Bakaláři

Taková herecká sestava a tak bídný výsledek. Zřejmě se Dietl rozhodl Růžkovi a Adamírovi dát to nejhorší, co vyštrachal ze svého scenáristického šuplíku. Růžek ale zkušeně vycítil, že námětu o generačních rozdílech, respektu a morální úctě, znatelně pomůže, když bude hodně halasný, hravý a do placu hodí i třeba nějakou tu (blbou) hlášku, ale celkově tu upjatou nudu prostě nějak rozpohybuje. Růžkovi se podařilo strhnout pozornost na sebe. Adamíra zůstal důstojně nad věcí a nesklouzl pod svoje herecké možnosti. No jinak ale hrozná krávovina, v níž je k vidění pěkný model železnice, který se stal i předmětem sporu. Stále jsem čekal na nějakou pointu, ono se to i nabízelo, ale příběh na to neměl. Zahrát to už lépe nešlo, kvalitní herci odevzdali, co měli, dokonce to celé v mnohém vylepšili. Černobílý formát dělal povídku vyloženě pamětnickou záležitostí. Přece jen elektrický vláček a humbuk kolem něj, to už patří do doby dávno minulé. Tahle povídka klidně mohla zůstat na věky věků v televizním archivu. Už jí opravdu citelně ujel vlak. A to není právě povzbudivá metafora. 20% (25.02.2016)

Dementní povídku tahá z nezajímavého zpracování snad jen přítomnost Menšíka a jeho skutečných potomků, Martiny a Jana. Scénář silně zavání improvizací. Menšík je utahaný z práce, přesto ještě najde zbytek sil, aby si zahrál dementní hru, kterou vymyslí jeho blbě (si) hrající děti - má předvádět opičáka. Aby byla iluze dokonalá, musí si vlézt do dětské postýlky, v níž usne. Děcka nelení, přiklopí na něj mřížky z postýlky. A aby nebylo úniku, opatří je zámky. Poté se odeberou k sousedce. Menšík se následně probudí, musí zpět na šichtu, jenže je uvězněný. Po radiátoru pak nalezenou tyčí vysílá S.O.S. Vše je dost zoufale naaranžované. Nedovedu si představit, kdo přespával v té dětské postýlce. Děcka mně přišla na takovou postýlku vyspělá. Ani nebylo jasné, kde tak narychlo vzaly ty obří zámky. Možná, že ty zámky byly součástí postýlky, pokud ano, to už ovšem hraničilo s týráním dětí. Následně se ukáže, že synek, ten inteligentnější z celé sourozenecké dvojice, trpící drobnou vadou řeči, uměl morseovku. Jestli tohle měla být pointa, tak jsem příběh pochopil dobře. Šikovný harant vás vždy vytáhne z bryndy, Povídka byla příšerná. Zrežírovaná a zahraná úplně diletantsky. Takže nedělat (o)pičárny, nejste-li (o)pičákem z povolání. 1/10 (03.02.2017)

Zdeněk Řehoř si na večer pozve domů svého nově jmenovaného šéfa, kamaráda a kolegu z práce Zbyňka, kterého pomohl dosadit do vedoucí funkce. To se nelíbí jeho nevrlé manželce, která nařídí generální úklid bytu. Sama nehne ani tlustou prdelí. Má to být pomsta dominy za to, že si její submisivní manžel zve domů lidi, s nimiž ona nechce na plánovanou swingers party. Návštěva se nakonec zruší, zašukat si přijdou sousedé. Konečně se v Bakalářích objevilo tak trochu kontroverzní téma nesoucí název "Toho mamrda k nám nezvi!". Tahle povídka z celého pásma, které vzniklo v roce 1974, ale nepatří k těm povedeným. Nemůže za to ani tak Jarda Dietl a Jarda Dudek, ale dvě krávy divačky, které toho roku tuhle pičovinu bez pořádné zápletky na adresu redakce zaslaly. Úvod je ještě nadějný, byť nijak nesouvisí s dalším děním v povídce. Řehoř v něm po cestě z práce střetne Menšíka, s nímž se pozdraví. Následně spolu zavedou krátkou řeč na téma správného natahování hodinek. Menšík byl neodolatelně nervozní a už se nedozvím, na koho to tenkrát vlastně čekal. Dál už je to tristní. A nejde jen o slaboučký děj s nulovou pointou, ale i obsazení není příliš trefné. Libuše Havelková vypadá nejméně na šedesát let, přesto jí scénář určil, že bude mít s Řehořem malého syna, odhadem prvňáčka, ale také dvě dospěle vypadající dcery. Tedy do studentek měly hodně daleko. Obě herečky, Krejčíková a Homolová, jsou navíc narozené v jednom roce. Mohly hrát maximálně dvojčata, což samozřejmě není tento případ. Mrdat se ale daly. Chudák Řehoř, jestli musel šukat Havelkovou, nedivím se, že ho jeden úklid kvartýru tak vyřídil. Pokud od téhle povídky čekáte vtip a s ním i spojené gagy, zřejmě jste ještě bláhově doufali, že tu hovadskou diváckou story, zkušený televizní autor nějak obohatil a okořenil. Ne, ani Dietl s tímhle těžkým nábytkem, co jej tahal hubený Řehoř, nehnul. Pásmo bylo poměrně povedené, tahle povídka se však zařadila až na jeho chvost. 20% (17.02.2016)

