Persona non grata

Zlatý Lev - výběr (10.02.2006)

Tohle je po dílu Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou druhý mnou viděný Zanussiho film. A zatím jsem nabyl toho dojmu, že filmy tohoto režiséra jsou velice zvláštní, neobvyklé a značně odlišné od ostatních. V Persona non grata nám byl znovu představen Zbigniew Zapasiewicz, který mi byl sympatický už v prve zmiňovaném snímku; znovu hrál téměř vychladlého starce, a k tomu zklamaného a naštvaného. Příběh mě zaujal, zvlášť když byl z pro mě neobvyklého prostředí, a to velvyslanectví. Wiktora jsem chápal; bojoval a snažil se vybudovat něco lepšího a teď na sklonku svého života si uvědomuje, že se mu to nepodařilo (jeho rozhořčení a zklamání je samozřejmě také podpořeno smrtí jeho ženy). K tomu se přidají pochybnosti o důvěře přátelům, partnerům a vůbec celému vnějšímu a nakonec i vnitřnímu světu...a pak přijde rána (co bylo tou ránou prozrazovat samozřejmě nebudu, vlastně jich bylo několik). Konec filmu (a vlastně i Wiktora) je také trochu trpký, ale závěrečný pohled na dvojici na útesu byl uklidňující a v jistém smyslu zadostiučiňující. Musím však vytknout, nevím jak bych to přesně nazval, snad roztěkanost snímku. A toho rozhořčení a zklamání hlavního hrdiny bylo i na mě moc. Takže hodnocení se pohybuje, stejně jako u minulého Zanussiho filmu, mezi 3/4*, ale tentokrát se přikláním k vyšší variantě. (24.09.2008)

Skvěle propracovaný snímek z řad diplomacie.. Život velvyslance ne z té oficiální vznostné stránky, výborný herec Zapasiewicz a klasik Zanussi..! (24.09.2008)

Wiktorova upřímnost a lidskost mě vzala natolik za srdce, že jsem potom těžko snášel útrapy, do nichž se jako "persona non grata" zaplétal, nebo které se mu vlivem osudu prostě a jednoduše udály. Persona non grata je malý velký film o malém velkém člověku. Kdybych jich tak na světě bylo více a dostalo se jim většího štěstí, než Wiktorovi! To by se nám všem potom žilo lépe. (31.12.2007)

Strhující od začátku, kdy hlavní postavě filmu, polskému velvyslanci v Uruguai Wiktorovi, umírá žena, až do samotného dramatického závěru...Fascinovaně jsem koukala na příběh Wiktora, jenž se se svou dobráckou, důvěřivou a zásadovou povahou jaksi nehodí do světa politiky. Světa intrikaření, udavačství, prospěchářství a obcházení pravidel. Je příliš osamělý v obklopení kolegů, kteří se právě v tomto světě cítí jako ryby ve vodě. Přestává lidem věřit a stává se z něj chorobně podezíravý blázen... (24.09.2008)

Moje prvé stretnutie so Zanussim (v krátkom čase budú nasledovať Struktura krystalu a Iluminace) a asi to bola správna voľba. Napohľad jednoduchý príbeh čerstvo ovdoveného veľvyslanca je postavený na dôkladne vyskreslených charakteroch hlavných postáv. Skúsená ruka scenáristu a režiséra v jednej osobe dávkuje divákovi presne toľko informácii, koľko čoby podnet na zamyslenie potrebuje, ale ani v náznakoch ho nenavádza, čo si má myslieť. Nepreťažuje ho, ani mu nenecháva priestor na príliš voľné interpretácie. Fakty striedajú domienky, na konci zostáva už len pocit akéhosi zmierlivého smútku. Akí sme boli, takí stále sme a vždy aj budeme. Taký je náš svet. Čo viac chcete počuť?! (09.11.2007)

Film o charakteru který se ,v dnešní době a v diplomacii ještě více ,nenosí.....skvěle propracované charaktery a vynikající dialogy ,takový nenápadný VELKÝ film to je Persona non grata. (11.12.2008)

