Sluníčko na houpačce

Samotná zápletka, kdy jako vždy milá a usměvavá Marta Vančurová spolu v Jiřím Bartoškou řeší převoz jednoho klučiny (Matěje) z dětského domova do Prahy na převzetí první ceny z výtvarné soutěže, mi úplně nesedla. Moc věrohodně na mě hlavně nepůsobily ony neustálé návštěvy Vančurové u všech těch možných osob spjatých s Matějovým dosavadním životem. Je jasné, že scenáristicky zde bylo účelem, aby se divák toho mohl o těžké Matějově životní situaci co nejvíce dozvědět a to z různých úhlů pohledu. Ale dost pochybuji, že by se někdo tak intenzivně zajímal o něčí cizí osud a věnoval tolik času návštěvám cizích lidí, jak to ve filmu činí postava Vančurové. To všechny ty scény vzájemné interakce mezi postavou Bartošky a Matějem mi přišly mnohem uvěřitelnější. A hlavně i mnohdy docela vtipné a velmi lidské. Nejsilnější mi ovšem přišla scéna, kdy je malý Matěj se svým tátou alkoholikem (skvělej Petr Čepek se svýma typickýma "psíma" smutnýma očima) a snaží se jej přesvědčit, že "rum je blbec". Jinak jsem moc nerozuměl, v jakém vztahu spolu vlastně byli v tomto film Vančurová s Bartoškou (staří přátelé/milenci v nezávazné vztahu). Celý film pak končí tak nějak divně do ztracena a vlastně i dost smutně. Coby televizní snímek to nebylo špatné, ale možná jsem (i kvůli mé oblíbené Martě Vančurové) čekal maličko víc. (10.09.2018)

Nečekaně dobrý avšak smutný film. Řekl bych, že je zde dobře poznat, že scenář psala žena. Adamec tady pochlapil a jestli se tu něco opravdu mimořádně zdařilo, pak to byl výběr herců. Marek Mikuláš tu nijak nepřehrává, mladý Bartoška se skvěle hodil do role bezstarostného chlapíka, který však jak se později ukáže má také nějaké ty šrámy na duši a nedořešené záležitosti. Marta Vančurová opět krásná jako vždy s tím svým zvláštním smutkem ve svém herectví, které mám u ní tak moc rád, no a na závěr nekompromisní Petr Čepek. To je prostě PAN herec ! Skvělý byl i Karel Heřmánek v roli ředitele dětského domova, který by se dětem rozdal, ale přesto jim nemohl být rodičem po kterém toužily. Film i zajímavě končí a dává mu to punc reálnosti. Možná si dnešní divák odplivne nad tehdejším socialistickým řešením pěstounské péče či adoptováním dětí, ale ono je to stejné dnes jako tehdy. Změnilo se snad jen pár zákonů a paragrafů. Dětské domovy jsou plné dětí, které nikdo nechce. Dětí, které by chtěli být milovány. Dětí, které vědí, že jsou i jiné šťastné světy. A občas to někde po adopci neklape a dítě se vrací zpět. Traumatizované o to více, že si přivonělo světa tam za zdí.Proto strašně fandím projektům jako jsou SOS Dětské vesničky, nebo každému páru, který by děti chtěl mít ale nemůže. Všem těm, kteří by chtěli být těm opuštěným maminkou a tatínkem. Tohle je už po několikáté, co jsem nucen konstatovat, že ne vše normalizační rovná se blbé a nekoukatelné. Dávám za 4 loky rumu i když pít je špatné ! * * * * (01.02.2020)

I díky přesvědčivému herectví naplňuje scénář Mileny Mathausové své poselství. Za roli klučiny Matěje, o kterého je zájem až ve chvíli, kdy vyhraje se svou kresbou mezinárodní soutěž, získal Marek Mikuláš (mladší bratr Martina Mikuláše) cenu UNICEF za dětský herecký výkon. Své předpoklady k naplnění vážných rolí dětských hrdinů předvedl i ve filmu V zámku a podzámčí. "Rum je blbec." (21.01.2010)

Marek Mikuláš hraje dítě z dětského domova, ale tady je mě značně nesympatický, je to asi tím, že na svůj věk je nějak až moc chytrej, všechno ví a zná, na všechno má odpověď. A i jeho vystupování je docela arogantní. Možná tak namachrovaně působí taky díky předabování Adamem Bernauem - Vitorem Králem (v zajímavostech o filmu je mylně uvedeno jméno Lukáše Becha). Naopak jeho otec, alkoholik Stibor v podání Petra Čepka má ty správný grády. Všechno další je na vysoké filmařské výši, je v tom TA atmosféra počátečních osmdesátek, vyzdvižená tísnivou hudbou Karla Svobody. Režisér Jiří Adamac byl ve své době na vrcholu tvůrčí práce a jeho tvorba měla nezpochybnitelnou úroveň. Což už u něj bohužel hodně dlouhou dobu neplatí. (14.09.2018)

9leté smrádě, co praví moudra na počkání, jakoby šlo o reinkarnaci samotného Buddhy. K tomu tklivá Svobodova hudba, fatálně pronikavý Bartoškův hlas a melancholická aura Vančurky, která se pro tyhle role snad narodila. Zkrátka malinko podlá hra na city, ale protože jsem v tomhle old school, čtvrtou hvězdu tomu rád věnuji. (30.01.2016)