Neuvěřitelné, co se dalo zpracovat v Bakalářích za náměty. Tak třeba tristní Dveře. Co asi tak může být pozoruhodného na mladém manželském páru nastěhovaném u postarších rodičů, který prožívá muka s dveřmi. Ty nesnesitelně vrzají a ještě se samovolně otvírají v těch nejméně potřebných okamžicích, až to mladému Štěpánkovi leze (komicky) na nervy. Ten těch komických rolí moc nevytvořil, tahle se k nim ale blížila. Pobavilo mě, jak si v každé vypjaté chvíli něco nesrozumitelného drmolil jen tak pro sebe s naprosto nepříčetným výrazem. To jeho partnerka, méně známá Valerie Chmelová, byla daleko trpělivější a klidnější, pokud šlo o dveře, ale také o její otravné rodiče, kteří se do jejich pokoje chodili do pozdních nočních hodin dívat na televizi. Postarší pár vytvořili Štěpničková se Záhorským. Ač je obsazení ne úplně režimem protěžované, samotný námět je tak debilní, až to práská inkriminovanými dveřmi. Pro dnešního diváka, co má ústřední topení, jsou (společná) kamna v pokoji cosi nepředstavitelného, stejně tak spoře a skromně zařízený byt s archaickou televizí, v níž kupodivu nevysílali jen nepochopitelnou Hudbu z respiria, ale také poměrně atraktivní fotbalový zápas, který zaujal i Bohuše Záhorského. Divácky tuhle nanicovatou povídku hodnotím dost nízko. Černobílý formát, ten nesnesu. Režie a scénář ze slabého námětu nevycucal nic, co by stálo za řeč. A tak to celé vypadá dost nepovedeně. Herecká dvojice Záhorský a Štěpničková je poměrně nevyužitá. Mohlo se přidat více situací, kdy dochází k vyhroceným generačním střetům. Něco takového je zde jen naznačeno. A tak to celé táhne Martin Štěpánek, který nečekaně sólaří, aby se divák alespoň nějak pobavil, i když v podstatě nemá nad čím. 20% (08.02.2016)

Jak si užít (erotické) odpoledne doma se slečnou, ale nebýt prozrazen před svým malým bráchou, potažmo maminkou, jež by mohli naléhavý mrd zhatit. Ideální je vymyslet si nějakou hodně divokou historku, které ten malý naiva uvěří. Co takhle mít rázem doma uprchlého medvěda z cirkusu? No jo, horší už ale bude zamezit šíření poplašné zprávy, kterou malý bráška a jedna starostlivá sousedka bleskurychle roznesou po okolí. Tahle povídka zrovna neoplývá zajímavým zpracováním, nemá žádné výrazné gagy, i když sahá po "crejzy" rozměru. Je však zajímavá svým hereckým obsazením. O třináct let mladšího bratra totiž hraje dnes uznávaný režisér David Ondříček. V jeho blond andílkovské vizáži je ho však obtížné identifikovat. Přítelkyni staršího bráchy hraje zesnulá a zapomenutá Jana Robbová, která si do své postavy přenesla nesmělost a cudnost slečen, co ještě nepoznaly š(l)uk. Dnes již zřídka obsazovaný Ivan Pokorný je zde za staršího bráchu, který to celé spískal, a měl tehdy bujný kudrnatý porost. A tím veškerý zajímavý rozměr končí. Tahle povídka z bakalářského cyklu se prostě nemá čím blýsknout. Bylo by potřeba ji obohatit nějakým tím třeskutým gagem, nic takového se ale nekoná. Ani Zázvorková v roli agilní sousedky, zde herecky nejvýraznější, nebyla v tak komediální náladě, scénář jí rovněž nepřisoudil nic vtipného. Technická kvalita snímku už byla na samé hraně únosnosti. Černobílý formát byl naprosto pekelný pro bulvy. Režijně i scenáristicky fádní. Občas ale zasvitl náznak originality. Pánové Dietl a Dudek se zase jednou moc nepředvedli. Pravda, už ten námět stál za piču slou(lo)žící soudružky nepoužívající deodorant a žiletky. 40% (18.02.2016)

