Zvedá se vítr

Film hodnotím poměrně vysoko, přestože filmu chybí loachovský "vdech a výdech" a ani v rámci jeho filmografie nepatří k těm nejlepším. Přnáší však řadu otázek, mnohdy zásadních - zde jen dvě. Kde je mez mezi partyzánskou válkou, kterou vnímáme pozitivně (válka za osvobození) a kterou vnímáme negativně (teroristická válka)? Kam patří IRA a další třípísmenkové zkratky (od UPA po RAF), které se kolem nás prohnaly v poslední době? Na základě jakých dokumentů je posuzujeéme (tyto dokumenty jsou často přehodnocovány a v různých částech světa se vnímají jinak) a nebo přihlížíme více k tomu, jak tato hnutí konvenují naší vlastní povaze? Druhým okruhem (a rozhodně ne posledním) je fratricida. Známe ji dobře nejen z bible nebo zakládání Říma, ale i z českých dějin. Vždy všakk přitom byla přítomna vášeň; zde jde o popravu bratra bratrem. V tomto případě nemám o hodnocení žádné pochyby. "Žádná věčná zásluha nenapraví jedno promarněné svítání", by řekl zpěvák Jim Morrison. Poznámka: S brutalitou Angličanů nemám problém. jednak se takhle chovali na celém světě a jednak to byli vojáci, z nich mnozí bojovali u Somy (oba aspekty jsou ve filmu diskutovány). (04.02.2021)

Příliš mnoho politiky. Loach nechával postavy až příliš často diskutovat. Rozumím tomu, že chtěl okolnosti kolem vyhlášení Irského svobodného státu přiblížit co nejvíce, ale mě jeho podání celkem nudilo. Ale pokud se nekecalo, tak se jednalo o celkem solidní historické drámo z dob, kdy se Irsko po 700. letech začalo konečně svobodně nadechovat. Mnohým se sice nelíbí ta adorace IRA a černobílé rozdělení na zlé Anglány a hodné Iry, ale pro tuhle dobu to sedí. Spokojenost. 70% (07.09.2015)

Vítěz festivalu v Cannes se stal pro mě nepříjemným překvapením. Takřka hodinu a půl sledujeme sled scén, kde střídavě Britové mlátí Iry a Irové mlátí Brity. A pak najednou, jako blesk z čistého nebe, je příměří a snímek se přehoupne do politického kecání, zda podmínky pro ustanovení Irské republiky jsou uspokojivé či zrada. Teprve teď jsem konečně zaregistroval, kdo jsou vlastně hlavní hrdinové - bratři, neboť doposud jsem se v tolika postavách ztrácel. Závěr pak působí poněkud vykonstruovaně. Celkově se jedná o průměrný, místy nudný, ne moc zajímavý film. Za co to ocenění? (01.08.2006)

Neuvěřitelně asketický film. Loach absentuje od všeho, co by se z diváckého hlediska dalo nazvat atraktivním pojetím. V jeho pojetí film neplní funkci atrakce, která by diváka lákala okázalými gesty nebo nějakým romantizujícím pojetím skutečnosti. Jeho pohled na realitu britsko-irského konfliktu je striktní a čistě neosobní. Nenabízí prostor k identifikaci s tím či oním hrdinou, nevnucuje divákovi stranu, na kterou se má přiklonit, a v konečném důsledku se ani neopovažuje nikoho soudit. Otázka viny či neviny se zde dostává na zcela novou rovinu. Postavy jsou spíše než lidsky cítící empatické bytosti otroci přesvědčení a naplňovatelé idey, kterou si předurčili za tu správnou. Povinnost zodpovědnosti a vlastenectví zde stojí na samotném vrcholu lidských hodnot. Zajímavé by bylo třeba srovnání s Flanders Bruna Dumonta, které v témže roce shodou okolností také získali jednu z hlavních cen v Cannes (Zvedá se vítr – Zlatá palma, Flanders – Velká cena poroty). Filmy jsou to samozřejmě v mnoha aspektech zcela odlišné a těžko srovnatelné, ale spojuje je jistý chlad a odcizenost plynoucí z chování hlavních postav, které filmu propůjčují silně neosobní až beznadějné vyznění. Bohužel si ale nejsem jist, jestli tenhle radikální přístup tomuto Loachovu filmu úplně prospěl. [LFŠ 2010] (01.08.2010)

Povětšinou planě patetický film, který vyhrál letošní Zlatou palmu v Cannes (zřejmě pod vlivem vnucených asociací s nynější situací v Iráku). V mnoha okamžicích (mučení zajatých „vojáků“ rodící se IRA, nájezd britských vojáků na rodný dům obou bratrů,) je Vítr v ječmeni skoro agresivně brutálním a „tělesným“ filmem, v němž kamera v rozhodujícím okamžiku nerada uhýbá, protože divák musí všechno prožít společně s hrdiny. Pro domácí publikum bezesporu důležitému filmu dodává režisér Ken Loach, na apelativně humanistickém půdorysu, záměrně nadnárodní platnost. Když však v druhé polovině přejde k téměř komunistickým finesám, jeví se to už trochu přehnaně a hlavně křečovitě. Když se k tomu přidá únavně pozvolné tempo vyprávění a přemíra banálně nadnesených dialogů (které navíc většinou opakují to, co už stejně víme), najednou si uvědomíte, že vás tak naléhavé téma vlastně vůbec neoslovuje. Rádi už byste z vydýchaného kina vypadli někam na pivo. Natočit o téhle smutné kapitole irsko-britských dějin film, je určitě chvályhodné, ale Ken Loach o tom ten svůj měl natočit trochu jinak. Silné téma vás takhle může především silně odpuzovat. A to je škoda. (05.09.2006)