Lovci duchů - Série 7

A sedmá sezóna zmíněný potenciál zcela posrala. Promptně zařízla všech pětadvacet sáhodlouze rozvíjených zápletek, vydala se úplně opačným směrem zahrnujícím pravděpodobně nejhorší záporáky v celém seriálu a nakonec se vykašlala i na ně. Zatímco šestá řada byla tématy a motivy chvílemi až nepříjemně přecpaná, sedmá je učiněné tematické i dějové vakuum, jímž občas z povinnosti probleskne uspěchané rozuzlení dříve představených a znenadání zapomenutých problémů. Tu a tam se objevující záporáci se nejenom hrubě bijí s nastolenou mytologií, ale kvůli své faktické neporazitelnosti se stávají nesnesitelnými nudaři, jejichž pouhá přítomnost prasí i potenciálně fantastické epizody (za všechny Hello, Cruel World). Vedle leviatanů je sedmá řada odlišitelná už jen vágně nahozeným motivem ztráty veškerého zázemí hlavních postav a všeho, co je jim drahé, bohužel se tvůrci bojí se tohohle držet a okamžitě ztracené propriety nahrazují, abychom dlouho netrpěli. Bobbyho dům vyhořel? V příští epizodě je vyměněn za Rufusovu chatu. Duo přišlo o svou rešeršní knihovnu? Žádné strachy, její obsah je hned několikrát někde okopírovaný. Bobby umře? Bez obav, vystřídají ho Frank, Garth, a nakonec i Bobbyho duch. Tyhle obavy tvůrců z proměněného světa seriálu navíc vedou k jistému „instantnímu, fast foodovému“ pojetí konfliktů – potřebujeme emocionální nářez? Recyklujme stokrát viděné problémy, prdněme tam smrt postavy a potom vše rychle, nevěrohodně napravme, aby to, chraň Bůh, na ničem a na nikom náhodou nezanechalo příliš velké, nepohodlné stopy. Nepřehlédnutelně vzrůstá problém s komickými díly – dřív měla komičnost podobu nenápadných prvků v jinak dramatické epizodě (Hell House), zapadala do narativního experimentování (Ghostfacers, Hollywood Babylon, Tall Tales, The French Mistake), sloužila jako krok vpřed po extrémně depresivním vývoji do slepé uličky a umožnila jeho rozuzlení (It’s a Terrible Life) anebo představovala stylové uchopení závažného tématu, dějového odhalení nebo charakterového vývoje (Yellow Fever, Mystery Spot, Wishful Thinking). Jenže zatímco kdysi komické epizody vždy zapadaly do celkového záměru dané sezóny a odkazovaly na její ústřední zápletku, nyní nemají s hlavní dějovou linkou nic společného, nijak ji neovlivňují a pouze se mechanicky střídají s dramatickými díly (nemluvě o tom, že patrně nejlepším vtipem je beztoho trapný fakt, že ústřední kapitalistický záporák Richard trvá na tom, aby mu všichni říkali Dick). Když k tomu připojím i přítomnost postav, které spíš než živoucí lidi připomínají bezduché scenáristické konstrukty a splácaniny rádoby líbivých charakteristik a jež samotné ústřední duo musí publiku explicitně obhajovat (Neboj, na Gartha si časem zvykneš či Páni, Charlie je jako naše mladší sestra, kterou jsme nikdy nechtěli), vychází mi z toho smutný závěr, že SPN toho žraloka už fakt definitivně přeskočilo. Nejlepší epizoda: Repo Man. Nejlepší postava: Kevin. Nejhorší postavy: Meg (její náhlý charakterový obrat dává z hlediska motivace a kontextu velmi malý smysl, nemluvě o tom, že byl stylizován do podoby upřímného prohlédnutí, nikoli sňatku z rozumu a podtrhnut unylým, monotónním projevem Rachel Minerové), Castielové (všichni do jednoho, tj. Cas záporák s Božím komplexem, kajícník, amnezijní, šílený a na krátkou dobu opět páto-sezónový, protože – ač samostatně přijatelní – jsou roztroušení do několika málo epizod, nepropracovaní a bez postupného vývoje, který by ty ultrarychlé skoky v charakterizaci ospravedlňoval). Nejlepší hudební moment: I’m All Out Of Love, Walking On Sunshine, Why Can’t We Be Friends, Born To Be Wild. Nejkýčovitější hudební moment: Turn Into Earth, v dobrém i zlém. Nejlepší dekoratér: Castiel. (15.03.2017) (méně) (více)