Vojín Županič, ano, hádáte správně, později známý herec Ladislav Županič, radostný z rudého zamoření, sloužící lidu v normalizačních podmínkách, posílá do tehdejší čs televize svoji povídku, která je založena na skutečné události. Na události, kterou osobně prožil coby mladík v zeleném suknu. "Opušťák" z kasáren pro vojína povinné vojenské základní služby, tedy těžké scifi z dnešního pohledu, a zrovna na Silvestra. Županič ale v povídce nehraje, zastoupil ho Jaromír Hanzlík, "kolegiálně" se ale v jednu chvíli (mimo scénář) představí jako svobodník Županič, i když se tak nejmenuje. A tak si voják jede zapíchat se svojí milou, co vás nemá, nedostaneme se ani k misionáři, snad by se Hanzlík s Konvalinkovou k tomu i měli, jenže jim slastné chvilky nedopřejí rodiče, co se předčasně vrátili domů. Svobodníkovi zbývá jediné útočiště a tím je balkón. Je prosinec, taková zima, až i hučení v klacku zamrzne, a když se náhle zjeví rodiče jeho milé, volí svobodník skok o patro níž. A dál už je to celé jen sled trapasů, které jsou funkční hlavně s ohledem na tehdejší dobu a poměry. Asi dnes už vojína na balkóně tátové dnešních dcer nenajdou. Celá povídka má působit strašně moc vtipně. Mně nepřišla vtipná vůbec. Herci, kteří byli k dispozici, zrovna nepatří k těm, kteří by něco kazili, tudíž díky nim se to vidět dá. Zub času ovšem zahlodal mocně. Povídka je natočena v černobílém formátu, obraz je vyloženě hnusný, technika je hodně "sovětská". Pokud máte rádi Hanzlíka v jeho nesmělých až ustrašených rolích exotů a Bláhu pouštějícího blesky coby žárlivý manžel, určitě si tu čtvrthodinku, co tahle povídka trvá, budete pochvalovat. 5/10 (18.09.2017)

Sláva, i za "komárů" byl k vidění solidní product placement. Ano, párky v hlavní roli. Matička Praha, vyhladovělý manželský pár bez peněz, škaredá a odulá paní s dobrým srdcem a naditou šrajtoflí, socialistický bufet a trapas, kdy slabší polovička z páru se domnívá, že její odložené párky končí v útrobách žravé babizny s nářečím. Omyl, to byly jiné párky. Načež vše spraví omluva a málem si hodí trojku. Proč se vlastně tak banální námět dočkal zfilmování, to už nechme soudruhům a jejich výběru. Natočené i sepsané to bylo vesměs rutině. Zahrané to bylo příjemně, lidsky a teple. Černobílý formát vždycky bude působit zuboženě. Jak šel čas, je znát mizerná technická kvalita obrazu i zvuku. Je i poměrně diskutabilní, zda by zrovna tahle povídka splňovala kritéria tehdejšího bakalářského tématu nesoucího souhrnný název " Z cizího krev neteče". Sama autorka námětu na závěr v dopisu podotýká, že až tak ne. Co se jim tedy tam těm soudruhům vloudilo?! Dietla s Dudkem omlouvá to, že toho vytvořili hodně. Ne všechno tudíž muselo mít extra kvalitu. Povídka "Párek" se nijakým významným způsobem nezapíše do diváckého povědomí. Jak se tam ale procházelo těmi všemi možnými socialistickými "superfastfoody", je možné, že i divák dostal hlad. To bylo na téhle povídce poměrně nejsugestivnější. 40% (16.10.2015)