Polský velvyslanec v Uruguayi, Wiktor, je bývalý disident a velmi poctivý člověk. Lidé kolem něho však zdaleka tak poctiví nejsou. Ať jde o lidi, kteří se na ambasádu obracejí zvenčí, nebo o zaměstnance velvyslanectví, nebo o ostatní politiky z Polska. Wiktor přijme mladého zaměstnance, který se nedávno oženil s Ruskou. Brzy nato vznikne podezření, že Oksana pracuje pro ruskou tajnou službu. Narušeno je i dlouholeté Wiktorovo přátelství s Rusem Olegem, kterého podezřívá z poměru s jeho nedávno zemřelou manželkou. Podezření narůstají, Wiktor mnohé z bezesných nocí řeší alkoholem a je jen otázka času, kdy problémy překročí únosnou mez. (25.05.2020)

Nedokážu o tomto filmu napsat nic víc, než že se mi moc líbil. Zbigniew Zapasiewicz je vynikající herec a jeho dialogy s Nikitou Michalkovem a Jerzym Stuhrem byly opravdovou lahůdkou. (28.11.2008)

Film nemá tempo. Je poněkud chaotický stejně jako hlavní hrdina. Ten je ovšem navíc čerstvý vdovec a zahořklý cholerik znechucený postkomunistickým stavem společnosti. Jeho chování mi místy silně vadilo a příliš jsem si ho neoblíbil:-) Zahořklost hlavního hrdiny ostře kontrastuje s optimistickým oportunistou Olegem, kterému se daří za všech režimů pořád stejně...dobře. I tak je ale z filmu cítít (na můj vkus) až moc zapšklosti a jistého moralizování ve stylu "Dnes jsou lidé schopní všeho...Kde jsou naše ideály?...Za co jsme bojovali?". Toto nemám rád. Nic není bílé ale ani černé. Hrdina na konci sice dojde jistému smíření, ale to mi nezmění pocit z celého filmu. 60% (14.02.2008)

Potvrzuje se pár věcí. Že práce velvyslance v nedůležitých zemích je děsná zašívárna, že je tam dost možností vydělat si nějakou tu korunku bokem, že se do těchto funkcí dosazují kamarádíčci a lidé, co to dostali "za zásluhy", že lidi sou většinou kurvy, že některý Rusky sou kočky, že lidé na úřadě mají problémy s arogancí, ješitností a alkoholem, že Poláci umí točit filmy, že Nikita Michalkov je poměrně vysokej, že Mirkové Dušínové v malém počtu existují a mají to v životě těžké. Hodně pravd v tomhle filmu. (25.09.2008)

Příběh o idealistovi Wiktorovi (Zbigniew Zapasiewicz), který je polským velvyslancem v Uruguayi. Je to muž vzletných ideálů, který po smrti své milované manželky začne každého podezřívat ze špionážních a udavačských praktik, za stejné chování, které bylo rozšířeno za komunistů a proti kterému celý život bojoval. I když se principy zdají podobné, tak se čas změnil a každý myslí předevsím na uspokojování vlastních potřeb a osobního obohacování. To zjistí až na sklonku svého života a zdá se že raději volí dobrovolný odchod ze života za svou milovanou, protože pochopil, že do tohoto života už se nehodí. Další zajímavé postavy: ruský náměstek ministra Oleg (Nikita Michjlkov), muž který se rád dělá tajemným, polský atašé (Jerzy Stuhr), italský konsul (Remo Girone), který se dělá dobrým, polský náměstek ministra (dobrý Daniel Olbrychski), který si i přes ideály zachoval racionální uvažování a nový polský konzul (Andrzej Chyra) se svojí ruskou manželkou oksanou (Maria Bekker). Nic není tak jak se na první pé=ohled může zdát a především každý jde pouze za svým prospěchem. Až na idealisty, kteří nejsou schopni vidět věci reálně. (22.07.2010)

Urcite zajimavy film z nezvykleho prostredi. Ktere vsak i presto, ze Michalkov v Uruguayi netocil je plne nevyuzite. Jak uz napsal Fanucci je snimek zbytecne zapskly a bez lesku. Jako televizni film by byl vynikajici, jako koprodukce v cele se Zanussim jen mirny nadprumer. (17.04.2008)

