Babel

Ińarritu upustil od časové roztříštěnosti ála ´21 Gramů´ a podobně jako u své prvotiny vypráví několik navzájem prolínajících se příběhů. Mexická episoda je asi nejslabší, s poměrně mizivým emocionálním dopadem, ta japonská zas jakoby vypadla z jiného filmu, ale díky sympatické hlavní představitelce patří mezi příjemné zážitky. Velké emoce se odehrávají v Maroku - příběh pastýře a jeho synů v závěru graduje s velkou naléhavostí, osud zraněné Američanky pak místama uchvacuje díky skvělému herectví ustřední dvojky Pitt - Blanchett, jejichž okolnostmi vynucené intimní chvilky patří k nejsilnějším momentům filmu. Marocké episody jednoznačně za 5*, zbylé dvě za 3*, ale kdybych měl srovnávat, předchozí Ińarritovo 21 GRAMŮ mělo celkově, aspoň pro mě, MNOHEM větší emocionální náboj. (05.02.2007)

Nejsem první a určitě ani poslední, kdo uvidí ve vzdálenosti japonského příběhu jakousi čtvrtou stranu trojúhelníku. Je dál, o co si je vše ostatní blíž: chlapci, kteří nechtěně způsobí zranění turistky v jedoucím autobuse, milující chůva, která nezvládne situaci - ty příběhy jsou úzce provázané, intenzivní a bolestné. Japonský, i když souvislost s Marokem je zde nastrčená v podobě osudné zbraně, si žije vlastním životem a přes svou neotřelost, mi rušil prožitek z dění kolem "Pittovy" rodiny a to je škoda, protože sám by vydal na film. A když jsme u Pitta, ten chlap dávno není ve filmech pro okrasu, tady doslova překvapil, jak sešel a jak je to dojemné. Stejně jako film o zoufalství, které se nevyhýbá lidem ani místům, film křehký a silný in 1. (12.02.2007)

BABEL pláva štýlovo po hladine, no nedokáže sa ponoriť. Obsah hlavných dvoch poviedok vyznieva do poloprázdna a tá tretia, hoci v sebe skrýva najväčší potenciál, si s nimi nemá čo povedať. Ak som dal 21 GRAMOM štyri, tu musím ostať pri troch. Pekný vizuál, skvelo atmosférická hudba a dobrí herci nie sú všetko. P.S.: Chieko mala skočiť. (28.02.2007)

Hmatatelnou příběhová symbióza, vyšponovaná nad rámec šustivé scenáristické kostry, která je vysoustružena velké Akademii na zakázku - tedy kromě japonského příběhu, jehož provázanost s celkem (předmět, jehož původní a nový majitel se kdysi sešli) je poněkud vrtkavější a nedokáže to do vás takříkajíc tolik emocionálně napálit. Iñárritův vyprávěcí standard ale jinak funguje se svou obvyklou razancí a stylem. Až se chce říci, že velké hvězdy v upoceném a syrovém Babelu vyčnívají a ruší než že by sloužily vyššímu cíli (jinému než propagačnímu). (10.02.2007)

Nedopečené. AGI se potřetí pouští na důvěrně osahanou půdu, přičem k úspěchu pomáhá - podobně jako Greengrassovi v případě paradodokumentárních rekonstrukcí - skutečnost, že tento styl filmu ovládá naprosto dokonale. Jenže z Babelu mnohem víc čouhá vykonstruovanost, s jakou jsou splétány čtyři linie na třech místech, a tak trochu samoúčelné uzlování při zesíleném předkládání humanistických hodnot. Z drastického sledování plačících lidí v mezních situacích se tentokrát trochu vytratil emocionální náboj, spíš jsem měl pocit, že sleduji tři zcela nesouvisející povídky, které si sice nesou jakous takous působivost, ale leckdy jim chybí pointa (Mexiko), anebo je brzdí dlouhé přešlapování na místě (Brad & Cate). Díky bohu že AGI je pořád audiovizuální mág - všechny montážní sekvence nastřižené čistě na hudbu jsou neuvěřitelně podmanivé a vytahují lehký kalkul na 70%. Mimochodem téma jazyk a globální věk zůstalo dle mého prakticky nedotčeno. Chyba! (20.02.2007)