Kravička aneb Jak (socialisticky) šetřit. Ty vole, já jsem se přehlédl, v názvu je Krabička. To nevadí, soudruzi, zachovejme klid, systém se zhroutí až za více jak dekádu, vždyť papírové desetikoruny se dají vkládat i do krabičky ve tvaru kravičky. Ano, pozvolna jsem se dostal k tomu, jakou další mravně poučnou a socialisticky hovnotnou pičovinu duo D+D stvořilo. Přiznám se, že přesně nevím, v čem konkrétně spočívala pointa příběhu. Jestli motorka stála tehdy (kupříkladu) stovku, tak už se dávno mohla válet Somrovi před barákem, protože do vlastnoručně vyrobené krabičky se víc nevložilo. Po desetikorunách by se na mašinu opravdu spořilo nekonečně dlouho. Těžko říct, po jaké motorce "akční" tatík toužil. Jestli chtěl jen tehdy populárního "pincka", mohl klidně požádat nějakou vousatou soudružku oddílovou vedoucí, která by jistě v rámci družby a čistějšího ovzduší, vypomohla. Pak se také nabízela krádež vytouženého stroje. Na socialistickém dvorku nebo u Národního výboru jistě parkoval nějaký rudý motorkář, co jezdil na Pitralon. Tak či onak, celý tenhle nesmysl budil smích. Samozřejmě, že s takovými nanicovatými povídkami se dá trhnout akorát trapas. Mě tak zajímá, jestli za bolševika stály cigarety deset korun. Jako fajn úmysl od manželky, jak ušetřit manželovy plíce, hrtan, péro od shnití, jen by mě zajímalo, jaký efekt to mělo mít na diváka. Povídka je nudně natočena, v podstatě se v ní nic neděje. Vrcholem je scéna, kdy se Somr probudí uprostřed noci a v přítmí jde vybírat kasičku za asistence svého malého syna. Jo, to byl i na normalizační dobu poměrně hardcore. Bohdalová se Somrem k sobě herecky pasují, akorát nic tak blbého za svoji kariéru nenatočili. I když se zde dva takoví herci ujali role manželského páru, jedná se až překvapivě o komicky strádající povídku, co je bez tvaru, nápadu a patřičné funkčnosti. 20% (30.03.2016)

Téměř precizní "bakalářská" prácička Jaroslava Dudka a spol. Píšu téměř, protože mé pozornosti neunikl cca vteřinový záběr ve kterém se "přibitý" ušní lalůček Lenky Kořínkové ke stoličce jako zázrakem odchlípne několik centimetrů od inkriminované plochy, ale herečka si pohotově předmět připlácla zpět, aby nikdo nic nepoznal. Jinak je to povídka zábavná, svižná a dobře zahraná. Divákovi, který námět poslal se mohla takto klidně přihodit. Mé hodnocení: 80% (16.04.2013)

Myslím, že nejrozumnější by bylo přehodit pytel přes Kořínkovou, aby se divák ujistil, že je televizní obrazovka plná krásných, sympatických a neotravných hereček, které mají normální barvu hlasu. A nejsou majitelkami ufňukaného hlasu, který vyvolá dojem permanentní rýmy. Taky vám rodiče vštěpovali, že Bakaláři byl kvalitní pořad plný vtipných, úsměvných povídek? Já už si to tedy vůbec nemyslím. Na jednu ucházející povídku připadá deset nemožných. Tahle je ovšem vrcholem scenáristické marnosti, stupidity a prázdnoty. Co toto vlastně bylo? Nějaká afektovaná pizda si stěžuje, že nemá nic na sebe. Bylo tehdy v obchodech nějaké kvalitní oblečení?! Z dobových fotografií samozřejmě vím, že nebylo nic, takže pytel byl šik. Takový nápad neměl ani Lagerfeld. Kdyby alespoň tu manželku hrála jiná herečka. Blbě obsazená Kořínková kazí dojem, Štěpánek relativně taky nepředvedl to, co bych si představoval. Chápu, že mu bylo trapně za tvůrce, tak to odehrál bez zájmu. Celá pointa je nulová. To se ani pointou nazvat nedá. Zakončení přímo zoufalé. Dietl s Dudkem se neměli jak vytáhnout. Ovšem to je neomlouvá, protože sračku ponořili do nekoukatelné sračky. Jak to tak vypadá, s Bakaláři končím. Všechno natočené mimo dobu, to bych musel být dinosaurus, abych se vcítil do té naivní doby, dobrá, dalo by se to překlenout, jenže ke všemu je většina povídek o hovně. A to už se jaksi překlenout nedá. Povídka "Pytel" byla na pytel, jenže to je slabý výraz. Úděsná - to je přesná definice. 0% (03.03.2016)