Po všech stránkách perfektní film, výborný výkon Zbigniewa Zapasiewiczeho, skvělá režie Krzysztofa Zanussiho. (18.10.2009)

Další z filmů, ke kterým jsem přišel jako slepý k houslím. Omylem jsem zapl televzi a už jsem se dodíval až do konce a to dáky hercům i zajímavému příběhu. (27.01.2010)

Po Persona non grata jsem sáhl jaksi bezmyšlenkovitě pár minut po tom, kdy jsem ve vaně dočetl Žantovského životopis Václava Havla. Příběh muže, jehož trudný osud a porevoluční změny trochu zašimraly na citlivou strunu zmaru, mi posloužil jako prodloužení četby filmovou formou; byl by ale zajímavý i bez mnohých průsečíků. V první řadě jsem bezprostředně naskočil na vzdor starého muže, který sice psycholog Zanussi okatě taguje jako do značné míry patologický, ale nečiní jej ani trochu méně lákavým a oprávněným. Nikitův podstatně mělčí životní pragmatik naproti tomu září zdravím, vyrovnaností a bodrou spotřební moudrostí, ale blít se jednomu chce spíš z něho, než z brilantního Zapasiewiczova nalomeného muzikologa. Na osobním zápasu zásadového muže se svody nihilismu a pragmatismu rušivě působí jen nepatrná jalovost politických zápletek, které sice vzdáleně, nicméně přece připomenou nesrovnatelně jalovější pokusy o nastavování politického zrcadla v polistopadové české kinematografii. Nebýt závanu kýče v posledních záběrech, bylo by to plný počet. (28.01.2015)

Příjemný film z diplomatického prostředí. Rozhovory a vystoupení pánů Zapasiewicze, Michalkova a Stuhra patří k vrcholům tohoto filmu. Film o strastech polského velvyslance v Uruguai po ztrátě milované manželky. (19.02.2010)

Aké smiešne je byť niekedy zásadovým a smutné keď stratíte istotu a oporu. (13.05.2008)

Zahořklý idealista ztrácí opory ve vnějším světě a jeho vnitřní svět se kvůli tomu bortí. Ex-disident Wiktor (Zbigniew Zapasiewicz) má za své zásluhy v protikomunistickém odboji sice lesklou trafiku v podobě velvyslanectví v Uruguaji, ale právě mu zemřela milovaná žena a záhy poté omylem smrtelně urazí svého nadřízeného a bývalého druha ze Solidarity, náměstka ministra (Daniel Olbrychski). Krom toho má vážný důvod se domnívat, že přítel z minulosti, ruský diplomat Oleg (Nikita MIchalkov), byl milencem jeho manželky. Kam se Wiktor pohne, je obklopen bezpáteřníky a slizkými pragmatiky (např. rozkošný záporák Jerzy Stuhr), kteří efektivně proplouvají životem, zatímco on si každým krokem a pokusem ovlivňovat svět podle svých hodnot jen komplikuje situaci. Ve srovnání s českou produkcí nezvykle dospělý film, který nastoluje vážné otázky osobní integrity. Škoda několika málo slabších míst, jinak bych byl v pokušení film označit za svrchovanou diagnózu postkomunistické doby - i tak 89%. (26.09.2008)

Distingovaný herecký projev Zbigniewa Zapasiewicze plný sebereflexivní ironie, scénář znějící historickými odkazy na nejožehavější témata polských dějin. Solidarita, udavačství, kdo je opravdový přítel a kde je hranice, kdy se i ten nejbližší člověk může stát tím, komu věřit nedokážeme? Aneb, kdy se dostaví ten okamžik, kdy se všechny životní strasti i zážitky spojí v mysli a zahltí jí natolik, že vypudí každodenní starosti a „racionální“ chování tak, že člověk uslyší nebeskou hudbu? Krásně pojaté vyprávění o Wiktorovi, který vždy bojoval za svobodu a demokracii, po boku měl svou ženu a věřil, že Solidarita přinese rozpad východního bloku. V nové společnosti udělá kariéru velvyslance Polska v Uruguayi. Po manželčině smrti však svádí nový boj. Tentokrát je na jedné straně čest jako politika a občana, na straně druhé je důvěra v dávné přátelství a také lásku jeho ženy. (17.05.2012)