárních děl velice osvěžující vidět. (02.04.2023)

Zajímavé především svojí kvazidokumentární formou kombinovanou s hranými sekvencemi, na něž je ovšem nahlíženo, jako by se jednalo o film o filmu. Vzniká tak poněkud absurdní, stále však silný portrét o neporozumění a ignoraci jinak velmi vzdělaného člověka, proti němuž i jeho dvojnický prosťáček působí jako chlapík se srdcem na pravém místě. Snad tento film skutečný Emil Viklický viděl. (19.12.2006)