Může se stát, že až uzříte tuhle povídku, budete z ní na prášky. Dvě kamarádky si to prostě chtějí "hodit" kvůli tomu, že se dopustily drobné lumpárny - pašovaly do školní třídy revoluční věc - vložky s křidélky. Jedna má z toho srandu, blbne u toho, ksichtí se, to vše hlavně kvůli televizním divákům, druhá je naivnější, mrdatelnější a celé to nebere jako recesi. No jasně, Žulová je ta píchatelnější, Veškrnka je samozřejmě větší komik. Jedna z mála bakalářských povídek, která má svižné tempo, střídá v rychlém sledu interiéry i exteriéry, kvalitně odsýpá. A pozor, není unylá. Ve většině případů mnoha jiných bakalářských povídek se podařilo protagonistům protáhnout repliky na půl dne, divák se tedy za pouhých patnáct minut, co v průměru každá povídka trvá, změnil v zarostlého poustevníka, který se u telky zasekl na půl století. Než ti herci promluvili za šumivého zvukového doprovodu a vlnícího se rozplizlého vizuálu, divák obrostl mechem. Tahle povídka nedělá z diváků trosečníky, neb je dynamicky sepsaná a zrežírovaná. V podstatě není vůbec vtipná, je vlastně taková odlišná. Takže už i tehdy byly holky nevyzpytatelné kurévky, sice menší, ale byly, takže to není nutné svádět na dnešní dobu. Dietlovci a Dudkovci budou potěšeni, že jejich idoly nepřímo vytvořily i nějaký ten slabší sociální odraz doby, ačkoliv se do něčeho takového nikdy nepouštěly. A za čtvrt hodiny se vyprofilované dílo opravdu nedá stihnout. 60% (26.04.2016)

Miniaturní časový prostor bakalářské povídky, který je skvěle využit mistrovským přístupem jednoho z našich nejlepších televizních režisérů Jaroslava Dudka, proslulého scenáristy Jardy Dietla spolu s mistrovsky vybalancovaným komediálním herectvím Vladimíra Menšíka. Není možné rozpoznat, kdy drak Menšík improvizoval, anebo se držel osnov textu. Vznikla v podstatě jednoduchá povídka, která zápletkou zrovna neoslní, ale nesmrtelný život jí vdechli výše zmínění pánové. 80% (16.04.2013)

Měl to za 730. Co jiného mohl voják základní vojenské služby dělat, než naprcat holku. A následně se k dítěti nehlásit. Ustanovilo se tedy soudní líčení, jehož předmětem bylo určit otcovství. Ale mladík v zeleném suknu se v závěru zachová jako pravý muž. Voska v roli soudce, Paulová jako svobodná matka, Slováček oplodňováček. A pár dalších herců kolem. Celkem dobré bakalářské povídce sice chybí drtivější dramatický rozměr, ale o něco negativnější byla její průhlednost. Už po pár minutách bylo jasné, jak se to celé skončí. Celou tu průhlednost zápletky ovšem podrželi herci. Voska v čele, zaujal i Beneš v roli slizkého právníka, Paulová se Slováčkem schopně vystihli chování mladého páru. Z hlediska hereckých výkonů nevznáším námitek. Z téhle letité soudní stolice by divák neměl mít řídkou stolici. Příběh nebyl vysrán dementním scenáristou, režijně to sneslo řemeslně umný tv standard. Tvůrčí dvojice D+D si udržela diváckou pozornost na malém prostoru, přičemž vzhledem k omezené stopáži se nešlo přílišně roztahovat se soudním líčením. Krácení soudního stání nebylo na škodu, neb při delším vedení sporu, by hrozilo divácké ochabnutí smyslů. Přiznání je polehčující okolnost. Pochopení podstaty celý povídky je prosté - i voják si potřeboval na vojně vrznout, i kdyby měl jeho velitel nechat jeho spermie na dva roky zmrznout. 50% (31.03.2016)

Ztratilo se šest stovek z tržby. Restaurace za socialismu, číšníci ve fraku s motýlkem, vyšetřující příslušník SNB. Podezření padá na každého. V prvé řadě na poctivého a skromného číšníka Metuda. Nakonec se hříšník přece jen najde. Slabší kousek z osvědčené tvůrčí dílny Dietl/Dudek, který není příliš komediálně pojatý. Vlastně je pojatý nudně a sterilně. Není mnoho televizních inscenací, ve kterých by měl jednu z hlavních rolí Karel Effa. Celkově mně přišlo obsazení málo atraktivní. Bek jako vedoucí, ten byl největší hvězda, Oliva jako příslušník, taky docela ušel. Dál už to byl druhý sled. Čestnou výjimku tvořil vynikající specialista na vedlejší role Jiří Lír, bohužel nedostal prostor. Nápad veškerý žádný. Jako vysvléci Effu do spoďárů v rámci vyšetřovacích metod, fakt není bomba. Restaurace byla moc studiová, viník mluvil nářečím, pořádná pointa nikde. Povídka nezapře svůj reálný původ. Z hereckého hlediska standard, co celku vyhovuje. Divákův zájem o osud vyšetřování však nedosáhl bodu, nad nímž by dlouho přemýšlel. Chvíli po doběhnutí titulek si na socialistickou knajpu a tehdejší smýšlení lidí, ani nevzdechne. Hodně bezvýrazně a nijak poutavě natočeno. 40% (16.09.2015)

V hlavní roli Josef Bláha a jeho grimasy. A to jich vystřídá pěkné množství. Takže už vím, kde se Jim Carrey inspiroval. Co jiného si lze ze slabého námětu zapamatovat? Tak s tímhle faktorem už to bude podstatně horší. V bakalářské povídce se objeví celkem pět herců. Dialogů je pomálu. Jede se vlakem na Slovensko. 80% se odehrává v lůžkovém vagonu určeném výhradně pro ženy. V něm dojde k frapantní situaci. Bláha v něm má dovoleno přespat, ale jen pod podmínkou, že se nesmí před ženskými, co v něm cestují a budou cestovat, prozradit. Načež Bláha vstoupí do kupé, v němž už chrní Kreuzmannová, ulehne, jenže poté sem ještě přijde Urbánková, která prezentuje socialistickou erotiku. Ve tmě si nevšimne ležícího nocležníka. Počne ze sebe sundávat nemožné hadry, zřejmě tehdejší super Gustáv Gucci, když v tom tenhle pokus o striptýzovou scénu, zarazí Bláhův smysl pro zachování dekorum. Divák byl sice ochuzen o bobra, v té době ještě ne zcela vyhynulého na území ženského těla, nepřišel však o pokochání se tehdejším otřesným pánským pyžamem. Příběh působí realisticky, ačkoliv benevolence průvodčího, co nechal přespat mužského pasažéra v ženském kupé, nebyla tak moc uvěřitelná. Povídka je zakončena pointou, která dějově řídký příběh chtěla vylepšit, což se i stalo. Dietl s Dudkem měli smůlu v tom, že jim byl k realizaci zaslán příběh, který se klidně mohl přihodit, ale na zfilmování nebyl zrovna ideálním materiálem. Což se i po mém zhlédnutí potvrdilo. 20% (02.03.2016)

Hustý bolševik. Kolářice a Skopalisko na scéně. Když někam napíšu dopis, dá rozum, že můžu čekat odpověď, pokud si adresát neutře tím listem semenem pojebaný žalud. Skopalisko s takto zjevně potřísněným dopisem vyhledá Kolářici, ale ta nebohému houslistovi tvrdí, že rozhodně není autorem dopisu. Příběh je to tak dojemný, že by i leckterý přísný soudruh udržel cenzuru na uzdě a nezajímal se, jaký předmět buržoazního původu Skopalisko přechovával v pouzdře. Bonbony, které Kolářice svému hostu nabídne, nemaje kávu, čaj ani kakao, byly z hlediska product placementu zcela v pořádku. A jednalo se o nejlepší a nejoriginálnější scénu povídky. Jen ty podezřelé recitace z úst Čenského a Svobodové plně neobhájily svůj dělnický původ. Největší nebezpečí představoval dopis sám. Co když jeho obsah byl skutečně škodlivý. Skopalisko dostal důvěru strany. Nezradil. Vznikla Diet(l)ní povídka, u níž leckterý Dudek usne. Vypadalo to na příběh takřka detektivní, vždyť původ psacího stroje, na němž byl dopis sepsán, byl krajně podezřelý. Ale kdepak, nečekejte žádné pátrání. Budete svědky mile dojemného setkání dvou mladých lidí, k němuž dochází jen velmi zřídka. Zahrané to bylo vzorně. Rozvleklé to bylo zcela mimořádně. A pointa? Vskutku genitální. Teď jen čekám dopis z ČT, proč se mně to vlastně celé nelíbilo. Inu, pičovina to byla. 20% (03.02.2016)

Host do (studiové) chalupy, Jiří Sovák na scéně. Příběh je to skoro až neuvěřitelný. Postarší muž si na noc vezme k sobě nocležníka, mladíka z hospody, se kterým se znal sotva pět minut. Ale problém byl s jeho Jedubabou, která už tak důvěřivá nebyla a před návštěvníkem schovala vkladní knížky. Byly na heslo, takže by každému potencionálnímu zloději, byly na vytření socialistické prdele. Mladík se té noci stane prostředníkem mezi postaršími manželi, s nimiž ho čeká bezesná noc bez masturbace nad obrázkem vysmáté Helenky Vondráčkové z časopisu Melodie. Čeká ho mnohem náročnější a méně příjemnější úkol. Své hostitele bude totiž usmiřovat. Nevím, která piča měla tu potřebu poslat v tom osmdesátém roce do redakce Bakalářů canc, v němž jsem neuvěřil skoro ničemu. Dietl to možná jen nešťastně uchopil, ale zřejmě mu v Mlynské Dolině a na Jindřišské 16, slíbili banány bez fronty. Do toho prostě musel jít. Ta povídka je příšerně koncipovaná. Ovšem stále je na místě vynikající herecké obsazení. Sovákovi jsem ochotný uvěřit vše, dokonce i to, že nesoudruhoval a spiklenecky se smál pod vousy. A tak se stalo, že musím ocenit tohoto velikána českého herectví, který uměl vytvářet neopakovatelnou interakci s mladými herci, v tomto případě to byl Antonín Navrátil. Stella Zázvorková si odehrála nesympatickou babu, kterou prostě nelze mít rád. Jen mě jaksi zarazilo, že oba měli za děti třicátníky. Při vší úctě nevypadali na produktivní věk. Odehráno tedy vzorně a uvěřitelně. Dovolím si konstatovat, že režisér Jaroslav Dudek se uměl zkušeně pohybovat v prostředí sestávajícím výlučně ze studiových rekvizit, respektive studiových interiérů. Proto jeho režijní podání je dobré a vůbec nerušilo, že se nenatáčelo v reálných kulisách. Vyšla z toho debilně nastavená povídka, která si svoji kvalitu umí obhájit zejména v hereckém obsazení a příjemném režijním vedení. 50% (13.11.2015)

Tak dlouho se chodí s košem na odpadky, až se provalí nevěra. Dietl s Dudkem udělali dobře, že do hlavní role záletníka obsadili výjimečně autentického Josefa Bláhu. Všichni tři pak z jednoduchého až obyčejného námětu vyždímali maximum. Originální pointa, která se nenuceně připravuje nějakou čtvrthodinku a příjemně korunuje řemeslně zdatně odvedenou bakalářskou povídku, mě vždy baví. Bakaláři v té době procházeli silným obdobím popularity. Absolutně nevadilo, že příběh v sobě odráží typický socialistický prvek, respektive vztah k tchyni, kdy manžel má ní alergii, a je pro něj nežádoucí osobou. Dneska už se na ty rodinné vztahy v takovém mezním stylu tolik nehraje, ale za socialismu to bylo vděčné a často propírané téma. Téma nevěry z komediálního pohledu je tím hlavním nosným pilířem. Bláha má za milenku kočku Alenu Vránovou, doma Danu Hlaváčovou, kterou v podstatě za všechno kritizuje. Líbilo se mně, jak živelně uměl odsoudit jídlo, které pro něj nebylo kvalitativně na úrovni, a sice obloženou veku. V popředí všeho stál Bláha, perfektně si vyhrál s dialogem i s monologem, ten měl zvláštní říz. Prostě Bláha a spol. se činili na zajímavě vyvedené povídce o jednom záletu a letitém domácím zvyku. Napadlo mě, kdo z dnešní herecké "elity" by byl schopen uvěřitelného herectví na malém prostoru v půvabném komediálním nadhledu. Raději se ani nezamýšlet nad touhle kacířskou myšlenkou. 80% (15.09.2015)

Mistře zvukaři, ty jsi myš(ák)! Tak takovou závěrečnou pointu neměl ani Šestý smysl! Dietl je u mě český Shyamalan. Tohle bylo tak propracované a neodhadnutelné, že jsem si dlouho myslel, že v posteli neleží Martin Štěpánek, ale Kevin Spacey, který si snad odskočil zopakovat úspěch z filmu Obvyklí podezřelí. A mně to pořád nedalo a stále jsem si říkal, koho mně ta Obermaierka tak připomíná. No jasně, to byla Nicol Kidman z Ti druzí! Do téhle povídky se zažerete, až se v závěru úplně položíte z toho rozuzlení. Ponechme stranou úvahy, proč mají spokojení manželé oddělené lože. V závěru totiž zjistíte, že to byl od scenáristy překvapivý tah. Každou noc Obermaierka slyší v pokoji, kde spí se svým mužem, podezřelé zvuky. Po manželově probuzení ale zvuky vždy zmizí. Nejsou to prdy, není to chrápání, není to vřískot u honění, podobá se to spíše zvukům, jaké vydává hlodavec, když se chce někam prokousat. Manželka si vezme do hlavy, že mají v pokoji myš. Manžel jí to samozřejmě neustále vyvrací, jedná se přece o byt v paneláku, kde by se tam vzala myš, ale celé záhadě se prostě jednoho dne musí přijít na Kloub(kovou). A tak manželka slídí, až se divák v této mysteriozní povídce přistihne, že byl ošálen scenáristou. Pointa je vskutku šokující. Nejlepší práci na povídce odvedl zvukař. Dostat ten záhadný zvuk do repráků, to chtělo repráky "hír". Já bych to rovnou nominoval na Oskara za zvuk in memoriam. Kam se hrabe zvuk v Mad Maxovi. Tohle je mistrovský zvuk, panečku. Takový mix a ostrost zvuku nemůže zůstat bez ocenění. A samozřejmě další ceny by měly následovat. Po mega pointách v Lůžku a Pytli se tzv. point trilogie završila supermegaultra pointou v Myši. Je moudré, že i přes obrovské výdělky v kinech a obrovské tantiémy, už tvůrci dál nepokračovali. Další pointu by totiž divák jen těžce rozdýchával. 20% (03.03.2016)

Když není v dohledu extra námět, je nutno sáhnout po dobrých hercích, aby byl zaručen alespoň (nad)standardní výsledek. Jeden herec v téhle bakalářské povídce ční nad ostatní. Je jím Petr Nárožný, ze kterého si vystřelí mladá holka, co v pánovi v letech probudí druhou mízu. Strohý suchar, jenž má v hlavě místo citů počítadlo, už ostatně ani nepočítal, že by v mladších ročnících vzbuzoval vášně. A přece se plešatý účetní dočká, když svoji příbuznou bude připravovat na zkoušky na ekonomku, i když ta má v hlavě jen hereckou kariéru. V domnění, že skutečně činí pro ni to nejlepší, neboť je hluboce přesvědčený, že herecká konzervatoř je jen pro ty, co mají herecký talent, se chytí do pasti. Julie už s ním má svůj vychytralý plán a herectví se vůbec nevzdala, jak si myslel. V popředí se Náročný ocitá od prvních okamžiků a všechny okamžitě zastíní. Nejlepším momentem povídky je, když se zálibně prohlíží v zrcadle, aby se ujistil, že má na to být těžkým lamačem vagin. Pointa není žádný zázrak, je docela průhledná, jenže je zde ten jmenovaný Nárožný, který si na malém prostoru exkluzivně poradil se všemi polohami a možnostmi své postavy. Divák si ani téměř nevšimne, že zde s ním účinkovaly ještě tři další herečky - Hegerlíková, Fišárková a Lenka Kořínková, která v podstatě hrála hlavní roli, ale její kvalitnější herecký kolega ji o ní nekolegiálně připravil. Ve výsledku se režie a scénář potkaly v přijatelné symbióze. Povídka je celkem zapamatovatelná i originální. Vtip však do ní protlačil a nudu z ní i vytlačil jen Petr Nárožný. 60% (23.02.2016)